ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1020.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1020/2019-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Františkem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 58/32, proti žalovanému M. Ž., narozenému XY, bytem v Praze 4, Kotorská č. 1571/10, zastoupenému Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova č. 664/10, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 383/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. 70 Co 268/2018-471, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Františka Čecha, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní č. 58/32.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.9.2018, č. j. 70 Co 268/2018-471, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel vznáší výhrady jednak proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, namítá-li zejména, že „se žalobkyně a zůstavitel M. Ž., zemřelý dne 7.10.2014“ (dále jen „zůstavitel“) „znali, žalobkyně se příležitostně vyskytovala v bytě zůstavitele a pouze příležitostně trávili volný čas“, a že „z napadeného rozhodnutí neplyne, jak konkrétně měla žalobkyně pečovat o tvrzenou společnou domácnost v období od 7.10.2013 do 7.10.2014“, jednak proti hodnocení důkazů soudy (zejména důkazů výpověďmi svědků), dále vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když (stejně jako soud prvního stupně) „opomněl“ provést některé důkazy (zejména k prokázání toho, jak zůstavitel přišel ke svému majetku), nezabýval se námitkou „nezákonnosti“ získání některých důkazů (přehledů plateb dokladujících společné hospodaření žalobkyně a zůstavitele, s nimiž podle dovolatele žalobkyně nebyla oprávněna nakládat), ani námitkou, že ho soud prvního stupně řádně nepoučil „ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř.“ (ačkoliv pro rozhodnutí sporu nebylo neunesení důkazního břemene určující) a v souvislosti s poučením mu nesdělil předběžný právní názor (ačkoliv z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 20.4.2018 vyplývá, že bylo „podle §118a o. s. ř. dáno poučení, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by žalobkyně nebyla dědičkou ze zákona po zůstaviteli“), a dovozuje na základě toho vlastní (odlišný) právní názor, že „žalobkyně a zůstavitel nepochybně společnou domácnost nevedli“], a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Nadto napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu o přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska posouzení vedení společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to proto, že dovolatel
- navzdory vzneseným námitkám - nepochybně věděl, jak a proč soud prvního stupně rozhodl („provedl rozsáhlé dokazování a v rozsudku popsal, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházel, jakkoli pak jen stručně zachytil své úvahy o tom, jak provedené důkazy hodnotil, jsou jeho skutkové závěry s provedenými důkazy v souladu“) a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil ( „doplnil některé důkazy, které soud prvního stupně neprovedl, aniž uvedl důvody takového postupu, z těchto důkazů však nebylo zjištěno nic, co by bylo se skutkovými závěry soudu prvního stupně v rozporu“) [ k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že v souvislosti s námitkou týkající se ustanovení §1637 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.1.2014, tj. „společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele“, není předkládána – jakkoliv je dovolatelem avizována – žádná otázka hmotného práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Pokud dovolatel v této souvislosti předestírá k posouzení otázku potřeby „zohlednění způsobu nabytí majetku v pozůstalosti“, tj. okolnosti, že „většina majetku pochází z pozůstalosti po rodičích žalovaného a zůstavitele“, bylo již odvolacím soudem správně dovozeno (a dovolací soud se s tímto názorem ztotožňuje), že „pro posouzení dědického práva žalobkyně není rozhodný způsob, jak zůstavitel získal majetek, který je předmětem dědictví“. K tomu dovolací soud podotýká, že proto není nutné se zabývat ani námitkou, zda určení žalobkyně jako dědičky zůstavitele „odporuje dobrým mravům“ (vzhledem k tomu, že „neměla na pořízení pozůstalostního majetku žádnou zásluhu“).
Dovolatel v dovolání rovněž navrhl „odklad právní moci“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23.8.2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Z obdobných důvodů se proto dovolací soud návrhem dovolatele nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 5. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu