ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2981.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 2981/2018-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzovaného M. S. , omezeného ve svéprávnosti, narozeného XY, bytem XY, zastoupeného stálým opatrovníkem M. S., narozeným XY, bytem tamtéž, procesní opatrovnicí J. S., narozenou XY, bytem tamtéž, a zástupcem JUDr. Ing. Ivanem Pavelkou, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, o svéprávnost a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 15 Nc 4001/2017, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. ledna 2018, č. j. 58 Co 298/2017-74, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 7. března 2018, č. j. 58 Co 298/2017-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. července 2017, č. j. 15 Nc 4001/2017-50, omezil posuzovaného v jeho svéprávnosti, a v rozsahu vymezeném ve výroku I., opatrovníkem posuzovaného jmenoval jeho otce Miloše Svobodu, jemuž ve výroku II. rozsudku vymezil rozsah oprávnění a povinností k výkonu této funkce, a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání Okresního státního zastupitelství ve Zlíně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2018, č. j. 58 Co 298/2017-74, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 7. března 2018, č. j. 58 Co 298/2017-91, změnil meritorní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že posuzovaný mj. „není způsobilý...k posouzení přijetí nebo odmítnutí zdravotní péče a zdravotních služeb, k udělení nebo neudělení souhlasu s umístěním v ústavu zdravotnické péče a k udělení nebo neudělení souhlasu se zásahy do své duševní a tělesné integrity v souvislosti se svým zdravotním stavem.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o omezení posuzovaného v posledně citovaném rozsahu, podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého zmocněnce (srov. §37 odst. 1 z. ř. s.) dovolání, v němž uplatnil (vycházeje z obsahu jeho podání) dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. v odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázce omezení posuzovaného v jeho svéprávnosti v oblasti zdravotní péče týkající se jeho osoby. Ač dovolatel explicite předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v dovolání nevymezil, přesto lze z obsahu dovolání dovodit, že dovolatel spatřuje pochybení odvolacího soudu v tomto, že se odvolací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) v rozhodnutí nezabýval otázkou užití mírnějších prostředků oproti omezení svéprávnosti dovolatele (dovolatel v této souvislosti odkázal např. na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 557/09). Dovolatel dále zdůraznil, že jeho stav mu umožňuje být mimo lékařské zařízení nejméně několik měsíců. Namítá, že soudem učiněný zásah do jeho osobnostní integrity je neodůvodněný, neboť je zde jiná mírnější alternativa, a to řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotnickém ústavu podle §104 a násl. o. z. Uvedené detenční řízení zcela splňuje účel v podobě nedobrovolného a dočasného zadržení osoby za účelem její hospitalizace pro duševní poruchu. Současně se však v rámci detenčního řízení vždy znovu prověřuje naplnění přísných podmínek pro omezení práv dotčené osoby, k němuž při její nedobrovolné hospitalizaci dochází. Odvolací soud především vůbec nezvážil možnost řešit každou případnou nutnou hospitalizaci posuzovaného v rámci řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotnickém ústavu podle §104 a násl. o. z. Odvolací soud tedy prokazatelně nezvážil všechny mírnější alternativy a nepřikročil k omezení svéprávnosti posuzovaného při rozhodování ve věcech přijetí a odmítnutí zdravotních služeb až jako prostředku nejkrajnějšímu. Závěrem dovolatele navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) v dotčeném rozsahu změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího tak, že ohledně předmětné zdravotní péče a zdravotních služeb dovolatele nebude omezen ve svéprávnosti.
K tomuto dovolání nebylo podáno písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání posuzovaného není - jak bude dále rozvedeno - přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nutno ovšem také reflektovat judikaturu Ústavního soudu, podle které „Ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ).
Ač tedy dovolatel po formální stránce zákonu odpovídajícím způsobem nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř., přesto nelze konstatovat, že dovolání trpí vadou pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti, neboť dovolatel své dovolání postavil na argumentaci, že odvolací soud při řešení právní otázky omezení svéprávnosti dovolatele v oblasti zdravotní péče a služeb nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu.
Konkrétně dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, v němž český orgán ochrany ústavnosti mj. vyložil, že: „při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno - při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu - viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva).“
Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku na str. 8 je ovšem zřejmé, že se odvolací soud otázkou případného uplatnění mírnějších opatření v souvislosti s posuzováním rozsahu omezení svéprávnosti dovolatele pečlivě zabýval. Odvolací soud tak při rozhodování zohlednil též §39 z. ř. s., jenž stanoví, že má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější opatření a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka (k tomu srov. hlavu II, díl 2, oddíl 2 Podpůrná opatření při narušení schopnosti právně jednat, §38, respektive §45 a násl. o. z.). Detenční řízení z povahy věci nelze ve smyslu shora uvedeném považovat za mírnější a méně omezující opatření. Odvolací soud zcela jasně, výstižně a přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč je nezbytné přistoupit v uvedeném rozsahu k omezení svéprávnosti dovolatele. Dovolatel při své argumentaci - s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav [nediferencovaná schizofrenie chronického, nestabilního a progresivního charakteru; toto onemocnění podle odvolacího soudu vyžaduje trvalou psychiatrickou léčbu, kdy určité sociálně přijatelné stabilizace psychického stavu posuzovaného lze dosáhnout jen a výhradně za předpokladu striktního dodržování terapeutických opatření, což obnáší zejména zdržení se užívání návykových látek, včetně alkoholu, pravidelné kontroly psychiatra a dlouhodobou (nejlépe celoživotní) medikaci psychofarmaky] - zcela pomíjí, že soud nemůže nepřistoupit k omezení svéprávnosti, pakliže by byť i za užití v úvahu přicházející mírnější té které formy opatření hrozila takto duševní poruchou stiženému člověku vážná újma, což zcela doléhá - jak se podává z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a to s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel a jež v dovolacím řízení nelze nijak revidovat - i na případ dovolatele.
V každém případě z pohledu dovolatelem implicite „vymezeného“ předpokladu přípustnosti dovolání, v reflexi na zmíněný nález Ústavního soudu, nelze dovodit, že by odvolací soud Ústavním soudem vyložené ústavně právní souvislosti při rozhodování o omezení svéprávnosti dovolatele nerespektoval (ignoroval); pak tedy prostřednictvím této dovolací argumentace se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
Ostatní dovolací argumentace představuje prostou právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, jež sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání posuzovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu