ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1737.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1737/2019-251
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzované A. Š. , narozené XY, omezené ve svéprávnosti, bytem XY, zastoupené procesní opatrovnicí R. V., advokátkou se sídlem XY, za účasti stálého opatrovníka města XY, se sídlem XY, a Krajského státního zastupitelství v XY, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 0 Nc 1237/2015, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. září 2018, č. j. 23 Co 184/2018-208, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. září 2018, č. j. 23 Co 184/2018-208, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. dubna 2018, č. j. 0 Nc 1237/2015-132, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2018, č. j. 0 Nc 1237/2015-132, omezil posuzovanou ve svéprávnosti v rozsahu vyloženém v rámci výroku I., výrokem II. jmenoval město XY opatrovníkem posuzované, jemuž vymezil rozsah oprávnění a povinností s výkonem této funkce, a navazujícími výroky III. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že: „jsou důvody pro omezení posuzované osoby ve svéprávnosti. Omezení svéprávnosti je v zájmu posuzované, neboť trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a v důsledku toho není schopna některých právních úkonů, které jsou specifikovány ve výroku I. tohoto rozsudku. Pokud by soud posuzovanou ve svéprávnosti neomezil, hrozila by posuzované osobě závažná újma spočívající v hrozbě nemožnosti rozpoznat a ovládnout následky svého právního jednání (konání či opomenutí konat). K ochraně zájmů posuzované osoby nepostačují ve smyslu §55 odst. 2 občanského zákoníku mírnější a méně omezující opatření...Mírnější omezující opatření v tomto případě není možné, a to s ohledem na jednoznačné závěry znaleckého posudku. Ve věci však bylo zjištěno, že posuzovaná si od doby svého úrazu, to je od roku 1994, vyřizovala všechny záležitosti sama, sice na ni bylo vedeno několik exekucí, v současné době je však, dle sdělení posuzované, vše uhrazeno, čemuž odpovídá i zjištění soudu, kdy na bytu, který v současné době vlastní, žádná exekuce zapsána není. Taktéž dokázala zřejmě zajistit i nezbytné úřední záležitosti. Soud se proto částečně odchýlil od závěrů znalce ohledně výše částky, se kterou může posuzovaná hospodařit, kdy tuto určil ve výši 8.000,- Kč tak, aby posuzovaná měla v rámci možností co největší prostor k vlastnímu jednání.“
K odvolání posuzované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. září 2018, č. j. 23 Co 184/2018-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně rozsahu omezení svéprávnosti posuzované tak, že posuzovaná „se omezuje ve svéprávnosti na dobu tří let tak, že není způsobilá hospodařit s částkou vyšší, než 7.000,- Kč měsíčně, nakládat s majetkem, jehož hodnota přesahuje 7.000,- Kč a zavazovat se k plnění, jehož hodnota přesahuje 7.000,- Kč, jakož i rozhodovat o nikoliv běžných zdravotních úkonech.“ Dále odvolací soud rozhodl o jmenování města XY opatrovníkem posuzované a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při rozhodování odkázal na znalecký posudek MUDr. Jana Kolomazníka ze dne 31. ledna 2017, kterým bylo zjištěno, že posuzovaná „trpí organickou poruchou osobnosti s rozvojem po závažném traumatu (dopravní nehodě z roku 1994) a dále u ní byla diagnostikována organická porucha s bludy. Uvedené poruchy jsou trvalé, nejsou pouze přechodné, nelze je léčit nebo podstatněji ovlivnit a větší zlepšení stavu posuzované očekávat nelze.“
Odvolací soud vyšel rovněž ze zjištění, že v době rozhodování nebyla vůči posuzované vedena žádná soudní (exekuční) řízení. Ze zprávy J. P., Ortopedie XY, „také vyplynulo, že posuzovaná je schopna si zajistit potřebné převazy.“
Odvolací v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku (dále již „odůvodnění rozsudku“) také vyložil, že: „K otázce hospodaření posuzované byl slyšen F. Z. ze Společenství vlastníků jednotek v domě H., XY, tedy domu, který obývá i posuzovaná. Uvedl, že A. Š. dluží za vodu a společnou elektřinu asi 10.000 Kč za rok 2017, za letošní rok 7.000 Kč. Řádně platí do fondu oprav 500 Kč a zřejmě si platí samostatně elektřinu. Problém je však s vodou, kde má A. Š. výraznější spotřebu, než všichni ostatní. Paní Š. se s nikým z domu nekontaktuje, ba naopak občasně ruší noční klid, případně nadává ostatním obyvatelům domu.“
Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že: „v průběhu řízení byla zjištěna trvalá duševní porucha posuzované, nelze v případě posuzované uvažovat o využití mírnějších opatření, než je případné omezení svéprávnosti, posuzovaná v minulosti vyřešila své dluhy prodejem bytu a nákupem bytu menšího, nejsou vůči ní vedena soudní řízení, v současném bydlišti je však považována za osobu problémovou a dlužnici za služby spojené s užíváním bytu. S lidmi se nekontaktuje. Z bytu vychází pouze na nákupy, nebylo zjištěno, že by usilovala o získání práce, či již pracovala, nebylo zjištěno ničeho o tom, že se stýkala s rodinou, že by navazovala partnerské vztahy, běžné zdravotní úkony je schopna si obstarat. Je tedy namístě přistoupit k omezení svéprávnosti posuzované, ovšem pouze v takovém rozsahu, aby byla co nejvíce šetřena práva posuzované a nebyla omezována ve svéprávnosti v rozsahu, ve kterém je schopna ...své záležitosti si obstarat.“
V návaznosti na to pak odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně stran rozsahu omezení svéprávnosti posuzované ohledně nakládání s jejím majetkem v hodnotě přesahující částku 7.000,- Kč měsíčně a s peněžními prostředky přesahujícími rovněž uvedenou částku měsíčně, a to „z toho důvodu, že tato částka nenarušuje možnost A. Š. hospodařit a zajišťovat si své běžné potřeby, na druhou stranu zbývající částka z jejího měsíčního příjmu (ve výši asi 11.000,- Kč měsíčně) , s níž nebude moci hospodařit A. Š. samostatně, umožní opatrovníkovi hradit případné dluhy, vzniklé typicky s bydlením A. Š.“
Konečně odvolací soud v rozhodnutí také reflektoval, že: „ze znaleckého posudku také vyplynulo, že A. Š. není schopna samostatně rozhodovat o nikoli běžných zdravotních úkonech. I v tomto směru tedy došlo k omezení svéprávnosti posuzované, čímž byl změně rozsudek okresního soudu. V ostatních případných bodech omezení svéprávnosti neshledal odvolací soud důvody pro takové omezení. To s ohledem na způsob života A. Š., která není zaměstnána, zaměstnání nelze očekávat, nevede rodinný život, a to ani život partnerský.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své procesní opatrovnice (advokátky) včasné dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil ve svém rozhodnutí od ustálené rozhodování praxe dovolacího soudu, neboť neměl, stejně jako soud prvního stupně, přistoupit k omezení svéprávnosti posuzované, když jednak v nedostatečné míře zjistil poměry posuzované z jejího okolí, a jednak nedospěl k jednoznačnému závěru, že by neomezením svéprávnosti posuzované hrozila jinak závažná újma. Rovněž v obou rozhodnutích absentuje hodnotící úsudek soudu o tom, z jakého důvodu je omezována dovolatelka ve svéprávnosti a z jakého důvodu je volena vyšší míra omezení. Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 30 Cdo 1287/2017 zdůrazňuje, že samotné zjištění duševní poruchy, nikoliv přechodného rázu, nemusí znamenat omezení svéprávnosti, nehrozí-li posuzované jinak závažná újma. Soudy nebylo zjištěno, že by dovolatelce zjištěními z jejího širšího okolí hrozila závažná újma, pokud by nebyla omezena ve svéprávnosti. I v odvolacím řízení vyslechnutý svědek - zástupce předmětného společenství vlastníků jednotek uvedl, že dovolatelka hradila náklady spojené s užíváním bytu, fond oprav, pouze nehradila náklady na vodné a stočné. Dovolatelka uvedla, že náklady na spotřebu vody nehradila z určitého důvodu, nikoliv proto, že by si nebyla vědoma této povinnosti. Naopak, v minulosti sama dovolatelka čelila několika exekucím, které si sama vyřešila prodejem původního bydlení a koupí stávajícího bytu, přičemž v současné době nebylo za poslední rok zjištěno, že by proti dovolatelce byla vedena jakákoliv soudní řízení. Dovolatelka namítá, že finanční i všechny ostatní záležitosti vždy řešila sama a je schopna je i nadále řešit. Rozhodnutím odvolacího soudu je dovolatelka omezena v možnostech nakupovat si jídlo a základní životní potřeby. Odvolací soud při rozhodování rovněž nezohlednil ve prospěch dovolatelky některé skutečnosti, které sama dovolatelka uvedla ve svém písemném vyjádření ze dne 20. února 2019. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Z dovolání posuzované se tedy podává dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. týkající nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ohledně naplnění podmínek pro omezení svéprávnosti posuzované, a předpoklad přípustnosti dovolání vymezený dovolatelkou s tím, že odvolací soud při řešení otázky naplnění podmínek pro omezení svéprávnosti posuzovaného člověka se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K dovolání posuzované nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud konstatuje, že podanému dovolání posuzované nelze upřít - jak bude dále vyloženo - opodstatnění.
V posuzovaném případě odvolací soud k odvolání posuzované přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým došlo k omezení svéprávnosti posuzované v již shora vyloženém rozsahu. Meritem věci tak bylo vyřešení fundamentální právní otázky, zda v případě dovolatelky byly či nikoliv naplněny hmotněprávní podmínky pro omezení její svéprávnosti.
Hmotněprávní reglementace právního institutu omezení svéprávnosti je obsažena v §55 a násl. o. z.
Podle §55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle §55 odst. 2 omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle §57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
K tomu, aby rozhodující soud mohl po právu přistoupit k aplikaci §55 odst. 1 a 2 o. z., tj. přistoupit k soudní ingerenci do svéprávnosti člověka tím, že vydaným rozhodnutím takovou svéprávnost v předmětném rozsahu omezení, musí svědčit zásadně významná skutková zjištění, která jsou podařaditelná pod výše uvedená ustanovení. Pokud skutková zjištění ve své celistvosti nejsou bez dalšího podřaditelná pod připomenutou hmotněprávní reglementaci právního institutu omezení svéprávnosti (ať již z důvodu, že nepředstavují zjištění pro rozhodnutí zásadně významná, případně jsou si v tom kterém zásadně významném rozsahu rozporná atp.), nemůže soud za takové skutkové konstelace přistoupit k vydání rozhodnutí stran omezení svéprávnosti posuzovaného člověka.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].
Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Nejvyšší soud konstatuje, že tyto vyložené limity dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně nenaplňuje (k tomu viz odůvodnění níže).
Důvodová zpráva k novému civilnímu kodexu uvádí, že důvodem pro omezení svéprávnosti může být pouze duševní porucha, která není jen přechodná a brání člověku v určitých záležitostech právně jednat. K rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že nerozhoduje, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. U duševní poruchy se vyžaduje, aby nebyla jen přechodná.
K tomu, aby soud zvažoval podmínky pro aplikaci omezení svéprávnosti člověka, tak předně musí svědčit zjištění, že posuzovaný trpí (nikoliv jen přechodnou) duševní poruchou, která způsobuje, že posuzovaný není způsobilý právně jednat (tj. nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem). Půjde o situace, kdy ovládací (určovací) a rozpoznávací schopnosti (posoudit následky svého jednání - rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) duševní poruchou stiženého člověka budou podstatně sníženy (nemusejí být zcela vymizelé), a to ovládací schopnosti ve smyslu schopnosti ovládnout své jednání a rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání následků jeho jednání.
Závěr, zda v důsledku (znalcem zjištěné) duševní poruchy posuzovaný není schopen právně jednat, musí učinit a v odůvodnění rozsudku zákonu odpovídajícím způsobem vyložit (§157 odst. 2 o. s. ř.) výhradně soud.
Odvolací soud při rozhodování sice vycházel ze závěru znalce MUDr. Jana Kolomazníka ze dne 31. ledna 2017 o tom, že u posuzované „byla diagnostikována organická porucha osobnosti s rozvojem po závažném polytraumatu, které utrpěla v roce 1994 a dále byla diagnostikována organická porucha s bludy. Uvedené poruchy jsou trvalé, nejsou pouze přechodné, nelze je léčebně ovlivnit, větší zlepšení stavu očekávat nelze“ , při své úvaze o dosahu takto znalcem zjištěné duševní poruchy ovšem z hlediska své úvahy o nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzované pominul relevantně zhodnotit a zahrnout do svého právního posouzení dílčí závěr znalce pod bodem 2) jeho posudku. Konkrétně, že posuzovaná „je schopna se rozhodovat a projevovat přání, ovšem organické postižení (nyní zvýraznil dovolací soud) poněkud (poznámka dovolacího soudu: nikoliv zcela, významně, zásadně) snižuje její rozpoznávací a ovládací schopnosti a toto snížení se týká především jejích schopností racionálně nakládat s finančními prostředky...“
Při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle §20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla předpokládá, kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění jeho:
- osobních a majetkových poměrů;
- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;
- dosavadních pracovních aktivit;
- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);
- dopadu předchozí soudní ingerenci (před účinností nového civilního kodexu) v rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost vrácení jeho svéprávnosti;
- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];
- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem např. na v úvahu přicházející schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti atd., případně při ponechání svéprávnosti za užití mírnějšího opatření např. prostřednictvím jmenovaného opatrovníka, pakliže by se taková součinnost pro posuzovaného jevila příznivější a z pohledu zajištění jeho zájmů dostačující, aniž by muselo být přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti.
Připomenout je třeba též závěry z judikatury Ústavního soudu (reflektující dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v předmětné právní materii), podle které k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti.
Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti.
Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16).
Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající omezení člověka ve svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně (nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11).
Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým člověk žije. Jaký je jeho denní režim. Které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět, které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými zjištěními [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 276].
Ve světle shora vyloženého, tak rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) pro kusost skutkových zjištění a posouzení zásadně významných okolností z hlediska dosavadního jednání posuzované (z pohledu verifikace, zda její duševní porucha má vskutku relevantní vliv na její právní jednání) obstát nemůže.
Sama okolnost, že posuzovaná má určité neshody s některými obyvateli bytového domu, kde bydlí, případně, že pro jí zaujímaný důvod nehradí dílčí plnění, zatímco jinak si řádně plní své platební povinnosti a v předchozí době řešila a vyřešila své problémy plynoucí z nařízené exekuce, anebo dokonce snad, že je v okolí považována za „osobu problémovou a dlužnici za služby spojené s užíváním bytu“ (bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nemůže bez dalšího vést k úvaze o nezbytnosti přistoupit k omezení její svéprávnosti.
Ze znaleckého posudku pak pochopitelně nelze pro meritorní rozhodnutí mechanicky přebírat jiné, než znalcem učiněné závěry, které se týkají posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. §127 odst. 1 o. s. ř.), v žádném ohledu však závěry jdoucí nad verifikační limity znalce (např. zda posuzovaný je či není oprávněn nakládat s tou kterou výši peněžních prostředků či s majetkem té které hodnoty, zda je schopně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života atd.).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) se ani relevantně nepodává přesvědčivý a ve smyslu shora připomenuté judikatury náležitě odůvodněný závěr o tom, že bez omezení svéprávnosti by jinak posuzované ve smyslu §55 odst. 2 o. z. hrozila závažná újma.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu