ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.265.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 265/2019-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně M. M. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinou Hovorkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, proti žalované Městské části Praha 5 , IČO 00063631, se sídlem v Praze 5, Smíchov, nám. 14 října 1381/4, za účasti vedlejší účastnice J. Z., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem v Dobříši, náměstí Svobody 1, o určení otcovství k P. M., narozenému dne XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 395/2004, o dovolání vedlejší účastnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 15 Co 396/2018 - 508, takto:
Dovolání vedlejší účastnice se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vedlejší účastnice podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, 20. 7. 2018, č. j. 18 C 395/2004-359, o pokračování v řízení přerušeném podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud o dovolání rozhodl – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen o. s. ř.).
Ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) toliko účastník řízení. Soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1867/2016) i právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1908) je ustálena v tom, že pravidlo uvedené v §93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky přímo nedopadá, nýbrž je toto právo upraveno samostatně v rámci úpravy jednotlivých opravných prostředků (§203 odst. 1 o. s. ř. v případě podání odvolání a §231 odst. 1 o. s. ř. v případě podání žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost), přičemž o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon mlčí, nezakládá je. Z uvedeného se dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není (nejde-li o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V souzené věci vedlejší účastnice dovoláním napadla rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o pokračování v přerušeném řízení, a je tedy zřejmé, že dovolání podala osoba, která k tomu oprávněna není. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako podané osobou k němu neoprávněnou [§243c odst. 3, §218 písm. b) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, část věty před středníkem; §224 odst. 1 a §243c odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.
předseda senátu