ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3445.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3445/2019-637
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) A. S. , narozené dne XY, bytem XY, b) M. S. , narozené dne XY, bytem XY, a c) J. M. , narozeného dne XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Eduardem Křiklavou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova č. 174/2, proti žalované L. R. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 312/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2019, č. j. 7 Co 1869/2017-594, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.7.2019, č.j. 7 Co 1869/2017-594, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. [dovolatelé vznášejí výhrady jednak proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) rozhodující, mají-li opakované námitky – v souvislosti s otázkou platnosti závětí J. Ch., zemřelého dne 6.5.2012 (dále jen „zůstavitel“), pořízených dne 25.2.2012 a dne 9.4.2012 podle ustanovení §476b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“) – zejména k technickému postupu vzniku textu obou závětí, jednak proti hodnocení důkazů soudy (zejména důkazů svědeckými výpověďmi svědků závětí, které označují za „nevěrohodné“), a z výsledků dokazování v tomto směru činí odlišná skutková zjištění, dále vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když (stejně jako soud prvního stupně) „opomněl“ provést některé důkazy (zejména výslechem soudce H. k otázce věrohodnosti svědků závětí a tiskovým pokusem tisku listin na dvou rozdílných inkoustových tiskárnách před soudem), a na základě toho dovozují vlastní (odlišný) právní názor na věc, že obě závěti zůstavitele jsou z důvodu zásahu do jejich textu absolutně neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. a že nesplňují formální náležitosti ve smyslu ustanovení §476b obč. zák.], a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Nadto, napadají-li dovolatelé přezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska posouzení, zda zůstavitel v případě obou závětí výslovně projevil před dvěma současně přítomnými svědky, že závěti obsahují jeho poslední vůli, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že dovolatelé - navzdory vzneseným námitkám - věděli, jak a proč soud prvního stupně rozhodl (uvedl, jaké dokazování bylo provedeno, jaké konkrétní skutečnosti byly z jednotlivých důkazů zjištěny, a po provedeném dokazování dospěl k tomu, že „byť svědci závěť nečetli a neznali blíže její obsah, z projevu a přání zůstavitele jim bylo zřejmé, že se jedná o jeho poslední vůli a také že se na sepsanou listinu podepsal, což vzápětí učinili i přítomní svědci závěti“) a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil („pro naplnění zákonných předpokladů svědeckého osvědčení závěti ve smyslu §476b obč. zák. je pak podstatné, že zůstavitel před třemi současně přítomnými svědky projevil, že závěti obsahují jeho poslední vůli a že tyto zákonné předpoklady byly v posuzované věci nepochybně naplněny“) [k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a k otázce výslovného projevu vůle podle ust. §476b obč. zák. srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že v souvislosti s námitkou posouzení vztahu svědků obou závětí, jako vztahu „hraničního přibližujícího se“ vztahu osob blízkých závětní dědičce (žalované), není předkládána – jakkoliv je dovolatelkou avizována – taková právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Protože odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku dospěl (i z pohledu dovolacího soudu) k přiléhavému závěru o způsobilosti svědků závětí podle ustanovení §476f obč. zák. a jelikož (zcela logicky) osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. nelze být více (tj. naplňovat zákonnou definici), anebo méně (pouze se jí „přibližovat“), a tudíž není ani možné klást na soudy procesní požadavek, aby v souvislosti se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů „podrobily přísnějším kritériím posuzování věrohodnosti osob blížících se vztahu mezi osobami blízkými“, jak se domnívají dovolatelé, nelze než uzavřít, že dovolání ani z hlediska posouzení této otázky není (nemůže být) přípustné.
Stran dovolací námitky neunesení důkazního břemene žalovanou dovolací soud odkazuje na své předchozí rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.1.2017, sp. zn. 21 Cdo 5058/2016), jímž bylo dovolání podané původní žalobkyní již dříve v této věci (proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4.9.2015, č.j.
7 Co 846/215-341) rovněž odmítnuto a v jehož odůvodnění se dovolací soud vyjádřil k této námitce tak, že dovolatelé (procesní nástupci pův. žalobkyně) neberou náležitě v úvahu, že pro posouzení sporu o platnost závětí nebylo určující neunesení důkazního břemene žalovanou (ani žalobci), dospěl-li odvolací soud k závěru o pravosti a splnění formálních náležitostí obou závětí zůstavitele na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich právního posouzení.
Výše uvedené námitky, jimiž dovolatelé uplatnili jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř., tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka „rozporu se zásadou spravedlivého procesu“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé v dovolání rovněž navrhli odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23.8.2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o.s.ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Dovolací soud se proto návrhem dovolatelů nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu