ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1777.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1777/2019-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti žalovanému K. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, Tikovská č. 2198/14, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 101/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2018, č. j. 55 Co 257/2018-238, a o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Návrh žalovaného na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2018, č. j. 55 Co 257/2018-238, se zamítá .
Odůvodnění:
V řízení o pozůstalosti po F. R., zemřelém dne 24.1.2015 (dále jen „zůstavitel“), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.4.2015, č.j. 27 D 224/2015-57, tak, že „se P. H., narozenému XY, XY a M. H., narozenému XY, XY, ukládá, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podali u tohoto soudu žalobu proti dědici ze zákona K. R., narozenému XY, XY“. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že „jako dědicové v první třídě dědiců jsou povoláni syn zůstavitele K. R. a vnuci P. H. a M. H.“, že „zůstavitel zemřel se zanecháním listiny o vydědění, sepsané dne 31.8.2012 notářským zápisem JUDr. Jiřím Kotrlíkem, notářem v Praze, pod XY, XY, podle které vnuky vydědil“, že „vnuci zůstavitele neuznali listinu o vydědění s tím, že byli vyděděni neprávem“, a že tak „rozhodnutí o dědickém právu závisí na sporné skutečnosti o tom, zda existovaly důvody pro vydědění vnuků P. H. a M. H.“ K podání žaloby byli odkázáni vnuci P. H. a M. H., jelikož „jejich dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší“.
Ve sporném řízení (zahájeném žalobou podanou žalobcem P. H.) Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16.4.2018, č.j. 5 C 101/2015-209, určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli (výrok I.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.10.2018, č.j. 55 Co 257/2018-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podáním, doručeným dovolacímu soudu dne 8.4.2019, pak žalovaný navrhl, aby soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu „v rozsahu výroku I.“, neboť má za to, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí mu hrozí jako dovolateli závažná újma a současně je závažně ohrožen ve svých právech.
Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (§243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustálené judikatury soudů, z níž lze vycházet i za aktuální právní úpravy postupu soudu v řízení o pozůstalosti při sporu o dědické právo, provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zruší-li dovolací (nebo i odvolací) soud rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení dědického práva po zůstaviteli, zruší současně i na uvedeném rozsudku závislé usnesení o dědictví po tomto zůstaviteli, jestliže pro důvody, které vedly ke zrušení rozsudku o žalobě na určení dědického práva, již usnesení o dědictví nemůže obstát. Jako závislý výrok zruší dovolací soud také usnesení, jímž soud projednávající dědictví určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2013).
Z uvedeného vyplývá, že případné rozhodnutí o dědictví, vydané soudem v řízení o pozůstalosti a potvrzující nabytí dědictví též žalobci, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstaviteli potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o tom, že žalobce je dědicem zůstavitele (ze zákona). Rozhodnutí o dědictví, potvrzující nabytí dědictví žalobci dříve, než dovolacím soudem bude v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání, by potom – pokud by dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – nemohlo obstát, a tudíž již proto nelze přisvědčit tomu, že by za nastíněné situace mohlo dojít k závažnému ohrožení (dědických) práv dovolatele. Tím spíše v posuzované věci, kdy rozhodnutí o dědictví dosud ani nebylo vydáno, neboť bez spisu, který je o průběhu řízení o pozůstalosti po zůstaviteli veden (spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 27 D 224/2015) a který se až do rozhodnutí o dovolání nachází u Nejvyššího soudu České republiky, toto řízení ukončit nelze.
Vycházeje ze závěru, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel nemůže být závažně ohrožen ve svých právech a nehrozí mu závažná újma, Nejvyšší soud České republiky nevyhověl jeho návrhu na odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku [§243 písm. b) o.s ř.] a návrh zamítl jako nedůvodný (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu