ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.925.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 925/2019-699
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Krakonoš sport, spol. s r.o. , se sídlem Strážné-Krakonoš sport, PSČ 54352, IČO 62024434, zastoupené Mgr. Lukášem Juráskem, advokátem se sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha, proti žalované Snowhill a.s. , se sídlem Karla Tomana 47/4, 500 03 Hradec Králové, IČO 26737043, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na slupi 134/15, 128 00 Praha 2, o zaplacení 17 435 165 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze 2, Slezská 9 pod sp. zn. 11 Cm 132/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 8 Cmo 218/2016-628, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 58 322 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Advokátní kanceláře MIKŠ & SUK s.r.o., se sídlem Na slupi 134/15, 128 00 Praha 2.
Odůvodnění:
Předmětem řízení obou soudů byla částka 9 893 674,05 Kč s příslušenstvím poté, co řízení bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 2. 2008, č. j. 11 Cm 132/2006-163, ve znění usnesení ze dne 2. 4. 2010, č. j. 11 Cm 132/2006-227, zastaveno co do částky 6 850 222,10 Kč s částí příslušenství.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 8 Cmo 218/2016-628, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 6. 2016, č. j. 11 Cm 132/2006-599, kterým byla výrokem I. zamítnuta žaloba o zaplacení částky 31 225,60 Kč, 74 035 Kč, 12 246 Kč, 1 254 037,50 Kč, 2 562 284,30 Kč, 4 229 146,15 Kč, 1 600 550 Kč, 80 539,20 Kč, 10 768,70 Kč a 38 841,60 Kč, všech s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a jímž bylo výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi jednatelem žalobkyně J. R. a bývalým jednatelem žalované K. V. na základě osobních vztahů proběhla jednání ohledně zajištění zasněžovacích systémů do většího množství ski areálů ještě před vznikem žalované. Žalobkyně dodala komponenty zasněžovacích systémů a odvedla práce na jejich instalaci, které přebírali zaměstnanci jednotlivých tělovýchovných jednot, jež vlastnily ski areály. Následně žalobkyně vyfakturovala žalované dodané zboží a práce několika fakturami se splatností v rozmezí od 30. 7. 2004 do 9. 6. 2005. Oba soudy učinily závěr, že ze skutkových zjištění, zejména z výpovědí J. R., K. V. a. D. S., ředitele žalované, nebylo možno dovodit, že došlo k dohodě smluvních stran o podstatných částech kupní smlouvy, tj. o předmětu koupě a o jeho ceně, a shodně dovodily, že nedošlo ani k dohodě o podstatných částech smlouvy o dílo, tedy o předmětu díla a určení ceny nebo vymezení způsobu jejího určení; nebyla zjištěna ani existence řádného návrhu smlouvy, jenž by obsahoval podstatné části smlouvy. Odvolací soud proto shledal správným závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebyly uzavřeny kupní smlouva a smlouva o dílo. K námitce žalobkyně ohledně určitosti předmětu dodávky, když si žalovaná objednala dodávku zasněžovacích systémů pro konkrétní lyžařská střediska, tj. s ohledem na to, ke má být zařízení umístěno, odvolací soud uvedl, že bez toho, aby objednatel v objednávce řádně specifikoval zboží a řádně konkretizoval činnost (dílo), jež má být předmětem smlouvy, nelze uzavřít, že byl účastníky dohodnut předmět plnění, neboť z povahy věci vyplývá, že zasněžovací systém se skládá z řady komponentů, a je tedy nutná jejich specifikace včetně konkretizace potřeby dalších činností s ohledem na umístění zařízení. Odvolací soud považoval již za nadbytečně se zabývat námitkou žalobkyně, že bylo vůlí stran uzavřít smlouvu i bez určení ceny, a učinil závěr, že žalované nevznikla povinnost k zaplacení požadovaných částek, vyúčtovaných předmětnými fakturami. Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně, že žalovaná není tím, kdo se na úkor žalobkyně obohatil, jestliže zboží bylo přijímáno a práce (služby) potvrzovány nikoliv zaměstnanci žalované, ale zaměstnanci jednotlivých vlastníků ski areálů, jednotlivých tělovýchovných jednot; nebylo prokázáno, že by tyto osoby jednaly na základě plné moci udělené jim žalovanou nebo že by jednaly podle §15 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako zákonní zástupci žalované. Odvolací soud uzavřel, že nebylo zjištěno přijetí plnění žalovanou, žalovaná se na úkor žalobkyně neobohatila, a proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, tj. otázky požadavku určitosti předmětu kupní smlouvy a smlouvy o dílo, resp., zda předmět plnění vymezený pouze jako „zasněžovací zařízení“ pro konkrétní lyžařský areál, je dostatečně určitý pro platnost smlouvy podle §409 obch. zák. a §536 obch. zák. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že předmět smlouvy kupní a smlouvy o dílo nebyl určitě specifikován, a nebyl tedy dohodnut, jestliže z lokality, kde má být zasněžovací systém instalován, se lze dobrat toho, z čeho má takové zařízení konkrétně sestávat, a jak má být provedeno, aby plnilo svůj účel, aniž by bylo nutné jej blíže specifikovat.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalované bude uloženo zaplatit žalobkyní požadovanou částku, případně aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalovaná k dovolání žalobkyně podala vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Dovolání zároveň považuje za nedůvodné, neboť závěr obou soudů o tom, že k uzavření smlouvy mezi účastnicemi nedošlo z důvodu absence dohody o podstatných částech smlouvy, považuje za správný. Domnívá se zároveň, že není namístě vyhovět návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předestřenou otázku, kterou považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, tj. otázku, zda předmět plnění vymezený pouze jako „zasněžovací zařízení“ pro konkrétní lyžařský areál, je dostatečně určitý pro platnost smlouvy podle §409 obch. zák. a §536 obch. zák., staví jednak na svých vlastních skutkových závěrech týkajících se vymezení předmětu plnění a na kritice hodnocení důkazů a jednak předestřenou otázku staví na vlastních právních závěrech o určitosti sjednané smlouvy. Dovolatelka však pomíjí, že odvolací soud neposuzoval určitost předmětu smlouvy. Odvolací soud ze skutkových zjištění, zejména z výpovědí J. R., K. V. a. D. S. dovodil, že nedošlo k dohodě smluvních stran o podstatných částech kupní smlouvy a smlouvy o dílo a nebyla zjištěna ani existence řádného návrhu smlouvy, jenž by obsahoval podstatné části smlouvy. Dovolatelka na vlastních skutkových závěrech vytváří nesprávné právní posouzení otázky určitosti smlouvy, kterou však odvolací soud neposuzoval. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nejvyšší soud rovněž již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či v usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014, nebo v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 252/2015, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nesprávné právní posouzení je podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, tudíž pouhé námitky k právnímu posouzení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
K návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu je Nejvyšší soud nucen uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu