ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1110.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1110/2019-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Statutárního města Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, identifikační číslo osoby 449 92 785, zastoupeného JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, proti žalovanému Z. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Ryšánkem, notářem se sídlem v Brně, Rooseveltova 11, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 272/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2018, č. j. 37 Co 331/2017-230, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2018, č. j. 37 Co 331/2017-230, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2017, č. j. 48 C 272/2004-207, jakož i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. června 2017, č. j. 48 C 272/2004-212, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2008, č. j. 48 C 272/2004-75, (v řízení vedeném proti původní žalované A. K., nar. XY, bytem XY) určil, že žalobce je vlastníkem ideální ½ označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel, že: „mezi matkou žalované (A. K.) paní J. J. a výkupní organizací obvodního národního výboru II v Brně – Investprojektem a čsl. státu - Brnoinvestu byly podepsány v roce 1973, 1978 a 1980 smlouvy, na základě kterých byly převedeny id. ½ ve výroku označených pozemků do vlastnictví čsl. státu s právem hospodaření ONV, v třetím případě Brnoinvesty. Žalobce se pak jako právní nástupce bývalého ONV podle §68 zák. č. 367/90 Sb. stal vlastníkem předmětné id. ½ pozemků a to na základě §1 odst. 1 zák. č. 172/91 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí a dle §3 odst. 4 uvedeného zákona, neboť ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření Brnoinvestě, po jejímž zrušení ke dni 31. 8. 1994 přešla práva a závazky na žalobce. Žalobce též prokázal, že byly dány příkazy k úhradě náhrady za předmětné nemovitosti, a to platební příkazy č. 23/78 dne 5. 1. 1978 na částku 4.580,- Kč, č. 286/73 dne 11. 5. 1973 na částku 1.710,- Kč a č. 238/80 dne 5. 9. 1980 na částku 17.458,- Kč vždy k rukám paní J. J., případně A. K. (č. 286/73). Nebylo zjištěno, že by v minulosti zazněly námitky žalované, případně její matky paní J. vůči platnosti předmětných smluv a vyplacení příslušné náhrady. Žalovaná neprokázala, že by podpisy paní J. J. nebyly psány její vlastní rukou, i když tuto skutečnost tvrdila. Toto tvrzení by bylo možno prokázat buďto znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, případně svědecky, žalovaná však neoznačila svědky schopné toto tvrzení prokázat a neposkytla srovnávací materiál, tj. korespondenci zemřelé paní J. prokazatelně psanou její vlastní rukou, případně listiny prokazatelně podepsané její vlastní rukou, takže provedení znaleckého posudku ke zjištění pravosti podpisu na smlouvách tím bylo znemožněno. Soud pak při zvažování této námitky žalované dospěl k závěru, že s odstupem desítek let od podpisu předmětných smluv je na žalované, aby svoje tvrzení stran podpisů na uvedených smlouvách prokázala.“
K odvolání původní žalované A. K. Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 37 Co 251/2008-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí mj. vyložil, že: „žalovaná neprokázala důvodnost svých pochybností o pravosti podpisu J. J. pod zmíněnými smlouvami. Nenabídla totiž žádný srovnávací materiál k ověření pravosti tohoto podpisu. Důkazní břemeno přitom zcela nepochybně spočívalo na žalované, která pravost podpisu zpochybňovala.“
K dovolání původní žalované Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 759/2010, dovolání odmítl (pro jeho nepřípustnost) a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Původní žalovaná A. K. zemřela dne 9. června 2010 a její právní nástupci
- žalovaný 1) V. K., narozený XY, bytem XY), a žalovaný 2) Z. K. (nynější žalovaný) podali proti žalobci (dne 28. června 2012) žalobu na obnovu řízení, které posléze (po předchozích rozhodnutích soudu prvního stupně a odvolacího soudu) soud prvního stupně vyhověl, a to usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 48 C 272/2004-145, jímž povolil obnovu řízení v této věci. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil mj. s tím, že: „V řešeném případě jde o situaci, kdy v původním řízení žalovaná tvrdila, že podpisy na převodních smlouvách nejsou pravé, nedisponovala ale žádnými písemnými podklady coby srovnávacím materiálem. Tyto listiny byly nalezeny až po pravomocném skončení původního řízení...Soud povolil obnovu řízení, protože se domnívá, že zdravotní stav původní žalované jí v původním řízení neumožňoval vědět nebo zjistit všechna místa, kde by se mohly nacházet jakékoliv relevantní listiny.“
Z důvodu úmrtí žalovaného 1) soud prvního stupně usnesením ze dne 8. června 2015, č. j. 48 C 272/2004-152, rozhodl, že v řízení bude pokračováno nadále s žalovaným Z. K.
Soud prvního stupně v obnoveném řízení rozsudkem ze dne 25. dubna 2017, č. j. 48 C 272/2004-207, určil, že žalobce je vlastníkem id. ½ předmětných pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že: „Pouhá pravděpodobnost, že v prvých dvou případech není podpis na smlouvách pravým podpisem paní J. jako převodkyně a skutečnost, že u třetí smlouvy nelze rozhodnout, zda podpis je či není pravým podpisem paní J. J., nepostačuje pro jednoznačný závěr, že zmíněné smlouvy nepodepsala paní J. J. vlastnoručně a že tedy na jejich základě nedošlo těmito kupními smlouvami k přechodu vlastnictví na nabyvatelské subjekty...Nebyl-li tedy prokázán obsah smluv, totiž že podpisy převodkyně předmětných pozemků na smlouvách nejsou jejími pravými podpisy, nelze dospět k závěru, že smlouvy jsou z toho důvodu neplatné.“
Tentýž soud usnesením ze dne 23. června 2017, č. j. 48 C 272/2004-212, doplnil shora uvedený rozsudek o předmětný nákladový výrok.
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 9. října 2018, č. j. 37 Co 331/2017-230, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh na změnu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2008, č. j. 48 C 272/2004-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2009, č. j. 37 Co 251/2008-86, shora označené doplňující usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně. Vyložil mj., že: „Pro nedostatečnost srovnávacího materiálu je skutečně třeba závěry znaleckého posudku hodnotit tak, jak to učinil soud prvního stupně. Tzn. nelze bez dalšího uzavřít, že podpisy na smlouvách z 6. 5. 1973, 1. 1. 1978 a 21. 8. 1980 nejsou pravými podpisy převodkyně paní J. J. Za této situace tedy byla správná dřívější rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2008 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009 a bylo namístě návrh na změnu těchto rozsudků zamítnout, což také odvolací soud výrokem I. učinil.“
Jako obiter dictum odvolací soud dodal, že: „dle jeho názoru nepřicházelo by vydržení pozemku, tak, jak namítá opakovaně žalobce v úvahu, neboť na stát, který byl právním předchůdcem žalobce nutno klást zvýšené nároky stran obezřetnosti při uzavírání smluv. Musel si tedy být vědom, že smlouvy neuzavírá s osobou v nich uvedenou, eventuálně by šlo k jeho tíži, že totožnost takové osoby nedostatečně ověřil. Na jeho straně by tak nemohl nastat stav dobré víry v bezvadnost titulu, od něhož vydržení vlastnického práva odvozuje.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého zástupce (notáře) včasné dovolání, v němž vymezuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení při řešení procesní otázky přesunu důkazního břemene, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že při řešení procesní otázky týkající důkazního břemene se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu podle jeho názoru řešících předmětnou procení otázku, kterou odvolací soud v posuzované věci řešil odchylně od této judikatury). Kromě toho dovolatel brojí do skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Namítá mj. že: „Původní žalovaná i nyní žalovaný zpochybnili pravost podpisů J. J. na smlouvách, přičemž znaleckým posudkem nebyla prokázána pravost těchto podpisů, naopak bylo s velkou mírou pravděpodobnosti posouzeno, že jde o nepravé podpisy převodkyně. Žalobce k prokázání pravosti podpisů převodkyně a tedy platnosti smluv nepředložil žádné důkazy, které by jeho tvrzení o tom, že se jedná o pravé podpisy převodkyně, potvrzovaly.“ Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou, zastoupenou notářem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, kdo z účastníků nese důkazní břemeno o prokázání pravdivosti soukromé listiny, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je podle §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné, neboť odvolací soud nastolenou právní otázku nesprávně posoudil .
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel z názoru, že pokud původní žalovaná, respektive (její právní nástupce) nynější žalovaný zpochybnil pravost předmětných tří převodních smluv, které podle tvrzení žalobce měla původní vlastnice id. ½ předmětných pozemků J. J. (matka původní žalované A. K.) uzavřít s tehdejším Československým státem (dne 6. května 1973, dne 1. ledna 1978 a dne 21. srpna 1980), došlo tím k přesunu důkazního břemena na původní žalovanou, respektive na nynějšího žalovaného. Odtud pak - s přihlédnutím k závěrům plynoucím ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví – odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně formuloval závěr, že: „Pouhá pravděpodobnost, že v prvých dvou případech není podpis na smlouvách pravým podpisem paní J. jako převodkyně a skutečnost, že u třetí smlouvy nelze rozhodnout, zda podpis je či není pravým podpisem paní J. J., nepostačuje pro jednoznačný závěr, že zmíněné smlouvy nepodepsala paní J. J. vlastnoručeně a že tedy na jejich základě nedošlo těmito kupními smlouvami k přechodu vlastnictví na nabyvatelské subjekty.“
Ve smyslu níže rozvedené judikatury dovolacího soudu (ustálené rozhodovací praxe) se ovšem odvolací soud správně měl zabývat otázkou (a za tím činit příslušná procesní poučení vůči žalobci), zda žalobce v řízení unesl důkazní břemeno ohledně žalobního tvrzení, že (po podání žaloby původní žalovanou, respektive nynějším žalovaným co do pravosti podpisu převodkyně zpochybněné) převodní smlouvy coby soukromoprávní listiny byly uzavřeny původní vlastnicí J. J., tj. zda tato osoba v těchto smlouvách projevila svou vůli převést svůj spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro účastníkovu nečinnost prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 33 Cdo 5094/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz ).
K otázce důkazního břemene při prokazování pravosti a pravdivosti soukromé listiny se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98. Uvedl, že pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené.
V rozsudku ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 22/1997, dovolací soud zaujal názor, že v případě, kdy účastník popře pravost, respektive správnost soukromé listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny.
V dalším svém rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy pod označením PR 2/2001, Nejvyšší soud vyslovil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost).
Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004).
Je-li tedy zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno,
tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, rozsudek ze dne 29. června 2006 sp. zn. 33 Odo 988/2004 a rozsudek ze dne 20. ledna 2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006, usnesení ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 33 Cdo 5094/2016).
Odvolací soud (ale ani soud prvního stupně) při rozhodování z vyložené judikatury dovolacího soudu nevycházel. Soudem prvního stupně ustanovená znalkyně Mgr. Ivana Krátká, jejímž úkolem bylo určit, zda podpis u osoby převodkyně J. J. na předmětných převodních smlouvách odpovídá rukopisu obsaženému v předmětných srovnávacích podkladech (v nichž je zachycen písemný projev J. J.), učinila posudek (odpověděla na soudem položené otázky tak), že:
1) „Podpis u osoby převodce J. J. na smlouvě o převodu nemovitostí... (ze) dne 6. 5. 1973, neodpovídá rukopisu obsaženému ve využitých srovnávacích materiálech, tedy podpis pravděpodobně není pravý podpis paní J. J.“
2) „Podpis u osoby převodce J. J. na smlouvě o převodu nemovitostí... (ze) dne 1. 1. 1978 neodpovídá rukopisu obsaženému ve využitých srovnávacích materiálech, podpis pravděpodobně není pravý podpis paní J.“
3) „Podpis u osoby převodce J. J. na smlouvě o převodu nemovitostí... (ze) dne 21. 8. 1980 neodpovídá rukopisu obsaženému ve využitých srovnávacích materiálech, tedy nelze rozhodnut, zda podpis je pravý podpis J. J. či nikoliv.“
Odvolací soud (soud prvního stupně) namísto toho, aby v procesní situaci, kdy žalovaná strana u předmětných soukromých listin zpochybnila pravost podpisu převodkyně (tj. že podpisy na těchto smlouvách nejsou pravými podpisy J. J.), se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zaměřil na posouzení otázky, zda žalobce - který z existence těchto převodních smluv pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky - i na podkladě popsané znalecké verifikace v uvedeném směru unesl důkazní břemeno, nesprávně přenesl toto důkazní břemeno na žalovaného (aby prokázal, že předmětné smlouvy J. J. uzavřeny nebyly) a po provedeném dokazování konstatoval, že: „nelze bez dalšího uzavřít, že podpisy na smlouvách z 6. 5. 1973, 1. 1. 1978 a 21. 8. 1980 nejsou pravými podpisy převodkyně paní J. J.“
V posuzované věci je ovšem nikoliv na žalovaném, nýbrž na žalobci, aby své tvrzení, že J. J. předmětné převodní smlouvy uzavřela, prokázal.
Jakkoliv se řešení otázky verifikace podpisu (navíc již nežijící) osoby na převodní smlouvě primárně odvíjí od posudku znalce z oboru písmoznalectví, neznamená to ještě, že dokazování má být redukováno pouze na uvedený důkazní prostředek. V tomto směru Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, zdůraznil, že pouhá skutečnost, že závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporné listině, není kategorický (tj. znaleckým posudkem nebude zjištěno, zda se jedná o pravý podpis žalovaného), bez dalšího neumožňuje přijmout závěr o tom, že žalobce jako předkladatel sporné listiny neunesl ohledně její pravosti důkazní břemeno. V uvedeném rozhodnutí se dále připomíná v judikatuře ustálený právní názor, že znalecký posudek je pouze jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je, nabídne-li žalobce i jiné důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat, tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) je hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Rovněž v rozsudku ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014, Nejvyšší soud vyložil, že i nejednoznačný závěr znalce týkající se pravosti podpisu uvedenou osobou na posuzované listině ještě neznamená, že soud na podkladě dalších provedených důkazů a s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nemůže nakonec dospět k jednoznačnému závěru, že podpis na předmětné listině není pravým podpisem dotčené osoby. Soud je totiž povinen hodnotit nejen předmětný znalecký posudek včetně výslechu znalce, ale také další v řízení provedené důkazy, a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Teprve po takovém zhodnocení všech právně významných okolností může soud na podkladě přijatých dílčích skutkových zjištění formulovat závěr o skutkovém stavu, jenž posléze podrobí právnímu posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy za daných okolností nemůže obstát, neboť není správné. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá, §243f odst. 4 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu