ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3311.2018.2
sp. zn. 24 Cdo 3311/2018-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Sodomkova č. 1558/12, proti žalovaným 1) H. V. , narozené XY, bytem XY, a 2) P. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Helenou Haškovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Na Kovárně č. 742/8, o určení, že žalovaní nejsou dědici ze závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 369/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 62 Co 34/2018-133, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto unesení k rukám Mgr. Heleny Haškové, advokátky se sídlem v Praze 10, Na Kovárně č. 742/8.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.4.2018, č. j. 62 Co 34/2018-133, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12.10.2017, č. j. 8 C 369/2015-107, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaní nejsou dědici ze závěti ze dne 11.10.2012 po zůstaviteli V. A., zemřelém dne 6.4.2013. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že „napadené rozhodnutí soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která současně v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a že „rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18.4.2018 č. j. 62 Co 34/2018 je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí, a tudíž je dovolání přípustné dle ust. §237 občanského soudního řádu“.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že řešená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). V dané věci však dovolání neoznačuje žádná rozhodnutí dovolacího soudu, která by řešila rozdílně otázku, na které závisí rozhodnutí o určení (resp. popření) dědického práva, a žádnou takovou otázku ani nevymezuje. Dovolání tak chybí jedna z obligatorních náležitostí stanovených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Pokud žalobkyně namítá, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na odstranění sporu mezi dvěma znaleckými posudky „o duševním stavu“ zůstavitele v době sepsání závěti a „svá rozhodnutí založily na názoru, že výpovědi slyšených svědků jsou pravdivé“, což je podle ní „vada řízení, pro kterou je rozhodnutí ve věci chybné a zákonu odporující“, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu