ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2178.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2178/2019-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. R. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Ryslovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované J. N. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 8, U Dětského domova 698/1, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 362/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019, č. j. 11 Co 204/2018-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Topinky, advokáta se sídlem v Praze 8, U Dětského domova 698/1.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2018, č. j. 17 C 362/2015-200, určil, že žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2019, č. j. 11 Co 204/2018-242, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu o vlastnictví žalobkyně k uvedenému nemovitému majetku zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. založený na tvrzení, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, pokud ten s ohledem na skutkové okolnosti případu nedospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 1. října 2015 uzavřené dovolatelkou v omylu, pro který je uvedená smlouva ve smyslu §583 a násl. o. z. neplatná. Předpoklady přípustnosti dovolání žalobkyně vymezila s tím, že při řešení otázky týkající se právního jednání v omylu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto směru dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, v němž dovolací soud řešil obdobnou situaci (jako v posuzovaném případě), a v odůvodnění svého rozhodnutí mj. vyložil (cituje ve svém dovolání žalobkyně), že: „Pominul-li však odvolací soud při právním posouzení věci zjištění, které je významné pro posouzení otázky relativní neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu, a otázkou relativní neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu omylu (§49a obč. zák.) se pak vůbec nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.“ Dále žalobkyně zpochybnila skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, poukázala na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a určil, že dovolatelka je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání (učiněném prostřednictvím svého advokáta) odmítla dovolací argumentaci žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně není - jak bude dále vyloženo - přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
V posuzované věci odvolací soud přistoupil k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále již „o. z.“), přičemž při posuzování otázky, zda žalobkyně ve zjištěných skutkových poměrech této věci jednala při uzavření kupní smlouvy dne 1. října 2015 v omylu, či nikoli, poměřoval zjištěné skutkové okolnosti se skutečnostmi předvídanými v hypotéze §853 a násl. o. z., jež upravují problematiku právního jednání v omylu. Na podporu svého právně kvalifikačního závěru pak odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu, jež se vztahovala k právnímu institutu uzavření právního úkonu v omylu za předchozí civilně právní úpravy (podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění), a tuto judikaturu pak ve vztahu k úpravě v novém civilním kodexu vyložil ve smyslu již shora zreferovaného právního názoru.
Pokud tedy žalobkyně v dovolání namítá, respektive uplatňuje variantu předpokladu přípustnosti svého dovolání s tím, že se při řešení uvedené právní otázky „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , přičemž v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, pak je nasnadě, že v tomto ohledu se odvolací soud - posuzováno ve vztahu k právnímu institutu omylu upraveného o. z. - od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, neboť ta se vztahovala k předchozí právní úpravě tohoto právního institutu. Navíc dovolatelkou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 1898/99 řeší situaci, kdy odvolací soud při rozhodování nezohlednil právně rozhodnou skutkovou okolnost, což se netýká tohoto soudního případu, kdy odvolací soud právě s ohledem na v odůvodnění svého rozhodnutí uvedená skutková zjištění (a za podpůrného užití judikatury dovolacího soudu k právnímu institutu omylu upraveného předchozím občanským zákoníkem) dospěl k jednoznačnému závěru, že předmětné právní jednání není stiženo neplatností ve smyslu §583 a násl. o. z.
Odhlédnuvše od shora uvedeného dovolací soud přesto nenachází důvod pro nereflektování i v poměrech nové civilní úpravy již dříve judikovaného právního názoru, že: O omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení §49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1883/2017, anebo ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5801/2016).
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, přehlíží, že dovolací soud v dovolacím řízení nemůže tato skutková zjištění jakkoliv revidovat. Přitom uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 3816/2017).
Nálezovou judikaturu Ústavního soudu je třeba i v dovolacím řízení reflektovat, ovšem povinností dovolacího soudu je přirozeně posoudit, zda dovolatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu je v poměrech dané dovolací věci uplatnitelná či nikoliv. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smysl čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 884/2019).
Pokud jde o odkaz dovolatelky na plenární nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 340/09, dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud v posuzované věci dopustil formalistického postupu za použití sofistikované argumentace odůvodňující zřejmou nespravedlnost. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, že dovolatelka si před podpisem předmětnou kupní smlouvu nepřečetla, přičemž současně konstatoval, že: „žalobkyni přitom nic nebránilo v tom, aby se s obsahem smlouvy (roz. před jejím podpisem) seznámila.“ Dále odvolací soud dodal, že: „Sama žalobkyně však uvedla, že ji smlouvu ‚nenapadlo kontrolovat‘...Tímto lehkovážným přístupem spočívajícím v tom, že žalobkyně smlouvu dobrovolně podepsala, aniž by se jakkoliv zajímala o její obsah, si žalobkyně sama způsobila, že podepsala smlouvu ve znění, které patrně neodpovídalo jejím požadavkům, a to za stavu, kdy sama žalobkyně tvrdí, že již v případě smlouvy ze dne 18. 6. 2015 byla svědkem N. uvedena v omyl ohledně skutečnosti, zda kupní cena již byla ke dni podpisu smlouvy zaplacena. Pokud tedy žalobkyně dle svého tvrzení měla již tuto negativní skutečnost se svědkem N., je tím méně omluvitelné, že i v případě druhé smlouvy ze dne 1. 10. 2015 nepovažovala za nutné, se s obsahem smlouvy seznámit a bez dalšího tuto smlouvu podepsala. Takto fatálně neodpovědné počínání žalobkyně v žádném případě nemůže požívat právní ochrany.“ Z vyloženého je zřejmé, že se odvolací soud skutkovými okolnostmi daného případu pečlivě zabýval a svůj právně kvalifikační závěr vystavěl na logické argumentaci; tomuto hodnotícímu úsudku odvolacího soudu stěží lze něco vytknout či jej dokonce považovat za důsledek formalistického přístupu při aplikaci práva z pohledu judikovaných názorů Ústavního soudu.
Obdobný závěr je možno učinit i ve vztahu k odkazu dovolatelky na nález Ústavního soudu ve věci. sp. zn. II. ÚS 2221/07, podle něhož soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat ke spravedlivému výsledku. Spravedlivý výsledek přitom nelze ztotožňovat s právem dovolatelky na procesní úspěch ve věci. Podstatné totiž je, že z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím též ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nelze vyvodit extrémní (zjevné) skutkové rozpory, procesní svévoli či nepředvídatelnost rozhodování.
Nelze souhlasit ani s argumentací dovolatelky, že: „V dané věci je tedy zřejmé, že odvolací soud porušil Ústavním soudem ČR akcentovaný princip důvěry, dobré víry a legitimního očekávání a rovněž i zásadu...že nikdo nemůže mít prospěch ze zneužití práva či z porušení práva nebo z toho, že nejednal v dobé víře, resp. nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti.“ Je třeba i v tomto případě reflektovat tu podstatnou skutkovou okolnost, že dovolatelka ex post (po uzavření předmětné kupní smlouvy) přichází s tvrzením, že smlouvu tohoto obsahu uzavřít nechtěla, byť připouští, že před podpisem si tuto smlouvu nepřečetla, respektive její text si nezkontrolovala, to vše při již shora popsané negativní zkušenosti s panem N.
Z vyložených důvodů dovolání žalobkyně proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolání žalobkyně proti nákladovému výroku není objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu