ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3383.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 3383/2018-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Sovičkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalované J. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Barešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 24/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, č. j. 30 Co 467/2017-171, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Sovičky, advokáta se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. června 2017, č. j. 21 C 24/2017-88, rozhodl, že žalovaná a osoby, které se s žalovanou zdržují v bytové jednotce č. 78/5, vymezené v budově č. p. XY, která stojí na pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území v, obec XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále již „bytová jednotka“), jsou povinny vyklidit předmětnou jednotku a odevzdat ji žalobci do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.)
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2018, č. j. 30 Co 467/2017-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé, co se týče povinnosti žalované vyklidit předmětnou jednotku (výrok II.), zrušil napadenou část výroku I. soudu prvního stupně, co se týče povinnosti vyklidit předmětnou jednotku dalšími osobami, které se s žalovanou v předmětné jednotce zdržují, a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
V předmětné věci se žalobce proti žalované domáhal vyklizení bytové jednotky s tím, že žalovaná ji užívá bez právního důvodu. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná dříve předmětnou jednotku vlastnila, načež ji prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 7. března 2012 převedla do vlastnictví P. Ž., který ji následně prostřednictvím kupní smlouvy ze dne 12. prosince 2016, s právními účinky ke dni 12. prosince 2016, převedl do vlastnictví žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce bytovou jednotku řádně nabyl, a to zejména s ohledem na princip materiální publicity zakotvený v §984 odst. 1 o. z., respektive na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí.
V přezkumném řízení se odvolací soud zabýval i otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 7. března 2012, přičemž žalovaná, ač byla již soudem prvního stupně vyzvána k tvrzení a prokázání důvodů neplatnosti této smlouvy, svoji důkazní povinnost nesplnila. Stejně jako soud prvního stupně, i odvolací soud se zabýval otázkou dobré víry žalobce v okamžiku nabývání bytové jednotky, kdy dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že v době, kdy žalobce uzavíral kupní smlouvu s P. Ž. a kdy podával návrh na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí, nebyly v katastru nemovitostí provedeny jakékoli zápisy, které by vlastnické právo prodávajícího P. Ž. vyvracely či zpochybňovaly. Odvolací soud dále konstatoval, že pokud žalovaná v řízení zpochybňovala dobrou víru žalobce ve správnost údajů o právních vztazích publikovaných v katastru nemovitostí (tj. zejména o vlastnickém právu P. Ž. k předmětné bytové jednotce), která je pro uplatnění principu materiální publicity zásadní, postupoval soud prvního stupně zcela správně, pokud poučil žalovanou, že je povinna tvrdit a prokázat takové rozhodné skutečnosti, z nichž by absence dobré víry žalobce pramenila. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalované ohledně těchto skutečností však žalovaná neunesla. Tvrzení žalované o vědomosti žalobce o jejím „rozsáhlém odporu“ proti jednání P. Ž. v době podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobce k předmětné jednotce do katastru nemovitostí vyhodnotil odvolací soud jako „zcela nepodloženou spekulaci.“ Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na to, že žalované nesvědčí ke sporné bytové jednotce nájemní právo, užívá žalovaná bytovou jednotku bez právního důvodu, pročež odvolací soud ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; zrušil jej a řízení zastavil toliko v rozsahu, v němž byla žaloba při odvolacím řízení vzata žalobcem zpět. Jelikož se žalobce v řízení před odvolacím soudem (stejně jako před tím v řízení před soudem prvního stupně) vzdal práva na náhradu nákladů řízení, ač byl v řízení úspěšný, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) - nejprve sama - dovolání, které bylo následně doplněno žalované ustanoveným advokátem, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně se jedná o právní otázku „možnosti aplikace ust. §5 odst. 1 OZ na situace, kdy dochází k nabytí vlastnického práva od nevlastníka postupem dle ust. §984 OZ Tedy zda je nutno dobrou víru nabyvatele posuzovat prizmatem ust. §5 odst. 1 OZ. v případě, kdy je nabyvatel advokátem, tedy osobou, s jejímž povoláním je spjata mimořádná právní znalost a pečlivost oproti běžné populaci.“ Subsidiárně dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) vymezené v rozsudku ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, v němž podle dovolatelky „dovolací soud předestírá možnost přísnějšího hodnocení dobré víry dle ust. §5 odst. OZ stavebníka přestavku dle ust. §1087 OZ.“
V navazující dovolací argumentaci dovolatelka uvedla, že skutečnost, že žalobce je advokátem, vyplývá např. z kupní smlouvy ze dne 12. prosince 2016, přičemž obdobný závěr lze dovodit z podání žalobce. Podle dovolatelky je právní posouzení odvolacím soudem neúplné, jelikož nebere v úvahu okolnost žalobcova povolání při uzavírání předmětné kupní smlouvy, tedy odvolací soud měl vzít v potaz možnost přísnějšího posouzení dobré víry žalobce jako advokáta.
Nad rámec výše uvedeného žalobkyně poukázala na vady řízení spočívající v tom, že oba soudy měly vyloučit původního obecného zmocněnce dovolatelky, když nebyl způsobilý k jejímu řádnému zastupování a měly dovolatelku poučit o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, resp. aby zrušil i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka také navrhla, aby dovolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, „neboť výkonem rozhodnutí hrozí žalované závažná újma.“
K dovolání žalované se písemně vyjádřil žalobce, podle kterého není dovolání přípustné. Zdůraznil mj., že sice má právní vzdělání, ale při koupi bytové jednotky jednal jako soukromá fyzická osoba a naopak právě díky svým znalostem jednal v dobré víře s důvěrou v zápis v katastru nemovitostí. Ve vztahu k dovolatelkou tvrzené vadě uvedl, že jak dovolatelka, tak i její původní zástupce (zmocněnec) nejsou osobami, které by byly omezeny ve svém právním jednání. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované buďto odmítl anebo je zamítl.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobkyně není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak z toho důvodu, že v posuzované věci odvolací soud neposuzoval otázku ochrany dobré víry třetích osob, nýbrž zabýval se otázkou dobré víry žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nezávisí na vyřešení dovolatelkou předestřené právní otázky. Odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně nedospěl k závěru, že by posuzované převodní smlouvy, jejímž předmětem byla uvedená bytová jednotka, byly postiženy absolutní neplatností, a své závěry též opřel o (v daných skutkových poměrech) uplatněný princip materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí.
Co se týče tvrzení dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, v níž podle dovolatelky „dovolací soud předestírá možnost přísnějšího hodnocení dobré víry“ u stavebníka dle ust. §5 odst. 1 o. z. ohledně určité stavby, pak v této souvislosti je třeba uvést, že dovolatelkou tvrzená „předestřená“ praxe dovolacího soudu z uvedeného rozhodnutí nevyplývá. V uvedeném rozsudku je totiž řešena otázka dobré víry osob jakožto stavu, kdy „jednající neví o určitých právně významných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nich vědět nemohl.“ V tomto rozhodnutí není řešena otázka aplikace §5 odst. 1 o. z. Uvedený rozsudek tak není pro posuzovanou věc relevantní.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byl konzumován.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu