ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3035.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3035/2019-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,ve věci pozůstalosti po F. M. , zemřelém dne 15. února 2017, posledně bytem v XY, za účasti 1) L. M. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Táboře, Husovo náměstí č. 583/18, a 2) J. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomešem Fibichem, advokátem se sídlem v Kardašově Řečici, nám. J. Hrubého č. 72, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 D 287/2017, o dovolání L. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. března 2019, č. j. 15 Co 410/2018-119, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 23. října 2018, č. j. 24 D 287/2017-64 (s výjimkou výroku o pokračování v řízení o pozůstalosti), ve spojení s usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 16. ledna 2019, č. j. 24 D 287/2017-104, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po F. M., naposledy bytem v XY, zemřelém dne 15.2.2017 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 1.3.2017, č.j. 24 D 287/2017-4. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Vladimíra Kotrlíková, notářka v Táboře (§101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních).
Okresní soud v Táboře nejprve usnesením ze dne 25.5.2017, č.j. 24 D 287/2017-38, přerušil řízení o pozůstalosti a L. M. uložil, aby „do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Táboře žalobu na určení, že je dědicem ze zákona v první dědické třídě po zůstaviteli“, s tím, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, bude soud v řízení o pozůstalosti postupovat podle závěti a prohlášení o vydědění, pořízené zůstavitelem dne 20.9.2015“, neboť L. M. prohlásil, že „závěť zůstavitel nepsal vlastní rukou, nejedná se o zůstavitelův vlastnoruční podpis, a jedná se tedy o falzifikát“, a že „z tohoto důvodu je listina neplatná“, a proto soud prvního stupně postupoval dle ustanovení §170 zákona o zvláštních řízeních soudních a odkázal L. M., „jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší“, aby své právo uplatnil žalobou.
Okresní soud v Táboře poté usnesením ze dne 23.10.2018, č.j. 24 D 287/2017-64, ve spojení s usnesením ze dne 16.1.2019, č.j. 24 D 287/2017-104, rozhodl, že se v řízení o pozůstalosti pokračuje (výrok I.), že soud podle §170 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních ukončuje účast v řízení L. M. (výrok II.), že soud bude pokračovat v řízení s dědičkou ze závěti – J. Š. (výrok III.), a že L. M. nemá nárok na náhradu řízení (výrok IV.). Na základě zjištění, že zůstavitel listinou označenou jako „Závěť a vydědění“ ze dne 20.9.2015 „povolal J. Š. za dědičku celého svého majetku“ s tím, že v případě, že by z jakéhokoliv důvodu nedědila, „ustanovil náhradními dědici rovným dílem T. Š. a D. Š.“, že „L. M. vydědil z důvodu, že o něj trvale neprojevoval zájem, který by jako potomek projevovat měl“, že L. M. namítl neplatnost této listiny, že řízení o žalobě L. M. na určení, že je dědicem po zůstaviteli, bylo vedeno u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 101/2017, které bylo usnesením ze dne 28.8.2017 „na návrh žalobce, se kterým žalovaná J. Š. souhlasila, přerušeno“, a z důvodu, že „účastníci návrh na pokračování v zákonem stanovené lhůtě nepodali, soud řízení podle §111 odst. 3 občanský soudní řád zastavil“, soud prvního stupně dovodil, že ve smyslu ustanovení §170 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních v případě, bylo-li řízení o žalobě zastaveno, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou, a „z tohoto důvodu v souladu s ustanovením §170 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních ukončil účast L. M. v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli“.
K odvolání L. M. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 29.3.2019, č.j. 15 Co 410/2018-119, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o ukončení účasti v řízení pozůstalého syna L. M. a o pokračování v řízení s dědičkou ze závěti pozůstalou dcerou J. Š. a doplňující usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že bylo-li řízení o žalobě podané podle §170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních zastaveno (a není přitom významné, z jakého důvodu se tak stalo), „je jediným možným důsledkem takového rozhodnutí ukončení účasti pozůstalého syna L. M. v tomto pozůstalostním řízení“ s tím, že „na tento závěr nemůže mít žádný vliv“ argumentace uplatněná v odvolání i v doplnění odvolání, že na základě znaleckého posudku opatřeného v průběhu šetření Policie ČR je listina z 20.9.2015 falzifikátem, že „bylo na L. M., aby v řízení sp. zn. 8 C 101/2017 přerušeném podle §110 občanského soudního řádu navrhl pokračování ještě před uplynutím jednoroční lhůty (byť v té době nebyly známy výsledky šetření Policie ČR)“, a že pro posouzení důsledků rozhodnutí o zastavení sporného řízení „není již významné, zda nějaké důkazy svědčí o tom, že listina z 20.9.2015 je falzifikátem, ani jaké jsou důsledky neplatného či nicotného právního jednání“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal L. M. dovolání. Předně namítá, že v projednávané věci předložil znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma vypracovaný dne 17.10.2018, který „byl doručen Policii ČR dne 23.10.2018“, s nímž se dovolatel „mohl seznámit až dne 29.10.2018“, že dle tohoto posudku sporný podpis ve znění M. F. na dokumentu „Závěť a vydědění“ „velmi pravděpodobně není pravým podpisem zůstavitele, ale velmi pravděpodobně se jedná o padělek vyhotovený jinou osobou“, že F. M. „velmi pravděpodobně nenapsal text dokumentu ‘Závěť a vydědění‘, ale velmi pravděpodobně se jedná o úmyslně komolený rukopis jiné osoby“, že z usnesení Policie ČR ze dne 18.2.2019, č.j. KRPC-100553-67/TČ-2017-020881-KP, jímž byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu podvodu dle ustanovení §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit dosud nezjištěný pachatel, vyplývá, že „neznámý pachatel zfalšoval text a podpis závěti zůstavitele“, a proto má dovolatel za to, že dokument nazvaný „Závěť a vydědění“ „není ani závětí ani vyděděním a jejich paděláním se jedná o absolutně neplatné, resp. nicotné právní jednání“, a zůstavitel tak zemřel „bez zanechání závěti či pořízení pro případ smrti“, že toto usnesení Policie ČR „je veřejnou listinou“, jíž je ve smyslu ustanovení §135 občanského soudního řádu „vázán soudní komisariát, tedy notář“, který je navíc „povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“, neboť „všechna řízení vedená podle zákona o zvláštních řízeních soudních jsou vedena tzv. vyšetřovací zásadou“, a tedy v případě jakýchkoli pochybností o pravosti závěti (či listiny o vydědění) „je povinností soudu (resp. soudního komisariátu) tuto nechat přezkoumat a jednat ex officio“, a z tohoto důvodu je podle dovolatele „povinností soudu po odhalení této skutečnosti postupovat s úřední povinností tak, že nebude k falešnému dokumentu přihlížet“, neboť v případě „připuštění takovéhoto dokumentu (tzv. závěti a vydědění) je řízení zatíženo zásadní vadou, že v něm nemůže být rozhodnuto dle zákona“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání L. M. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že pozůstalá dcera J. Š. předložila holografní listinu nazvanou „Závěť a vydědění“ ze dne 20.9.2015, jíž zůstavitel jednak povolal dědičkou celého svého majetku dceru J. Š. s tím, že v případě, že by z jakéhokoliv důvodu nedědila, ustanovil „náhradními dědici rovným dílem vnuky T. Š. a D. Š.“, jednak vydědil syna L. M. z důvodu, že o něj „trvale neprojevuje zájem, který by jako potomek projevovat měl“, že L. M. zpochybnil platnost této listiny z důvodu, že „závěť není psána vlastní rukou zůstavitele“, a že „se nejedná ani o zůstavitelův vlastnoruční podpis“, a jedná se tedy o „falzifikát“, že usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 25.5.2017, č.j. 24 D 287/2017-38, byl L. M. ve smyslu ustanovení §170 zákona o zvláštních řízeních soudních odkázán, aby podal „žalobu na určení, že je dědicem ze zákona v první dědické třídě po zůstaviteli“, s tím, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, bude soud v řízení o pozůstalosti postupovat podle závěti a prohlášení o vydědění, pořízené zůstavitelem dne 20.9.2015“, že řízení o této žalobě bylo usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 20.9.2018, č.j. 8 C 101/2017-32, zastaveno podle ustanovení §111 odst. 3 o.s.ř. a z tohoto důvodu soud prvního stupně v projednávané věci (mimo jiné) ukončil účast L. M. v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, že v odvolání a v doplnění odvolání v projednávané věci L. M. poukázal na to, že byl vypracován znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, doručený Policii ČR dne 23.10.2018, s nímž se mohl seznámit až dne 29.10.2018, dle kterého „v důsledku padělání dokumentu nazvaného ‘Závěť a vydědění‘ se jedná o absolutně neplatné, resp. nicotné právní jednání“, a že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Za tohoto skutkového stavu bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení právní otázky, zda nový důkaz svědčící o skutečnosti významné pro určení dědického práva po zůstaviteli může mít význam při posouzení účinků rozhodnutí soudu o zastavení řízení o žalobě na určení dědického práva podané po odkazu ve smyslu ustanovení §170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a že její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání L. M. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání L. M. je opodstatněné a že řízení před odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) je navíc postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 15.2.2017, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).
Dědí se na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe (§1476 o.z.).
Soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo (§168 z.ř.s.).
Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (§1672 o.z.).
Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic (§1673 odst. 1 věta druhá o.z.). Uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem (§1673 odst. 2 věta první o.z.).
V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§170 odst. 1 z.ř.s.). Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou (§170 odst. 2 z.ř.s.). Vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Ustanovení §169 odst. 2 se použije obdobně (§170 odst. 3 z.ř.s.).
Dědické právo těch, jejichž účast v řízení byla podle odstavce 1 ukončena, nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k němu nadále nepřihlíží (§169 odst. 2 z.ř.s.).
Soud je povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci. Účastník může uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy až do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí. Tím není dotčeno právo účastníka uvádět nové skutečnosti a důkazy v odvolacím řízení (§20 odst. 1 a 2 z.ř.s.).
Řízení o pozůstalosti patří mezi tzv. zvláštní řízení vyjmenovaná v ustanovení §2 z.ř.s., pro která se jako obecné pravidlo zavádí tzv. vyšetřovací zásada, podle které je věcí soudu, aby veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé zjišťoval z úřední povinnosti, bez ohledu na procesní aktivitu účastníků, přičemž na rozdíl od sporného řízení mohou účastníci do řízení vnášet nové skutečnosti a důkazy po celou dobu řízení, a to až do doby, než odvolací soud začne vyhlašovat rozhodnutí (k tomu viz Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 33).
Již z výše uvedeného je zřejmé, že v předmětném řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, jež je ovládáno tzv. vyšetřovací zásadou, nemůže obstát názor odvolacího soudu, podle kterého pro posouzení důsledků rozhodnutí o zastavení sporného řízení „není již významné, zda nějaké důkazy svědčí o tom, že listina z 20.9.2015 je falzifikátem“.
Vzhledem k tomu, že L. M. v odvolání a v doplnění odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byla ukončena jeho účast v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, ke svým tvrzením o tom, že předmětná závěť není psána vlastní rukou zůstavitele a nejedná se o ani o zůstavitelův vlastnoruční podpis, označil a k tomu doložil nové důkazy – jednak znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, zpracovaný dne 17.10.2018, s nímž se (dle jeho tvrzení) mohl seznámit až dne 29.10.2018 a dle kterého sporný podpis ve znění M. F. na dokumentu „Závěť a vydědění“ „velmi pravděpodobně není pravým podpisem zůstavitele, ale velmi pravděpodobně se jedná o padělek vyhotovený jinou osobou“, a F. M. „velmi pravděpodobně nenapsal text dokumentu ‘Závěť a vydědění‘, ale velmi pravděpodobně se jedná o úmyslně komolený rukopis jiné osoby“, jednak usnesení Policie ČR ze dne 18.2.2019, č.j.
KRPC-100553-67/TČ-2017-020881-KP, o odložení trestní věci, dle kterého „dosud neznámý pachatel zfalšoval text a podpis závěti zůstavitele“, bylo nezbytné, aby se odvolací soud těmito důkazy zabýval, neboť pravomocné rozhodnutí soudu vydané ve sporném řízení o určení dědického práva má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4758/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 17, ročník 2013), a tedy vyjdou-li v průběhu řízení o pozůstalosti najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva (jako tomu bylo v projednávané věci ve vztahu k předmětné listině nazvané „Závěť a vydědění“ ze dne 20.9.2015 v důsledku předložení nových důkazů), ztrácí rozhodnutí své právní účinky a o dědickém právu je třeba – dojde-li za změněných skutkových okolností opět ke sporu o dědické právo – znovu rozhodnout.
Jestliže tedy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o ukončení účasti L. M. v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli pouze na základě rozhodnutí soudu ve sporném řízení, jímž bylo řízení o určení dědického práva zastaveno, s tím, že odmítl argumentaci účastníka řízení uplatněnou v odvolání a doplnění odvolání proti tomuto rozhodnutí, jež svědčila o změně skutkových okolností významných pro posouzení dědického práva po zůstaviteli, je jeho závěr, že „jediným možným důsledkem“ rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě podané podle ustanovení §170 odst. 1 z.ř.s. je ukončení účasti pozůstalého syna L. M. v tomto pozůstalostním řízení, již z tohoto důvodu nesprávný.
V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení §168 z.ř.s. soud (notář jako soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic) a zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.
Závisí-li řešení sporu o dědické právo na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné (nemůže-li tedy být spor o právo vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti postupem podle §169 odst. 1 z.ř.s.), a nedojde-li mezi dědici k dohodě, v důsledku které by spor zcela odpadl nebo by se dosud sporné skutečnosti staly nespornými, neprovádí se v řízení o pozůstalosti dokazování k prokázání rozhodných skutečností, které jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné. Takový spor nemůže být vyřešen v rámci řízení o pozůstalosti, neboť právní posouzení není v takovém případě možné bez řádného zjišťování skutkového stavu, se kterým je spojeno provádění dokazování. Za takových okolností tedy soud v řízení o pozůstalosti postupuje podle §170 z.ř.s. a odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, aniž by byl soud v pozůstalostním řízení povinen (a oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a činit z provedených důkazů skutková zjištění nebo právní závěry, neboť soudu (notáři jako soudnímu komisaři) nepřísluší, aby v řízení o pozůstalosti postupem podle ustanovení §170 z.ř.s. zjišťoval a předběžně posuzoval skutkový stav, který má být předmětem sporu. Řešení takových sporů je třeba vyhradit řízení spornému, které je ovládáno odpovídajícími pravidly pro takový typ řízení odlišnými od těch, kterými se řídí nesporná řízení (tedy i řízení o pozůstalosti).
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o pozůstalosti podle ustanovení §170 odst. 1 z.ř.s. musí obsahovat jednak označení dědice, který se odkazuje, aby své právo uplatnil žalobou v občanském soudním řízení, a dědice, který jeho dědické právo popírá a který musí být v žalobě označen za žalovaného; přitom neuvede-li tyto osoby, jež mají být označeny za žalované, ve výroku usnesení podle ustanovení §170 odst. 1 z.ř.s., soud je označí alespoň v odůvodnění tohoto usnesení, jednak údaj o tom, čeho se má odkázaný dědic žalobou domáhat, a dále určení lhůty k podání žaloby, jež nesmí být kratší než 2 měsíce.
Judikatura soudů již dříve dospěla jednak k závěru, že neuvede-li soud ve výroku usnesení vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „OSŘ“), proti komu má žalobce podat žalobu, je vždy na místě uvést v odůvodnění usnesení, proti komu má žaloba směřovat, a pokud usnesení vydané podle §175k odst. 2 OSŘ neobsahuje poučení o tom, proti komu má být žaloba podána, a žalobce podá žalobu v souladu s tímto usnesením, je soud, který o žalobě rozhoduje, povinen poučit žalobce o tom, koho má žalovat (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5.2016, sp. zn. 21 Cdo 2946/2015), jednak k závěru, že soud v řízení o dědictví pokračuje bez zřetele na dědice, jenž nebyl se žalobou podanou ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 OSŘ, úspěšný nebo jenž nepodal takovou žalobu vůbec, pouze v případě, že usnesení, kterým byl tento účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené §175k odst. 2 OSŘ (k tomu srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.2006, sp. zn. 21 Cdo 2431/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2006). Ačkoliv byly tyto právní závěry dovozeny ve vztahu k postupu soudu v řízení o dědictví, v němž vznikl skutkový spor o dědické právo, tedy za předchozí právní úpravy řízení o dědictví, má dovolací soud za to, že není žádného důvodu, aby nebyly aplikovány také na aktuální právní úpravu postupu soudu v případě, kdy v řízení o pozůstalosti vznikl spor o dědické právo a mezi účastníky je sporná skutková stránka věci.
Z výše uvedeného lze proto dovodit, že rozhodnutí soudu v řízení o žalobě na určení dědického práva může vyvolat právní účinky v řízení o pozůstalosti pouze za předpokladu, že usnesení, jímž byl účastník řízení o pozůstalosti odkázán k podání žaloby v občanském soudním řízení, splňuje požadavky vymezené ustanovením §170 odst. 1 a 2 z.ř.s., tedy (mimo jiné) také poučení o tom, proti komu má být žaloba podána, případně (neobsahuje-li usnesení předmětné poučení a žalobce podal žalobu v souladu s takovým usnesením), že soud v občanském soudním řízení v tomto směru žalobce poučil, a že se tak řízení o určení dědického práva účastnili všichni účastníci řízení o pozůstalosti, jejichž dědické právo vedle sebe nemůže obstát.
Přestože odvolací soud (i soud prvního stupně) v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že L. M. namítl neplatnost listiny ze dne 20.9.2015 obsahující závěť a vydědění a z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení §170 z.ř.s. odkázán, aby své právo, že je dědicem, uplatnil žalobou, zřejmě nevzal náležitě v úvahu, že dle protokolu o jednání ze dne 17.5.2017 (na č. l. 35 v procesním spise) zpochybnila platnost závěti kromě L. M. také pozůstalá manželka zůstavitele, paní M. M., pokud uvedla, že „se jí též nezdá, že by se jednalo o písmo zůstavitele“. Z uvedeného tak vyplývá, že spor o to, zda je předmětná listina pravá a platná, a tedy spor o dědické právo po zůstaviteli mezi účastníky řízení o pozůstalosti, jejichž dědická práva vedle sebe nemohou obstát, vznikl nejen mezi J. Š. (předmětnou závětí povolanou dědičkou) a L. M. (předmětnou listinou vyděděným potomkem zůstavitele), ale i M. M. (pozůstalou manželkou, a tedy v úvahu přicházející zákonnou dědičkou zůstavitele), a z tohoto důvodu bylo nezbytné, aby účastnicí řízení o žalobě na určení dědického práva po zůstaviteli byla také M. M., a soud v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, případně soud v občanském soudním řízení (jak vyplývá z výše uvedeného), byl povinen poučit L. M., že žaloba má být podána také proti M. M. [nebyla-li společně s L. M. odkázána k podání žaloby ve smyslu ustanovení §170 z.ř.s. (v takovém případě by však bylo nezbytné poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě by to alespoň muselo být zřetelně zřejmé z odůvodnění usnesení)].
Rozhodl-li tedy odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) o ukončení účasti L. M. v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli na základě rozhodnutí soudu o žalobě podané ve smyslu ustanovení §170 z.ř.s., ačkoliv toto rozhodnutí nemohlo – s ohledem na výše uvedené – vyvolat právní účinky pro řízení o pozůstalosti, je tento jeho závěr také z tohoto důvodu (prozatím) předčasný, a proto také nesprávný.
Konečně za dovolacího řízení vyšlo najevo, že účastnice řízení o pozůstalosti M. M. v průběhu řízení před soudem prvního stupně dne 11.12.2017 zemřela, a tím ztratila způsobilost být účastnicí řízení. O tom, s kým bude na jejím místě nadále pokračováno (dle ustanovení §107 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by nastala situace upravená v ustanovení §121 z.ř.s.), však v projednávaném případě dosud nebylo rozhodnuto. Jestliže tedy soud prvního stupně rozhodl ve smyslu ustanovení §170 odst. 3 z.ř.s., aniž by rozhodl o tom, s kým bude nadále jednáno na místě účastnice řízení, jež v průběhu řízení před vydáním předmětného rozhodnutí ztratila způsobilost být účastnicí řízení, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Také k této vadě, kterou odvolací soud neodstranil postupem vyplývajícím z ustanovení §219a odst. 1 písm. d) a §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla (mimo jiné) ukončena účast L. M. v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, není správné a protože řízení před soudy je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nejsou tak dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Táboře) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá, §243g odst. 1 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; jelikož tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po F. M. nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§226 odst. 1, §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu