ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3264.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3264/2019-1303
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dědictví po J. K., zemřelém dne 19. prosince 2008, posledně bytem XY, za účasti 1) V. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo nám. č. 681/3, 2) J. M. , narozené XY, bytem XY, 3) K. B. , narozené XY, bytem XY, 4) E. K. , narozené XY, bytem XY, a 5) J. K. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská č. 1099/6, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 13/2009, o dovolání V. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2019, č. j. 29 Co 239/2018-1215, takto:
Dovolání V. K. se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání V. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2019, č. j. 29 Co 239/2018-1215, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka vznáší výhrady jednak proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) rozhodující, namítá-li zejména, že J. K., zemřelý dne 19.12.2008 (dále jen „zůstavitel“), měl „relevantní vztah k Rakousku, a to nikoliv jen profesionální vztah, tedy zda cestoval a pobýval v Rakousku pracovně, ale zejména vztah osobní, jenž plynul z častého pobývání zůstavitele v Rakousku v jeho volném čase“, a že „zároveň nebylo dostatečně vyšetřeno, zda zůstavitel pobýval v Rakousku, resp. ve Vídni, též z jiného než pracovního důvodu, jak tvrdila“, jednak proti hodnocení důkazů soudy (zejména důkazů výslechy svědků), dále vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když (stejně jako soud prvního stupně) „opomněl“ provést některé důkazy (zejména výslechy svědků W. Č. a P. M. B., kteří „měli prokázat, že zůstavitel pobýval v době svého volna ve Vídni společně s ní u své nevlastní dcery, jak dlouho a s jakou intenzitou zde pobýval“), nezabýval se námitkou „nezákonnosti“ provedení některých důkazů (výslechů svědků F. D. a K. R., které nebyly nedokončeny, a proto k nim soudy obou stupňů neměly vůbec přihlédnout), ani námitkou, že soud prvního stupně „využil pouze listinný důkaz zprostředkovaný fotokopií, ačkoliv mohl provést důkaz přímo originálem docházkové knihy“, a dovozuje na základě toho vlastní (odlišný) právní názor, že „existuje mezinárodní prvek, pro nějž by bylo možné použít kolizní normy dle §18 odst. 2 věty první části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb.“, neboť lze dospět k závěru o zůstavitelově „prokázaném relevantním vztahu k Rakousku“, opodstatňujícím pořízení závěti v ústní formě podle rakouského práva], a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Nadto, napadá-li dovolatelka „v důsledku nedostatečného odůvodnění“ přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska posouzení relevantního vztahu zůstavitele k Rakousku, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud i v tomto ohledu vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to proto, že dovolatelka - navzdory vzneseným námitkám - nepochybně věděla, jak a proč soud prvního stupně rozhodl (uvedl, jaké dokazování bylo provedeno, jaké konkrétní skutečnosti byly z jednotlivých důkazů zjištěny, a „po provedeném dokazování dospěl k přesvědčení“ o neexistenci relevantního vztahu zůstavitele k Rakousku či jiného opodstatněného důvodu pro pořízení ústní závěti v podobě vážné nemoci, případně situace ohrožující jeho život nebo zdraví, a tudíž „další důkazy neprováděl“, neboť „dosud provedené důkazy považoval za dostačující“) a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil ( „soud I. stupně zcela dostatečně zjistil skutkový stav, z něhož vyvodil správné právní závěry, které se promítly do jeho usnesení“) [k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pokud se týká dovolací námitky „odchýlení se od závazných pokynů pro postup soudů nižších stupňů dle usnesení dovolacího soudu ze dne 18.6.2015, č. j. 21 Cdo 15/2014-575“, závěr odvolacího soudu o tom, že „teprve v případě prokázání vztahu zůstavitele k Rakousku či jiného opodstatněného důvodu na straně zůstavitele bylo pořízení ústní závěti zůstavitelem podle rakouského práva opodstatněné“ a že až „pak je namístě zabývat se“ (namítanými) „okolnostmi, za nichž mělo k příslušnému právnímu jednání zůstavitele a svědků závěti dojít“, je zcela v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v této věci v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ČR (§243g odst. 1 věta první část za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, a tedy lze zcela odkázat na odůvodnění tohoto předchozího rozhodnutí a na právní závěry v něm vyslovené.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že v souvislosti s námitkou, zda mohou obecné soudy přihlédnout k důkazu výslechem svědka dle §126 odst. 3 o. s. ř, jehož provádění nebylo z důvodu údajné zdravotní indispozice dokončeno, a k důkazu fotokopií listiny, nikoliv jejím originálem, není předkládána
– jakkoliv je dovolatelkou avizována, a to zejména odkazy na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu – taková právní otázka, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Protože tuto otázku odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení jako „nerelevatní“ správně neřešil, dospěl-li (i z pohledu dovolacího soudu) již i tak k přiléhavému závěru o nedostatku předpokladů pro aplikaci cizího (rakouského) práva ve smyslu §18 odst. 2 věty první části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb. (s tím důsledkem, že s dovolatelkou nadále nejednal jako s dědičkou ze závěti pořízené ústně zůstavitelem v Rakousku), nelze než uzavřít, že dovolání ani z hlediska posouzení otázky „porušení pravidel provádění důkazů“ není (nemůže být) přípustné.
Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad „vykonatelnosti a právní moci“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23.8.2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Z obdobných důvodů se proto dovolací soud návrhem dovolatelky nezabýval.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení v dané věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.7.2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu