ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2639.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2639/2019-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. Č. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Lehečkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalované SKY SOLAR s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, IČO 28932366, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 26/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2019, č. j. 38 Co 197/2017-352, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. dubna 2017, č. j. 7 C 26/2011-301, zamítl, jak žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy účastníky uzavřené dne 20. 7. 2009 (výrok I.), tak žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to pozemků parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok II.) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení zaplacením částky 72.412 Kč (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. jej změnil tak, že uložil žalobci nahradit žalované prvostupňové náklady řízení zaplacením částky 67.095 Kč (výrok II.) a v případě nákladů odvolacího řízení zaplacením částky 32.724 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou splněny náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), potažmo, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podstata žalobcova dovolání spočívá na právní argumentaci vycházející z toho, že mezi P. S. a žalobcem byla uzavřena smlouva o zprostředkování, ve které se smluvní strany od ustanovení §642 až §651 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) neodchýlily, a proto jmenovaný nebyl oprávněn kupní smlouvu ze dne 20. června 2009 podepsat. Žalobce tento právní úkon neratihaboval. Z této kupní smlouvy je zavázán jmenovaný. K převodu vlastnického práva k nemovitým věcem na žalovanou dojít nemohlo. Plná moc ze dne 13. února 2009 „slouží jako potvrzení, že smluvní zastoupení bylo ujednáno a vzniklo, přičemž smluvní zastoupení zde vzniklo uzavřením zmíněné zprostředkovatelské smlouvy.“ In eventum dodal, že i kdyby byla kupní smlouva platná, je rozporná s dobrými mravy, a to vzhledem k vymezení podmínek jak pro odstoupení od smlouvy (čl. 7.4, 7.7 a 7.8 kupní smlouvy), tak pro výplatu kupní ceny (čl. 1.3 a 1.4 dodatku ke smlouvě o advokátní úschově ze dne 10. srpna 2009).
Žalobce ve svém dovolání předkládá dovolacímu soudu pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, který je navíc budován na jiném skutkovém základě, než který byl zjištěn, a z něhož při posouzení věci vycházel odvolací soud.
Předně bylo na dovolateli, aby vymezil právní otázku tak, aby odpovědí na ni dovolací soud vyřešil právní problém, což se nestalo a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání [přestože jde o notorietu, budiž zopakováno, že pouhý nesouhlas s právně kvalifikační úvahou odvolacího soudu (právní polemiku) nelze ztotožnit s právní otázkou].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce neobsahuje zákonné náležitosti dle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2019, č. j. 38 Co 197/2017-352, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Kromě toho dovolací soud dodává, že i kdyby nebylo dovolání žalobce stiženo zmíněnou vadou, nemohlo by být shledáno přípustným. Žalobce totiž vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a sice z toho, že mezi ním a P. S. byla uzavřena smlouva o zprostředkování (§642 a násl. obch. zák.). Vytýká-li soudům, že náležitě „nehodnotily výpověď P. S.“, přehlíží, že jejich závěr ohledně jeho věrohodnosti vyzněl negativně (s. 13 rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry jako správné převzal soud odvolací; viz bod 5 rozsudku odvolacího soudu), přičemž nelze dovodit, že hodnocení tohoto důkazu by bylo v extrémním rozporu s vyvozeným závěrem. Napadá tak právně relevantní skutková zjištění, potažmo skutkový závěr o věci, který je výsledkem volného hodnocení důkazů, a proto lze uzavřít, že uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je možno dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014 přijal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., jako je tomu v posuzované věci) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu