ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2577.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2577/2019-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy ve věci péče o nezletilou AAAAA (pseudonym) , narozenou XY, zastoupené opatrovníkem Městem Žatec, se sídlem městského úřadu v Žatci, náměstí Svobody č. 1, dceru matky N. B. , narozené XY, bytem XY, a otce L. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, Jana Švermy č. 1696, o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 Nc 555/2017, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. ledna 2019 č. j. 96 Co 342/2018-66, takto:
I. Dovolání otce se odmítá .
II. Otec je povinen zaplatit matce na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2019 č. j. 96 Co 342/2018-66 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, když ve svém dovolání uvádí, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, a nepoukazuje ani na žádnou judikaturu dovolacího soudu, od které by se měl dovolací soud nyní odchýlit.
Nadto lze uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně posouzení návrhu na prominutí lhůty k popření otcovství v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné pod číslem 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a vněm vyjádřený právní závěr, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení §792 o. z. představuje výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání otce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu