ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2187.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2187/2019-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně A. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti žalovaným 1) O. H. , narozenému XY, bytem XY a 2) I. M. , narozenému XY, bytem XY, oběma právně zastoupenými JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 298/2016, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2019, č. j. 14 Co 345/2018-197, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. ledna 2019, č. j. 14 Co 345/2018-197, se zrušuje a věc se vrací uvedenému krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. října 2018, č. j. 12 C 298/2016-179, zamítl návrh žalobkyně ze dne 15. srpna 2018 na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, a to žalovaného 2). V předmětné věci se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti právního jednání dlužníka V. Z. vůči žalovanému 1) spočívající v převodu vlastnického práva k obchodnímu podílu o velikosti 30% účasti na základním kapitálu (dále již „předmětný podíl“) obchodní společnosti P. c., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY (dále již „předmětná společnost“). Podáním ze dne 15. srpna 2018 žalobkyně navrhla přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, a to žalovaného 2) s odůvodněním, že tento se s účinností ke dni 9. března 2017 stal společníkem podílejícím se 100% na základním kapitálu předmětné společnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro žalobkyní navržený procesní postup, neboť žalovaný 2) je osobou, která získala předmětný obchodní podíl v průběhu řízení od žalovaného a není tak osobou, vůči které dlužník učinil odporovatelné právní jednání.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. ledna 2019, č. j. 14 Co 345/2018-197, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že připustil přistoupení dalšího účastníka - žalovaného 2) do řízení. Odvolací soud s odkazem na §594 odst. 2 o. z. vyložil, že podle současné právní úpravy se lze, na rozdíl od předchozí právní úpravy obsažené v §42a obč. zák. dovolat neúčinnosti právního jednání i vůči právnímu nástupci toho, kdo právně jednal s dlužníkem. Ve věci tak nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 28. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 3925/2010, které je použitelné toliko na právní vztahy posuzované podle předchozí úpravy. Proto odvolací soud návrhu žalobkyně vyhověl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu se prostřednictvím svého právního zástupce dovolali žalovaní 1) a 2) (dále již „dovolatelé“). Ve svých samostatných, nicméně obsahově v zásadě identických, podáních, napadli usnesení odvolacího soudu, které podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v celém rozsahu. Přípustnost dovolání vymezili tak, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V rámci dovolací argumentace pak dovolatelé vymezili dvě právní otázky. Ve vztahu k první otázce odkázali na usnesení dovolacího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 3925/2010, v němž bylo vyloženo, že pokud osobě, v jejíž prospěch dlužník učinil odporovaný právní úkon, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří, pak je na místě nikoli žaloba o určení neúčinnosti právního jednání, ale žaloba o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovaného právního úkonu. Na použitelnosti této judikatury nic nezměnila ani nová právní úprava, v níž sice byly „diferencovány podmínky pro dovolání se neúčinnosti právních jednání podle okolností ve vztahu k různým osobám, které s dlužníkem jednali, ovšem nezakládá možnost domáhat se neúčinnosti právního jednání vůči tomu, kdo majetkové hodnoty nabyl od těchto osob.“
Ve vztahu k druhé právní otázce dovolatelé uvedli, že odvolací soud nesprávně posoudil zákonné podmínky, za nichž lze připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení. V této souvislosti odkázali na usnesení dovolacího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 33 Cdo 1735/2017, ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3554/2013, a ze dne 24. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3449/2014, z nichž vyplývá, že smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. a záměny některého z dosavadních účastníků za jiného podle §92 odst. 2 o. s. ř. je odstranění nedostatku, který tu byl v době zahájení řízení. Podle komentářové literatury platí, že pokud by nedostatek aktivní či pasivní legitimace nastal až po zahájení řízení, nelze využít institutů záměny a přistoupení účastníků řízení, nýbrž postup dle ust. §107a o. s. ř. (Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017). Ve svém usnesení ze dne 28. března 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, dovolací soud konstatoval, že soud nepřipustí dalšího účastníka do řízení podle §92 o. s. ř. odst. 1, bylo-li to navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde. Podle dovolatelů byla žaloba podána dne 15. listopadu 2016, přičemž žalovaný 2) byl do veřejného rejstříku zapsán jako společník předmětné společnosti až k 9. březnu 2017. Skutečnost, která podle žalobkyně zakládá pasivní legitimaci žalovaného 2) tedy nastala až po zahájení soudního řízení. Závěrem pak dovolatelé navrhli, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného 1) ani žalovaného 2) se žádný z účastníků nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podaným dovoláním nelze upřít - jak bude dále vyloženo - opodstatnění.
Podle §92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1).
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 24. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 5734/2015 (všechna zde dovolacím soudem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil právní názor, že smysl (účel) institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení spočívá v tom, že se žalobci umožňuje, aby odstranil nedostatek (aktivní nebo pasivní) věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, může-li být takový nedostatek odstraněn tím, že do řízení vstoupí vedle dosavadního žalobce nebo žalovaného další účastník (další účastníci). V případě, že do řízení má vstoupit další účastník, který spolu s dosavadním žalobcem nebo žalovaným bude mít postavení nerozlučného společníka (§91 odst. 2 o. s. ř.), soud zpravidla jeho přistoupení do řízení připustí. Má-li však následkem vstupu dalšího účastníka do řízení vzniknout samostatné společenství (§91 odst. 1 o. s. ř.), nesmí být rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení; je-li například zřejmé, že by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo potřebu provést dokazování, které by jinak nebylo potřebné, a že by to ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí věci mezi dosavadními účastníky, zásada procesní ekonomie zpravidla brání, aby přistoupení do řízení bylo připuštěno, neboť je opodstatněné požadovat, aby žalobce svá práva proti takové osobě uplatnil v samostatném řízení.
Z dovoláním napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud se vyloženým procesním hlediskem v daném případě vůbec nezabýval.
Kromě toho odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujímá právní názor, že po podání odpůrčí žaloby (napadající neúčinnost právního jednání učiněného mezi dlužníkem věřitele A a smluvní stranou B), došlo-li mezi žalovaným B a dalším právním nástupcem C k právnímu jednání ohledně též předmětu, může se věřitel domáhat neúčinnosti takového jednání současně i vůči subjektu C, tedy dovolat se neúčinnosti právního jednání i vůči tomuto (poslednímu) právnímu nástupci, což lze prý dovodit z §594 odst. 2 o. z. Podle odvolacího soudu se tedy lze vedle osoby, která uzavřela předmětnou smlouvu s dlužníkem (B), domáhat neúčinnosti právního jednání i vůči právnímu nástupci toho, kdo právně jednal s dlužníkem, tedy i vůči osobě subjektu C. Tento právní názor odvolacího soudu pak podporuje úvahu o kumulování žalovaných v důsledku řetězení dalších smluv (tj. vůči subjektům D, E, F, G atd.), došlo-li by po podání odpůrčí žaloby k následným (postupným) právním jednáním mezi dalšími subjekty.
Tento odvolacím soudem zaujatý právní názor ovšem není souladný s judikaturou Nejvyššího soudu, který např. ve svém usnesení ze dne 9. ledna 2018, sp. zn. 21 Cdo 3663/2017, vyložil následující instruktivní právní závěry (v textu nyní zvýraznil dovolací soud):
„Judikatura soudů - ve vztahu k ustanovení §42a obč. zák. - (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1605/2015 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 729/2016) již dříve dospěla k závěru, že převede-li žalovaný majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, jde o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. (podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům), který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem. Za této situace je i nadále dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (neboť tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, takto nabyté majetkové hodnoty stále patří), a věřitel proto má právo, aby bylo soudem určeno, že tento právní úkon je vůči němu právně neúčinný, nikoli však právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. Uvedený závěr se uplatní i v případě, že k převodu majetku získaného odporovatelným právním úkonem na další osobu došlo až po 31. 12. 2013, neboť i za současné právní úpravy je rozpor se zákonem nebo s dobrými mravy důvodem neplatnosti právního jednání (srov. §580 odst. 1 zákona č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“), a to i - za podmínek uvedených v ustanovení §588 o. z. - neplatnosti absolutní. K neplatnosti právního úkonu (jednání) pro rozpor s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4855/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, z jejichž odůvodnění vyplývá, že právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře.“
Z vyložených důvodů dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát; nezbylo tudíž - když podmínky pro změnu dovoláním napadeného usnesení vzhledem k popsanému deficitu jeho odůvodnění splněny nebyly - než napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutí se řízení nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnutí v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 10. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu