ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2658.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2658/2019-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. H. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalovaným 1) M. V. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, a 2) Š. V. , narozené XY, bytem v XY, o nahrazení projevu vůle a určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 141/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2019, č. j. 19 Co 1166/2017-411, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2017, č. j. 23 C 141/2015-269, výrokem I. určil, že žalovaní 1) a 2) jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý v rozsahu id. ½ označených nemovitostí, dále výrokem II. rozhodl, že účastníci uzavírají dnem právní moci tohoto rozsudku kupní smlouvu v tomto výroku vymezeného obsahu, a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2018, č. j. 19 C 1166/2017-333, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětné žaloby zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2019, sp. zn. 30 Cdo 2400/2018, dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že (v tomto kasačním rozsudku) zreferovaná skutková zjištění ve vazbě na závěr o skutkovém stavu, jak jej v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku zformuloval soud prvního stupně a z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, ani odvolacímu soudu neumožňovala přistoupit k danému právnímu posouzení věci (neboť ten byl učiněn z vyložených důvodů předčasně). Nad rámec odůvodnění rozhodnutí pak dovolací soud poznamenal, že z veřejně dostupné aplikace https://www.cuzk.cz prostupuje informace, že by předmětné nemovitosti měla vlastnit osoba odlišná od účastníků tohoto řízení ( L. Z.).
Odvolací soud poté (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. března 2019, č. j. 19 Co 1166/2017-411, opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětné žaloby zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 28. února 2011, z jejíhož obsahu žalobce odvozuje své žalobní nároky, je absolutně neplatná jednak pro neurčitost ujednání o kupní ceně podle §37 odst. 1 obč. zák., a dále pro (počáteční) nemožnost plnění podle §37 odst. 2 téhož zák. Kromě toho odvolací soud - zjevně s ohledem na jím učiněné skutkové zjištění, že v době rozhodování „katastrálním“ vlastníkem předmětných nemovitostí byl L. Z., nikoliv žalovaný 1) – zaujal právní názor, že: „žalobce nemá ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalovaných.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a velmi podrobně odůvodněné dovolání, které však není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Je tomu tak již z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá též na právním závěru, který správně měl odvolací soud vyložit jako primární, že žalobci za daného skutkového stavu věci nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení spoluvlastnictví žalovaných k předmětnému nemovitému majetku, a to s přihlédnutím k pasivní věcné legitimaci, kdy je uplatněna určovací žaloba s návrhem na deklaraci věcně právního vztahu k nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí, podle které by však příp. vydaný rozsudek (objektivně) nemohl představovat vkladovou veřejnou listinu, a dále (z pohledu pasivní věcné legitimace), kdy není žalován ten, v jehož prospěch svědčí zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí, od kteréhož výroku se odvíjí úspěšnost druhého žalobního požadavku žalobce, tj. na nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít s žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem je úplatný převod spoluvlastnických podílů žalovaných do vlastnictví žalobce.
Přitom k tomuto právnímu posouzení, které sice neobsahuje odkaz na §80 o. s. ř. s podrobnějším vyložením právně kvalifikační úvahy (což způsobuje sice jinou vadu řízení, která však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolací soudu - srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), dovolatel pouze uplatnil dovolací argumentaci, že: „žádný explicitní závěr z toho však ve vztahu k otázce (ne)platnosti takového úkonu a k otázce vyhovění žalobě za situace, kdy stav zápisu v katastru nemovitostí je v době rozhodování soudu již jiný, (odvolací) soud neučinil.“
V judikatuře dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle §80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, vyložil a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem právní vztah vlastnictví je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Uvedl dále, že reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle §80 písm. c) (nyní §80) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ust. §83 odst. 2 o. s. ř., a v případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení (§159a o. s. ř.).
V rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, pak dovolací soud judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího soudu: nyní vkladem
- k tomu srov. §11 odst. 1, §17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu.
Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
K posledně uvedenému lze dodat, že uvedený názor se uplatní i v případě, pokud výsledkem (podle podané žaloby) soudní věcně právní deklarace k nemovitému majetku má být vyjádření, že osoba, které podle aktuálního stavu zápisů v katastru nemovitostí nesvědčí předmětný zápis vlastnického práva, je podle právního stavu (spolu)vlastníkem tohoto majetku, přičemž v takovém případě má dojít (předmětným vkladem podle takto vydaného soudního rozhodnutí) ke změně zápisu (vkladem) v katastru nemovitostí; v takové situaci je tudíž nezbytné, aby žalobce žaloval (kromě osoby zapsané v katastru nemovitostí) též tuto osobu, v jejíž prospěch má být vlastnické právo v katastru nemovitostí na podkladě soudního rozhodnutí zapsáno.
Z vyloženého se podává, že ve skutkových poměrech dané věci, které jsou i pro dovolací soud závazné a nelze je nijak v dovolacím řízení revidovat, dominuje (odvolacím soudem zjištěná) právně významná okolnost (kterou jako možnou avizoval již dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí), že: „jako vlastník předmětných (roz. žalobami dotčených) nemovitostí...je (v katastru nemovitostí) zapsán L. Z., nikoliv žalovaný V., který byl jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí v době rozhodování odvolacího soudu.“
Odvolacím soudem zjištěné skutkové poměry v dané věci tedy již pro okolnost absence zmíněného „katastrálního vlastníka“ předmětných nemovitostí coby účastníka řízení ve vztahu k žalobě o určení spoluvlastnictví k předmětné nemovitému majetku, znemožňovaly přisvědčit právnímu posouzení věci soudem prvního stupně a tedy považovat odvoláním napadené prvoinstanční rozhodnutí za věcně správné.
Odvolací soud proto v souladu s výše připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu za vyložené skutkové situace neměl jinou možnost, než přistoupit ke změně odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jakkoliv podstatu této změny odvolací soud odůvodnil velmi stručně, až v samém závěru odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku, a navíc bez patřičného rozvedení tomu odpovídající právně kvalifikační úvahy. Posledně uvedený deficit sice představuje jinou vadu řízení, která ovšem v daném případě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
Lze tedy uzavřít, že ve smyslu shora rozvedeného se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit, když jeho obsažná dovolací argumentace, směřovaná ke zpochybňování právního názoru odvolacího soudu stran neurčitosti předmětu převodní smlouvy a (počáteční) nemožnosti plnění, je z důvodů shora vyložených bezpředmětná.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k tomu, že žalovaný 1) v písemném vyjádření k dovolání žalobce zcela pominul důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto, takže nelze s takto učiněným úkonem právní služby jeho advokáta v dovolacím řízení spojovat účelně vynaložené výdaje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu