ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1366.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1366/2019-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci umístěné M. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené procesním opatrovníkem R. R., advokátem se sídlem XY, za účasti zdravotního ústavu Fakultní nemocnice Olomouc se sídlem v Olomouci, I. P. Pavlova 185/6, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 39 L 184/2018, o dovolání umístěné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 70 Co 453/2018-42, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 1. října 2018, č. j. 39 L 184/2018-20, rozhodl, že k převzetí M. S. (dále též „umístěná“) do zdravotního ústavu (Fakultní nemocnice Olomouc) dne 24. září 2018 došlo ze zákonných důvodů, přičemž tyto důvody trvají.
K odvolání umístěné Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 70 Co 453/2018-42, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že umístěná v odvolání „namítá jediné - že podle svého subjektivního pocitu nyní nejeví známky mánie v rámci schizoafektivní poruchy, není nebezpečná sobě ani okolí a nikoho neohrožuje závažným způsobem.“ Odvolací soud s odkazem na dokazování provedené soudem prvního stupně uzavřel, že: „podle odborných lékařských závěrů byla M. S. v době svého přijetí k hospitalizaci dne 24. 9. 2018 osobou, která jevila známky duševního onemocnění a ohrožovala sebe a své okolí kvalifikovaným způsobem, přičemž jiné řešení než nedobrovolnou hospitalizaci nikdo nenavrhoval. Její ošetřující lékařka potvrdila dne 27. 9. 2018, tedy za tři dny od převzetí umístěné, že důvody detence trvají a že umístěná má režim uzavřeného oddělení. To znamená, že psychiatrické důvody pro hospitalizaci, které existovaly dne 24. 9. 2018 při převzetí M. S., neodpadly ani po její hospitalizaci, nepochybně i přes do té doby aplikovanou léčbu (stěží by psychiatrický pacient mohl být jenom hospitalizován a vůbec neléčen).“
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala umístěná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého procesního opatrovníka (advokáta) včasné dovolání. V něm namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil, že byly při nedobrovolné hospitalizaci dovolatelky dne 24. září 2018 a jejím dalším držení na psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Olomouc splněny podmínky postupu podle §78 z. ř. s. k jejímu převzetí ze zákonných důvodů. Nebyla totiž splněna podmínka, že by dovolatelka ohrožovala sebe z důvodů známek svého duševního onemocnění (jak uvádí odvolací soud) a už vůbec nebyla splněna podmínka, že umístěná ohrožovala své okolí, což v rozhodnutí není vůbec odůvodněno. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že přestože je psychiatricky léčena, tak neohrožovala v předmětném období ani sebe, neboť by nemohla být propuštěna na reverz dne 23. září 2018 z téže psychiatrické kliniky. Oba soudy tak neprovedly potřebné důkazy pro posouzení, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů, když pominuly skutečnost shora již uvedeného propuštění dovolatelky dne 23. září 2018. Podle dovolatelky přípustnost jejího dovolání spočívá v tom, že: „v rozhodování odvolacího soudu (zjevně míněno dovolacího) soudu nebyla řešena otázka, v jakém rozsahu mají být prováděny důkazy dle §77 odst. 2 z. ř. s. a zda je dostatečné při rozhodování dle §78 z. ř. s. se spokojit s důkazy provedenými při jiném soudním roku, tedy fakticky pouze s výslechem ošetřujícího lékaře a umístěné, či zda je podstatné si vyžádat pro toto rozhodování odpovídající lékařskou dokumentaci. Bez předložení lékařské zprávy o propuštění umístěné dne 23. 9. 2018 tak nebyly zjištěny všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí v souladu s ustanovením §77 odst. 2 z. ř. s. a ustanovením §20 z. ř. s.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání umístěné není - jak bude dále vyloženo - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka primárně brojí do skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Sama tato okolnost ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, když dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jedinou výjimkou jsou výrazné defekty na skutkovém poli; jde o případy, kdy skutkové zjištění, z nějž (odvolací) soud při rozhodování vycházel, zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. např. rozsudek ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ).
K žádnému takovému skutkovému deficitu ovšem v posuzovaném případě nedošlo, neboť odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) usnesení seznatelně vyložil, na základě kterých důkazů soud prvního stupně čerpal skutková zjištění pro své rozhodnutí, z nichž posléze při rozhodování o odvolání umístěné vycházel i odvolací soud, a které skutečnosti byly (i) odvolacím soudem shledány jak zásadně významné pro dané rozhodnutí (o odvolání umístěné proti rozhodnutí soudu prvního stupně).
Zcela nedůvodné jsou námitky dovolatelky, že v jejím případě nebyla splněna podmínka, že by dovolatelka dne 24. září 2018 ohrožovala sebe z důvodů známek duševního onemocnění, ani podmínka, že by dovolatelka ohrožovala své okolí. Odvolací soud v v odůvodnění svého usnesení zcela jasně a s odkazy na předmětné důkazy vyložil, že z důvodu specifikované duševní poruchy byla dovolatelka nebezpečná nejen sobě, ale i okolí. Proto pouhá skutková a následně i právní polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost jejího dovolání založit nemůže.
Otázka rozsahu důkazní verifikace v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí dovolatelky do zdravotního ústavu odvolací soudem - v nyní dovolatelkou předkládané variantě předpokladu přípustnosti jejího dovolání - řešena nebyla, respektive na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že umístěná své odvolání proti usnesení soudu prvního stupně odůvodnila pouze tím, že: „Dle svého subjektivního pocitu nyní (roz. v době podání tohoto odvolání) nejevím známky mánie v rámci schizoafektivní poruchy a nejsem nebezpečná sobě ani okolí – tedy bezprostředně neohrožuji sebe a své okolí závažným způsobem.“
Odhlédnuvše od posledně uvedeného lze ovšem uvést, že podle §77 odst. 1 z. ř. s. sedmidenní lhůta, která je k rozhodnutí soudu vymezena od převzetí osoby bez jejího písemného souhlasu do ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči, pochopitelně neumožňuje provádět rozsáhlejší dokazování. Ačkoliv výčet možných důkazů, které je třeba v rámci detenčního řízení provést, je příkladmý, a i když soud v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nemocného do ústavu zdravotnické péče zpravidla nenařizuje jednání, přesto je povinen provést dokazování alespoň v tom zákonem minimálně stanoveném rozsahu, tj. především vyslechne umístěného (je-li to s ohledem na jeho zdravotní stav možné) a jeho ošetřujícího lékaře. Provedené důkazy pak soud vyhodnotí způsobem předvídaným v ustanovení §132 o.s.ř., přičemž zjištěné skutkové závěry s navazující právní kvalifikaci též zákonu odpovídajícím způsobem vyloží v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3524/2013, jehož právní závěry jsou plně uplatnitelné i v poměrech detenčního řízení podle z. ř. s.).
Pro úplnost dovolací soud dále poznamenává, že dovolatelka ve své námitce, že oba soudy pochybily, pakliže neprovedly důkaz předmětnou lékařskou dokumentací, z níž se podávalo, že dovolatelka byla předchozího dne - 23. září 2018 na reverz propuštěna z uvedeného zdravotního zařízení, přehlíží, že soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud rozhodovaly o jimi zjištěné (nastanuvší) situaci (až) dne 24. září 2018, tedy den následující po tvrzeném propuštění dovolatelky z uvedeného zařízení, přičemž soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav - jak se podává z odůvodnění jeho (písemného vyhotovení) usnesení, respektive jak bylo dále i ve vazbě na podané odvolání umístěné vyloženo v odůvodnění nyní dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, umožňoval přistoupit k aplikaci §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, jenž stanoví, že pacienta lze bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak.
Z vyložených důvodů proto dovolací soud dovolání umístěné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu