ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.166.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 166/2019-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce S. S. , narozeného dne XY, bytem XY, s adresou pro doručování XY, zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 564/6, proti žalovanému J. S. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 39/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. července 2018, č. j. 18 Co 261/2016-421, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. září 2018, č. j. 18 Co 261/2016-427, a opravného usnesení ze dne 12. října 2018, č. j. 18 Co 261/2016-449, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Sedláře, advokáta se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2018, č. j. 18 Co 261/2016-421, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 9. 2018, č. j.
18 Co 261/2016-427, a opravného usnesení ze dne 12. 10. 2018, č. j. 18 Co 261/2016-449, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatel uvádí, že spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti svého dovolání v tom, že je dovolacím soudem otázka hmotného práva rozhodována rozdílně (k čemuž poukazuje pouze na jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006), spatřuje-li však dovolatel naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je zapotřebí vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit. Na žádné rozpory v judikatuře dovolacího soudu však dovolatel nepoukázal.
Dovolání žalobce není přípustné ani z hlediska dále v dovolání obsaženého tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od výše uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu (z nějž přitom odvolací soud při svém rozhodnutí podle odůvodnění vycházel), když tvrdí, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem konkrétního případu. Žalobce však ve skutečnosti nenamítá nesprávné právní posouzení věci, ale nesouhlasí s tím, které svědecké výpovědi považoval odvolací soud za věrohodné a jaká skutková zjištění z těchto výpovědí učinil. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není napadení právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017). Podrobit dovolacímu přezkumu tedy lze toliko otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017).
Namítal-li žalobce dále rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 295/10, o který své rozhodnutí odvolací soud rovněž opřel, není zřejmé, v jakém směru se od něj měl podle dovolatele odvolací soud odchýlit. Žalobce se svojí argumentací snaží tvrdit, že uvedený nález na projednávaný případ nedopadá, přičemž opět předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů a nesouhlasí s tím, jak provedené důkazy vyhodnotil odvolací soud, když dospěl k závěru, že svědecké výpovědi nevedou k jednoznačným závěrům.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu