ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2391.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2391/2019-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy ve věci opatrovance J. V. , narozeného XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem v XY, zastoupeného procesním opatrovníkem A. K., advokátem se sídlem v XY, za účasti veřejného opatrovníka Městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, za účasti J. V., narozeného XY, bytem shodně s opatrovancem, zastoupeného JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem v Černošicích, Mokropeská 688, a navrhovatelky V. V., bytem XY, o změnu osoby opatrovníka, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P 314/2014, o dovolání J. V., narozeného XY, bytem shora, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 35 Co 233/2018-263, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2018, č. j. 35 Co 233/2018-263, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. dubna 2018, č. j. 0 P 314/2014-221, ve znění usnesení téhož obvodního soudu ze dne 30. května 2019, č. j. P 314/2014-299, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. dubna 2018, č. j. 0 P 314/2014-221, ve znění (opravného) usnesení ze dne 30. května 2019, č. j. P 314/2014-299, odvolal z funkce hmotněprávního opatrovníka (shora uvedeného opatrovance) J. V., narozeného XY, a jmenoval uvedenému opatrovanci veřejného opatrovníka, a to Městskou část Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35.
Soud prvního stupně „přistoupil ke změně v osobě opatrovníka...zejména proto, že dostatečně intenzivně nekontaktuje vhodná zařízení pro opatrovance, jeho syna H. Lze se domnívat, že nehledá toto vhodné zařízení, nějaké chráněné bydlení v Čechách s takovou intenzitou, s jakou by měl... Je patrné, že opatrovník chce řešit situaci, kdy není schopen najít vhodné zařízení pro svého syna H. v Čechách, tím, že opět plánuje odjet na Nový Zéland, kdy však nemá opět nic zařízeno... opatrovník příliš nerespektuje opatrovnickou radu, nevyužil toho, že zpočátku mu byla opatrovnická rada nápomocna v hledání vhodného umístění, nakonec vše opatrovník si zařizuje sám, nicméně s negativním výsledkem. Z různých písemností je patrné rovněž, že opatrovník je již unavený z neustálých dramatů s H., i on sám je nemocen. Soud souhlasí s názory, že vzhledem k věku a zdraví opatrovníka je nanejvýš vhodné, a to nejen pro opatrovníka, ale i zejména pro jeho opatrovance najít vhodné chráněné bydlení. Tohoto opatrovník bohužel schopen není, a tak soud přistoupil ke změně opatrovníka...“
K odvolání hmotněprávního opatrovníka Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. září 2018, č. j. 35 Co 233/2018-263, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil odpovídající skutková zjištění, která správně posoudil po právní stránce, dospěl-li k závěru, že je namístě změna opatrovníka za použití §463 odst. 2 o. z. Podle odvolacího soudu „Opatrovník zaměňuje výkon faktické péče o opatrovance s výkonem opatrovnictví...odvolací soud stejně jako soud I. stupně nemá žádných výhrad proti faktické péči, kterou opatrovanci jeho otec dlouhodobě poskytuje. Naopak odvolací soud zdůrazňuje, že si této péče ze strany opatrovníka hluboce váží a náleží mu za ni mimořádné ocenění. Současně však nelze pominout, že povinností opatrovníka je především sledovat, aby tato péče byla v zájmu opatrovance zajištěna z dlouhodobého hlediska. Právě proto, že kapacita vhodných odborných zařízeních poskytujících péči osobám takto závažně zdravotně postiženým je omezená a její zajištění je otázkou dlouhodobou v řádu let, je nezbytné, aby byly ze strany opatrovníka činěny všechny kroky k jejímu zajištění. Nadto v případě opatrovance, u něhož je psychicky i fyzicky náročné zvládnout jeho problémové agresivní chování. Ačkoliv opatrovník deklaruje ve svých vyjádřeních v průběhu řízení, že je toho schopen, obsah spisu a provedené dokazování svědčí o závažných pochybnostech, že může tuto činnost s ohledem na přibývající věk zajišťovat dlouhodobě.... dosavadní postup opatrovníka k zajištění vhodného zařízení, které by mohlo zajišťovat odpovídající péči o opatrovance dlouhodobě, je skutečně liknavým. Nadto dle názoru odvolacího soudu nelze srozumitelně vysvětlit opakované cesty opatrovníka spolu s opatrovancem na Nový Zéland, aniž by zde bylo pro opatrovance zajištěno odpovídající zázemí a potřebná péče... Dle názoru odvolacího soudu jsou za těchto okolností úvahy a případné rozhodnutí opatrovníka o cestě s opatrovancem na Nový Zéland krajně nezodpovědné a v rozporu se zájmy samotného opatrovance.“
Odvolací soud tedy shledal správným, pokud soud prvního stupně odvolal předmětného hmotněprávního opatrovníka a přistoupil ke jmenování veřejného opatrovníka, neboť s přihlédnutím ke zprávám opatrovnické rady zde nebylo jiné blízké osoby, jež by měla zájem funkci hmotněprávního opatrovníka vykonávat.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. V. (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. založený na tvrzení o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem v otázce naplnění podmínek pro aplikaci §463 odst. 2 a §471 odst. 2 o. z.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatel vymezil s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
„Právní otázka ad 1 zní: Zda a případně za jakých okolností lze odvolat opatrovníka, jestliže si v zákoně příkladmo uvedené povinnosti opatrovníka dobře plní?“
K tomu dovolatel předkládá mj. argumentaci, že: „V daném případě odvolací soud shledal takovou zákonem nezmiňovanou povinnost v zajištění péče o opatrovance prostřednictvím zařízení poskytující odpovídající odbornou péči. Podle odvolacího soudu nestačí dosavadní péče poskytovaná v denním stacionáři, ale podle odvolacího soudu má jít o zajištění péče ‚z dlouhodobého hlediska‘, tedy perspektivně. Mé snažení v tomto směru do budoucnosti odvolací soud nepovažuje za dostačující a hodnotí je jako liknavé.“ Dovolatel dále namítá, že v řízení o odvolání opatrovníka má soud vycházet ze stavu, který tu je v době rozhodování a nikoliv ze stavu, který v budoucnu předpokládá. Přitom je nesporné, že současný stav z hlediska zájmů opatrovance je pro něj optimální a těžko lze mít za to, že by byl lepší za situace, kdyby mu nebyla, tak jako v denním stacionáři, poskytována individuální péče odpovídající jeho specifikám a kdyby byl od dovolatele dlouhodoběji odloučen a omezen tak v právu na rodinný život, byť v neúplné rodině. Podle názoru dovolatele by mělo obecně platit, že plní-li si opatrovník všechny své povinnosti zákonem stanovené, nelze jej odvolat z funkce pro neplnění povinností, které nejsou (v zákoně) výslovně uvedeny (např. pro nižší intenzitu jeho snahy ve vyhledávání vhodného zařízení pro trvalé umístění opatrovance) a které soud dotváří podle svých představ nepodložených dosud soudní praxí. Pokud jde o postoj opatrovnické rady, dovolatel namítá, že se sice stavěla kriticky k hledání vhodného zařízení dovolatelem pro umístění jeho syna, avšak nikdy se neusnesla na tom, že by dovolatel měl být nahrazen jiným opatrovníkem.
„Právní otázka ad 2 zní: Zbavuje soud blíže nepodložené vyjádření předsedy opatrovnické rady, že určité osoby blízké nemají zájem o výkon funkce opatrovníka, povinnosti v dalším průběhu řízení hledat (před jmenováním veřejného opatrovníka) osobu, která splňuje zákonem stanovené podmínky, a přesvědčit se, zda by tato osoba opatrovnictví převzala?“ V tomto směru dovolatel v zásadě argumentuje tím, že soud prvního stupně, respektive oba soudy rezignovaly na verifikaci v úvahu přicházející osoby z řad osob blízkých k opatrovanci pro výkon funkce hmotněprávního opatrovníka, když pouhý odkaz na vyjádření předsedy opatrovnické rady tento proces nenahrazuje.
Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Procesní opatrovník opatrovance v písemném vyjádření odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele. Dovolání shledává nedůvodným již z toho důvodu, že dovolatel ve skutečnosti brojí do skutkových zjištění, respektive fakticky je dovolání postaveno na hodnocení skutkového stavu věci, takže dovolatel nevymezil dostatečně konkrétně důvod dovolání, jelikož neuvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a nevyložil, v čem spočívá nesprávnost údajného právního posouzení. Odhlédnuvše od uvedeného procesní opatrovník má za to, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu posouzení, jelikož pro opatrovance by bylo nejvhodnější, pokud by byl umístěn ve zdravotnickém zařízení, které by se postaralo o všechny jeho potřeby, neboť jsou zde pochybnosti o tom, že hmotněprávní opatrovník by byl schopen tuto péči řádně zajistit. S ohledem na to, že opatrovanec nenavrhl žádnou vhodnou osobu, což ostatně ani s ohledem na svůj zdravotní stav nemohl, ani nebylo možné jmenovat opatrovníkem příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která by osvědčila o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna, soud prvního stupně správně rozhodl o jmenování veřejného opatrovníka. Procesní opatrovník v závěru svého vyjádření uvedl, že další procesní postup ponechává zcela na zvážení soudu.
Navrhovatelka v e-mailovém vyjádření k dovolání vyložila pouze svůj subjektivní pohled na dovolatele a na stávající situaci panující v poměrech opatrovance.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) oproti mínění procesního opatrovníka opatrovance má za to, že dovolání dovolatele splňuje zákonem stanovené náležitosti, tj. obsahuje řádné vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., jakož i vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř., jak je ostatně zřejmé již ze shora vyložené reference podaného dovolání. Nemůže být žádných pochyb o tom, že dovolatel podaným dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu z pohledu nesprávného právního posouzení věci stran aplikace §463 odst. 2 a §471 odst. 2 o. z., a to za řádně precizovaného předpokladu přípustnosti dovolání z hlediska vymezení shora již zreferovaných dvou právních otázek, na jejichž řešení podle dovolatele napadené usnesení odvolacího soudu závisí a jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení (podle názoru dovolacího soudu ne příliš přehledně strukturovaného) usnesení odvolacího soudu se (ve stručnosti shrnuto) podává (a v tom lze přisvědčit dovolací argumentaci dovolatele), že odvolací soud nečiní výhrady k výkonu funkce opatrovníka ve smyslu plnění jeho povinností vůči opatrovanci (naopak mu v odůvodnění rozhodnutí vyslovuje uznání za faktickou péči o jeho syna - opatrovance), nýbrž vytýká mu jistou laxnost při hledání vhodného zdravotnického zařízení pro opatrovance a tedy zajištění potřeb opatrovance pro futuro.
Odvolací soud tak v zásadě přichází s hodnocením stávajícího stavu a očekávaného (budoucího) stavu, které ovšem do značné míry působí (navzájem) rozporně a navíc z pohledu učiněného (aplikačního) výsledku nepřesvědčivě, neboť z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení žádná takovému závěru odpovídající smysluplná právně kvalifikační úvaha, odvíjející se primárně od aplikovaného §463 odst. 2 (věty první za středníkem) o. z. stanovícího, že soud opatrovníka odvolá i v případě, že neplní své povinnosti, se nepodává.
Ani opatrovnická rada, ani žádný jiný subjekt explicite nesdělil soudu prvního stupně či odvolacímu soudu, že si dovolatel neplní své povinnosti spojené s výkonem funkce hmotněprávního opatrovníka (viz např. sdělení stacionáře Ruka pro život, o. p. s. ze dne 24. srpna 2017 na č. l. 182 – arg.: „S otcem H. je velmi dobrá spolupráce...“ , nebo vyjádření předsedy opatrovnické rady ze dne 6. srpna 2017 na č. l. 152, v němž je opatrovník velmi kladně hodnocen). Ostatně sám soud prvního stupně počínaje zápisem z ustavující schůze opatrovnické rady ze dne 1. července 2016
(č. l. 116-117) a dále na základě navazujících (vcelku podrobných) zpráv tohoto opatrovnického orgánu (ani postupem času) nenaznal nezbytnost přijetí např. opatření ve smyslu §48 odst. 1 z. ř. s., a to v intencích, které posléze rozvádí v odůvodnění svého usnesení o odvolání dovolatele z funkce opatrovníka.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které (v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého usnesení zákonu odpovídajícím způsobem (srov. §167 odst. 2 o. s. ř.), respektive nijak smysluplně nevyložil, zda za situace, kdy „nemá žádných výhrad proti faktické péči, kterou opatrovanci jeho otec (dovolatel) dlouhodobě poskytuje“ , může být důvodem pro aplikaci §463 odst. 2 věty první za středníkem o. z., - a pokud ano, tak na základě jaké právně kvalifikační úvahy
- ten závěr, že: „dosavadní postup opatrovníka k zajištění vhodného zařízení, které by mohlo zajišťovat odpovídající péči o opatrovance dlouhodobě, je skutečně liknavým.“ Nepřichází přitom v úvahu, aby podobné defekty na skutkovém poli a absenci právně kvalifikační úvahy soudu nahrazoval v dovolacím řízení teprve dovolací soud, a to pouze s ohledem na okolnost, že předmětná právní otázka, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu (kterou se však odvolací soud relevantně nezabýval), nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
V poměrech předchozí právní úpravy Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010 k materii opatrovnictví instruktivně vyložil, že je nepochybné, že zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance může jen ten, kdo vůči němu nemá protichůdné zájmy, tedy, řečeno jinak, ten, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance. Z opatrovnictví ovšem nevylučuje opatrovníka každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance; funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Nejde proto o případ ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci, který se řeší - obdobně jako při zastoupení ze zákona, např. ve vztahu mezi rodičem coby zákonným zástupcem a nezletilým dítětem
- prostřednictvím ustanovení zvláštního zástupce (tzv. kolizního opatrovníka) podle §30 obč. zák. Tomuto právnímu názoru Nejvyššího soudu přisvědčil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 26. září 2013, sp. zn. III. ÚS 3333/11.
V poměrech této posuzované věci stran jejího skutkového základu dovolací soud postrádá právně relevantní zjištění o tom, jaké je třeba z pohledu zajištění odpovídajícího zdravotního stavu opatrovance přijmout opatření, tj. zda postačuje stávající stacionární péče, a to též s přihlédnutím k možnostem, schopnostem a bytovým poměrům dovolatele, anebo je žádoucí či nezbytná péče o opatrovance ve zdravotnickém zařízení, respektive v odpovídajícím druhu chráněného bydlení, což v zásadě může být soudu zprostředkováno toliko odborníkem z příslušného oboru zdravotnictví, případně též sociální péče, a zcela jistě nemůže spočívat na pouhých laických představách, domněnkách či spekulacích, jakkoliv již znalkyně MUDr. Ivona Kadlecová ve svém znaleckém posudku ze dne 7. března 2015 (zpracovaném ve věci úpravy svéprávnosti opatrovance) k zdravotnímu stavu opatrovance trpícího těžkou mentální retardací a atypickým autismem mj. uvedla, že: „Celkově se jedná o těžké mentální postižení, chování posuzovaného odpovídá batolecímu věku. Není schopen existence bez trvalé pomoci a dohledu další osoby.“
Je třeba mít též na paměti, že soudu v rámci dohledu nad výkonem funkce opatrovníka nic nebránilo a nebrání žádat o vydání odborného vyjádření anebo i vypracování znaleckého posudku podle §127 o. s. ř., a to nejen z oboru zdravotnictví (k tomu srov. např. komentář ASPI k §48 odst. 1 z. ř. s.).
Jelikož v době rozhodnutí o omezení svéprávnosti opatrovance byla shledána za dostačující (intenzivní) péče zajišťovaná opatrovníkem - fyzickou osobou v rámci předpokládané stacionární péče, tedy nebylo shledáno, že v úvahu přichází pouze zajištění péče o opatrovance ve zdravotnickém zařízení, respektive v chráněném bydlení, je nasnadě, že právě objasnění těchto okolností ve vazbě na tvrzené neplnění povinností opatrovníkem ve shora popsaném směru je esenciální z pohledu právního posouzení věci ve smyslu §463 odst. 2 věty první za středníkem o. z.
Nejvyšší soud pochopitelně neopomenul v době před rozhodnutím soudu prvního stupně aktuálně učiněný závěr opatrovnické rady, která podle zápisu ze dne 18. ledna 2018 přijala rozhodnutí, že: „H. denní program je velmi dobrý, ale problémy s jeho agresivním chováním trvají. Proto i vzhledem k J. věku a jeho zdraví trvá také jako prvořadý úkol najít pro H. vhodné chráněné bydlení.“ Ani v tomto ohledu ovšem nic nebránilo soudu prvního stupně či odvolacímu soudu zvážit možnost případného přijetí vhodného opatření ve smyslu §48 odst. 1 z. ř. s., pakliže vytíženost opatrovníka o opatrovance byla (např. právě podle mínění opatrovnické rady) maximální a tudíž do úvahy se přímo nabízela případná součinnost při hledání vhodného zdravotnického, respektive chráněného bydlení pro opatrovance. Ostatně předseda opatrovnické rady ve svém vyjádření ze dne 6. srpna 2017 k podání navrhovatelky v této věci (na č. l. 152) mj. správně podotkl, že v dané věci není soud vázán návrhy zúčastněných osob a je plně na jeho uvážení přijmout případně nějaké vhodné opatření.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto prvoinstanční usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu