ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.183.2019.3
sp. zn. 24 Cdo 183/2019-101
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce R. K. , narozeného XY, bytem XY, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 70/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2018, č. j. 4 Co 14/2017-69, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2018, č. j. 4 Co 14/2017-69, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 22. 3. 2016 u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále také jen „správní orgán“), návrh na vklad do katastru nemovitostí ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu 1/16 na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY opírající se o jeho prohlášení o opuštění nemovitosti zachycené na listině ze dne 21. 3. 2016 s úředně ověřeným podpisem.
Katastrální úřad pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště XY rozhodnutím ze dne 26. 4. 2016, č. j. V-3315/2016-602, návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch České republiky zamítl s odůvodněním, že s návrhem na vklad nebyla předložena řádná vkladová listina ve smyslu §66 katastrální vyhlášky, za kterou považuje souhlasné prohlášení.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 3. 6. 2016 se žalobce domáhal vkladu vlastnického práva České republiky do katastru nemovitostí ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu 1/16 na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY s tím, že svým prohlášením ze dne 21. 3. 2016, splňujícím veškeré požadavky kladené zákonem na spoluvlastníka věci v souvislosti s právním jednáním opuštění věci, platně opustil svůj spoluvlastnický podíl, který přešel do vlastnictví státu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, č. j. 16 C 70/2016 – 35, vklad vlastnického práva České republiky do katastru nemovitostí ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu 1/16 na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY. povolil, čímž nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 26. 4. 2016, č. j. V-3315/2016-602 (výrok I.) a uložil České republice nahradit žalobci náklady řízení (výrok II.). Žalobce učinil dne 21. 3. 2016 jednostranné neadresované právní jednání směřující k opuštění jeho spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí, jejichž vlastnictví přešlo přímo ze zákona na Českou republiku (§1045 odst. 2 o. z.), aniž by bylo zapotřebí jejího souhlasu, přičemž v tomto typu řízení není soud oprávněn, tak jako správní orgán, zabývat se neplatností právního jednání vymykající se vymezení §17 odst. 1 katastrálního zákona, tj. rozporu s dobrými mravy, a protože žádná z vkladových listin uvedená ve výčtu §66 odst. 1 katastrální vyhlášky na opuštění nemovitosti nedopadá, poměřoval listinu ze dne 21. 3. 2016 podmínkami zakotvenými v§17 odst. 1 písm. a) až g) katastrálního zákona s výsledkem, že je splňuje.
Vrchní soud v Praze odvoláním napadený rozsudek změnil tak, že žalobu o povolení vkladu vlastnického práva České republiky zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení, jak prvostupňových (výrok II.), tak odvolacích (výrok III.). Podkladem pro zápis změny vlastníka do katastru nemovitosti na základě úkonu opuštění nemovitosti může být zásadně, jde-li o listinu soukromou, jen listina vymezená v §66 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky, kterou je souhlasné prohlášení vyhotovené s náležitostmi vyplývajícími z §66 odst. 2 katastrální vyhlášky, neboť i opuštěním dochází ke změně spoluvlastnického práva, tedy dosavadnímu spoluvlastníku právo zaniká a státu vzniká.
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce, jehož přípustnost odvíjí od skutečnosti, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka, na základě jaké listiny má být do katastru nemovitostí zapsána změna vlastníka v případě opuštění nemovité věci. Argumentoval ve prospěch demonstrativního výčtu vkladových listin vyplývající z ustanovení §66 odst. 1 katastrální vyhlášky a kritice podrobil závěr odvolacího soudu, podle kterého i na základě platného opuštění nemovitosti je možno toto jednostranné právní jednání, na jehož základě se stát bez ohledu na svou vůli stane vlastníkem nemovitosti provést v rámci právní úpravy zápisu vlastnického práva do katastru nemovitosti jen na základě souhlasného prohlášení, tj. dvoustranného právního jednání zohledňujícího vůli státu. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu, změněn tak, že bude rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů dovolacího řízení.
Účastnice řízení navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Souhlasné prohlášení považuje za potvrzení platnosti jednostranného právního jednání dosavadního vlastníka nabyvatelem, prohlášení nabyvatele, že nerozporuje platnost opuštění nemovité věci dosavadním vlastníkem. Rozpor s dobrými mravy spatřuje v tom, že vzhledem k zatížení spoluvlastnického podílu zástavním právem pro pohledávku zástavní věřitelky České spořitelny, a. s., ve výši 7 000 000 Kč, se jedná o majetek se zápornou hodnotou, jehož se žalobce zbavuje opuštěním, v důsledku čehož může být poškozen nejen stát, nýbrž i zástavní věřitelka.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť rozsudek odvolacího soudu byl vydán 13. 9. 2018 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Jediná dovoláním zformulovaná otázka, jakou listinou lze osvědčit pro účely vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí přechod vlastnického práva na stát v důsledku opuštění nemovité věci, na které je založen dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, je otázkou, která byla v mezidobí, tj. po podání dovolání do rozhodnutí o něm, dovolacím soudem vyřešena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2257/2018), přesto je dovolání přípustné, neboť odvolacím soudem přijaté řešení není s tímto způsobem ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. závěry zmiňovaného rozsudku (které odvolacímu soud nemohly být v době jeho rozhodování známy), konformní. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dovodil, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že návrh na zápis vkladu do katastru nemovitostí byl podán dne 22. 3. 2016 – podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2016 (též jen „katastrální zákon“), vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění účinném do 31. 7. 2017 (též jen „katastrální vyhláška“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (též jen „o. z.“).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2257/2018, k opuštění věci (§1045 odst. 1 a 2 o. z.) pro účely vkladového řízení uvedl, že „ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit právní povinnost toho, kdo nemovitou věc opustil s účinky podle ustanovení §1045 odst. 2 o. z., vyžadovat od státu (jeho příslušné organizační složky) souhlas s tím, že věc byla skutečně (se všemi právními účinky) opuštěna a že tedy stát souhlasí s jejím nabytím, a zároveň, ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit naopak povinnost státu (jeho příslušné organizační složky) takové prohlášení vydat. Dále je významné, že v důsledku derelikce nedochází k zásahu do právního postavení jiných subjektů, než toho, kdo věc opustil (ztratil vlastnictví), jinak řečeno, derelikce se nijak neprojeví v právním postavení jiných osob. Jestliže tedy stát legislativně připustil existenci institutu derelikce jakožto jednostranného právního jednání, jehož účinky nastanou okamžikem jeho uskutečnění a nezasáhnou do právního postavení jiného (vyjma jeho samotného), pak ovšem není žádný rozumný důvod pro účely zápisu právních účinků tohoto jednání do veřejného seznamu je stavět na roveň právního jednání dvoustranného (tedy vyžadovat jeho akceptaci tím, na něhož opuštěná věc přešla).“
Zároveň v tomto rozsudku dovolací soud vyloučil, že by ochrana nabyvatele (státu) proti zlovolnému jednání byla jakkoliv dotčena, neboť stát může vždy uplatnit neplatnost tohoto právního jednání, avšak nikoliv v řízení vkladovém, resp. v řízení podle části páté o.s. ř., jelikož „katastrální úřad v řízení ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a stejně tak i soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, zkoumá právní úkon (právní jednání), na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení §17 odst. 1 katastrálního zákona (dříve §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), a předmětem zkoumání katastrálního úřadu (a stejně tak i soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu) proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu, ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení §17 odst. 1 katastrálního zákona (dříve §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Platnost právního jednání, na základě kterého bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo subjektu posuzovaného právního jednání, katastrální úřad nezkoumá (srov. bod II. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že interpretace ustanovení §66 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky, provedená odvolacím soudem a spočívající v tom, že lze vázat povolení vkladu změny vlastnického práva [§11 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona] v důsledku derelikce pouze na listinu, obsahující souhlasné prohlášení toho, jehož vlastnické právo se v důsledku derelikce rozšířilo (tedy státu) a toho, kdo nemovitost opustil, se odchýlila od jeho ustálené rozhodovací praxe (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2257/2018).
Z uvedeného vyplývá, že vyjma listiny uvedené v §66 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky, je listinou, podle které lze zápis práva do katastru vkladem provést (§7 odst. 1 katastrálního zákona), jakákoliv listina v písemné či elektronické podobě, která obsahuje obligatorní náležitosti (§8 katastrálního zákona), jejíž obsah odůvodňuje navrhovaný vklad [§17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona, resp. §17 odst. 2 písm. b) katastrálního zákona] a která splňuje další náležitosti v §17 odst. 2 a 3 katastrálního zákona. Žalobce pro tento účel předložil listinu ze dne 21. 3. 2016 nadepsanou „Opuštění nemovitosti“, a pouze soulad této listiny s povinnými náležitostmi (§8, §17 odst. 2 a 3 katastrálního zákona) je třeba pro účely rozhodnutí o povolení vkladu (§18 katastrálního zákona) podle ní zkoumat.
Protože v posuzované věci nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu