ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2941.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 2941/2019-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o žalobě na určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 343/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č.j. 24 Co 204/2018-145, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.) :
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.1.2019, č.j. 24 Cdo 204/2018-145, změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 3.4.2018, č.j. 7 C 343/2015-104, tak, že „se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je jako dědic ze závěti pořízené ústně 21. března 2014 účastníkem řízení o pozůstalosti po zůstaviteli S. V., narozeném XY, zemřelém 28. června 2014“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel ze závěru, že nebyly splněny podmínky pro pořízení závěti v ústní formě podle §1542 o.z., a proto „žalobcem tvrzená ústní závěť zůstavitele ze dne 21.3.2014 není způsobilá být řádným dědickým titulem, na základě něhož by žalobce měl být jako dědic účastníkem pozůstalostního řízení“.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že institut ústní závěti byl zaveden do právního řádu České republiky občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., že tato relativně nová právní problematika by měla být posouzena jinak, než učinil odvolací soud, a že nezná žádné rozhodnutí dovolacího soudu, kterým by byly řešeny právní otázky, které pokládá.
Podle ustanovení §237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, shledal dovolání žalobce za nepřípustné, neboť řešení otázky předpokladů pro pořízení ústní závěti zůstavitelem podle ustanovení §1542 o.z. (na které záviselo rozhodnutí o žalobě) odvolacím soudem je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby tato otázka měla být v projednávané věci posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 11.7.2018, sp.zn. 21 Cdo 4333/2017, uvedl, že ustanovení §1542 je v občanském zákoníku zařazeno v závěrečné části pododdílu 2 (forma závěti) nadepsané „Úlevy při pořizování závěti“, a již z tohoto nadpisu je zřejmé, že se jedná o zvláštní formu závěti oproti závětem upraveným v ustanovení §1532 až §1541 o.z., a že o tom, že jde o zvláštní formu závěti, umožněnou jen ve výjimečných případech, kdy zůstavitel nemá možnost pořídit závěť některou z běžných forem, svědčí i důvodová zpráva k občanskému zákoníku k této nové formě závěti. Dále uvedl, že samotné ustanovení §1542 o.z. neobsahuje taxativní ani příkladný výčet událostí (situací), které jsou událostmi nenadálými, posouzení „nenadálosti“ tak závisí na zjištěných okolnostech v každé konkrétní věci, základním kritériem pro toto posouzení musí být zodpovězení otázky, zda událost, v jejímž důsledku se zůstavitel dostal do patrného a bezprostředního ohrožení života, byla událostí v daném čase a místě neočekávanou a jen stěží předvídatelnou.
V dané věci odvolací soud vycházel ze zjištění (správnost skutkových zjištění, přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.), že zůstavitele postihl 27.1.2014 infarkt, byl hospitalizován, upadl do komatu, ve kterém byl do 17.2.2014, poté se sice jeho zdravotní stav zlepšoval tak, že byl schopen přijímat návštěvy, komunikovat s nimi (byť jen šeptem, nebo prostřednictvím psaní na tabulku nebo notebook), sledovat filmy, dívat se na hokej, jeho stav však byl stále vážný. Tyto okolnosti vzal v úvahu při hodnocení, zda byly 21.3.2014 (tj. v době před opětovným zhoršením zdravotního stavu v polovině dubna 2014) dány zákonné předpoklady pro možnost pořízení závěti zůstavitele ústní formou, a pokud uzavřel, že v této rozhodné době, kdy opětovné zhoršování zdravotního stavu nebylo nepředvídatelné či překvapivé, zůstaviteli nic nebránilo v tom, aby pořídil závěť bez úlev, neodchýlil se od toho, co vyslovil dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4333/2017, z něhož je zřejmý důraz na jen mimořádné umožnění pořízení závěti ústní formou a posouzení okolností každého konkrétního případu.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu