ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2580.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2580/2019-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobkyně M. F. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem v Jeseníku, nám. Svobody č. 829/17, proti žalované T. E. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Matejem Zachvejou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1727/108, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 23/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2019, č. j. 56 Co 295/2018-95, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2019, č. j. 56 Co 295/2018-95, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce osoby spolužijící se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 34, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 29/2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2009,
sp. zn. 21 Cdo 1622/2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010,
sp. zn. 21 Cdo 3233/2009).
Dovolací soud již opakovaně vymezil ve vztahu k předchozí právní úpravě ve své ustálené judikatuře (která je i nadále použitelná), že společnou domácností ve smyslu ustanovení §115 a §474 odst. 1 obč. zák. se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. O tom, že žalobkyně pečovala o domácnost, v níž spolu se zůstavitelem žila, přitom v projednávané věci nebylo pochyb. Z citované judikatury nevybočuje ani závěr odvolacího soudu, že není vyloučeno, že ten z partnerů, který má lepší ekonomické podmínky, hradí veškeré náklady společné domácnosti. O společné uhrazování nákladů na potřeby domácnosti totiž nejde např. tam, kde fyzické osoby sice bydlí společně v jednom bytě, avšak každá hospodaří se svými příjmy zcela odděleně (srov. ŠVESTKA, J. In: ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 628).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu