ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3460.2018.3
sp. zn. 24 Cdo 3460/2018-4549
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy ve věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného opatrovníkem městem Kravaře, se sídlem městského úřadu v Kravařích, Náměstí č. 405/43, dítěte matky P. A. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem v Praze, Valentinská č. 92/3, a otce R. A., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká č. 153/25, o udělení souhlasu s lékařským ošetřením nezletilého, o omezení rodičovské odpovědnosti otce a o omezení rodičovské odpovědnosti matky, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 14 P 102/2012, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2017 č. j. 14 Co 92/2016-3785, takto:
I. Dovolání otce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě výrokem I. rozsudku ze dne 1. 10. 2015 č. j. 14 P 102/2012-2778 omezil otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému tak, že jej není oprávněn zastupovat při poskytování zdravotnické a psychologické péče, jakož i ve věcech školního vzdělávání nezletilého. Výrokem II. zamítl návrh otce „aby byl oprávněn zajistit ošetření nezletilého v Asociaci pomáhající lidem s autismem – APLA Praha, Střední Čechy, o. s. v termínu mu sděleném touto asociací“ a výrokem III. zamítl návrh otce, aby matka byla omezena ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému tak, že není oprávněna nezletilého zastupovat při poskytování zdravotnické, psychologické a psychiatrické péče. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Po rozsáhlém dokazování soud prvního stupně zjistil, že od listopadu 2011, kdy byla nezletilému diagnostikována porucha autistického spektra (Aspergerův syndrom), otec tuto diagnózu neustále zpochybňuje a tvrdí, že diagnóza je uměle vykonstruována matkou, která se ho snaží vyloučit z výchovy nezletilého. Otec opakovaně a důrazně nesouhlasí s lékařskými, případně psychologickými vyšetřeními nezletilého, neustále podává stížnosti M. i N. na jejich postup, následně podává také stížnosti ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje a profesním organizacím a nakonec přistoupil i k podávání trestních oznámení na lékaře ošetřující nezletilého. V důsledku této činnosti se v období od listopadu 2013 do května 2014 nezletilý ocitl bez jakékoli psychologické pomoci, když na základě podávaných stížností a odmítání udělení souhlasu s ošetřením odmítla N. o nezletilého nadále pečovat. Otec rovněž znemožnil vyšetření nezletilého u V. K obnovení psychiatrické péče o nezletilého došlo až po nařízení předběžného opatření. Obdobná situace byla zjištěna i v oblasti školního vzdělávání nezletilého. Otec opakovaně podával stížnosti ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje a vyjadřoval nesouhlas se zřízením funkce asistenta pedagoga ve třídě nezletilého, a to pro školní roky 2012/2013, 2013/2014 i 2014/2015. Na základě vyjádření speciálního pedagogického centra byla funkce asistenta pedagoga zřízena, což bylo provázeno opakovanými stížnostmi otce na ředitelku základní školy i na speciální pedagogické centrum, nezletilý přitom z důvodu nesouhlasu otce ani nemohl být vyšetřen příslušnou pedagogicko-psychologickou poradnou. Na základě uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že otec soustavně a dlouhodobě zneužívá výkon své rodičovské odpovědnosti v oblasti zdravotnické a psychologické péče, i školního vzdělávání nezletilého. Otec svou kverulační činností nesleduje zájem nezletilého, nýbrž své vlastní přesvědčení o spiknutí matky, lékařů, psychologů a pedagogických pracovníků, jehož cílem má být vyloučit jej z kontaktu s nezletilým. Protože se nezletilý v důsledku činnosti otce ocitl po dobu více než půl roku bez psychologické péče, je tak podle soudu namístě omezit otce v rodičovské odpovědnosti. Návrh otce, aby byl oprávněn zajistit vyšetření nezletilého v Asociaci pomáhající lidem s autismem – APLA Praha, Střední Čechy, o. s. byl zamítnut, protože tato společnost není zdravotnickým zařízením oprávněným poskytovat zdravotní služby a otec tím jen sleduje svoji nerealistickou představu, že ukázalo-li by se, že je nezletilý zcela zdráv, nic nebude bránit tomu, aby byl svěřen oběma rodičům do střídavé péče. Návrh otce na omezení matky v rodičovské odpovědnosti byl zamítnut, protože matka má na zdravotní stav nezletilého realistický náhled a poskytuje mu dostatečnou péči.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 14 Co 92/2016-3785 potvrdil odvoláním napadený rozsudek. Po doplnění dokazování zjistil, že u obou rodičů nenastala žádná změna poměrů, a že nezletilý má ve škole výborný prospěch. Ze znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie vypracovaného pro Policii ČR F. a M. odvolací soud dále zjistil, že u nezletilého se vyskytují typické projevy poruchy autistického spektra – Aspergerův syndrom. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že otec znemožňoval, aby byla nezletilému poskytována přiměřená lékařská péče a obdobně zasahoval i do vzdělávání nezletilého. Zpochybňování veškerých kroků matky ohledně zdravotního stavu nezletilého přitom nebylo ze strany otce důvodné a komplikovalo zdravotní péči o nezletilého. Přestože je omezení rodičovské odpovědnosti závažným zásahem do vztahu mezi rodičem a dítětem, v daném případě se tak podle odvolacího soudu jedná o omezení nezbytně nutné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl otec dovoláním. K vymezení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku předkládá dovolacímu soudu právní otázkou podle dovolatele v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a to sice v čem spočívá rozdíl mezi omezením rodičovské odpovědnosti a omezením výkonu rodičovské odpovědnosti, resp. zda nebyl výrokem formulovaným jako omezení výkonu rodičovské odpovědnosti fakticky omezen v rodičovské odpovědnosti a nikoli jen v jejím výkonu. Dále dovolatel pokládá otázku, zda by se omezení výkonu rodičovské odpovědnosti nemělo vztahovat spíše jen na jednorázové záležitosti a rovněž spatřuje přípustnost dovolání v otázce doby trvání a možnosti změny stanoveného omezení, když namítá, že soudy neuvedly, za jakých předpokladů by přistoupily ke změně rozhodnutí.
Matka ve svém vyjádření k podanému dovolání uvádí, že je zásadní, že otec není ve vymezeném rozsahu oprávněn rodičovskou odpovědnost vykonávat, a výklad pojmů omezení rodičovské odpovědnosti a omezení jejího výkonu, považuje za fakticky totožný. Závěr, že by se omezení výkonu rodičovské odpovědnosti mělo vztahovat jen na jednorázovou záležitost, považuje za „nesmysl už z povahy věci“. Skutečnost, že návrh na nové rozhodnutí ve věci lze podat, až nastanou okolnosti, které změnu odůvodňují, potom pokládá za zřejmou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání otce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky rozlišení mezi omezením výkonu rodičovské odpovědnosti a omezením rodičovské odpovědnosti ve smyslu ustanovení §870 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.
Podle ustanovení §865 odst. 1 občanského zákoníku, rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
Podle ustanovení §866 občanského zákoníku, pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
Podle ustanovení §870 občanského zákoníku, nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.
Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 zřetelněji než zákon o rodině rozlišuje mezi nositelstvím rodičovské odpovědnosti a jejím výkonem. V zásadě platí, že každý rodič má rodičovskou odpovědnost, ledaže by jí byl zbaven (ustanovení §865 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). Není přitom ani rozhodné, zda rodič má plnou svéprávnost nabytou zletilostí, neboť zákon výslovně samotné nositelství rodičovské odpovědnosti, tedy způsobilost vykonávat povinnosti a práva uvedená v ustanovení §858 občanského zákoníku – oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 přiznává i nezletilému rodiči, který dříve přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství nenabyl plné svéprávnosti, pouze pozastavuje její výkon do doby, kdy takový rodič nabude plné svéprávnosti; to neplatí o výkonu povinnosti a práva péče o dítě, ledaže soud vzhledem k osobě rodiče rozhodne, že výkon také této povinnosti a tohoto práva se pozastavuje až do doby, kdy rodič nabude plnou svéprávnost (srov. ustanovení §868 odst. 1 občanského zákoníku). Rovněž výkon rodičovské odpovědnosti rodiče, jehož svéprávnost byla v této oblasti omezena, je po dobu omezení jeho svéprávnosti pozastaven, ledaže soud rozhodne, že se rodiči vzhledem k jeho osobě zachovává výkon povinnosti a práva péče o dítě a osobního styku s dítětem (ustanovení §868 odst. 2 občanského zákoníku). Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti podle ustanovení §868 je zákonným pozastavením výkonu rodičovské odpovědnosti, výkon rodičovské odpovědnosti však může být pozastaven i rozhodnutím soudu, brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte třeba (ustanovení §869 odst. 1 občanského zákoníku). Pozastavit lze toliko výkon rodičovské odpovědnosti, nikoliv rodičovskou odpovědnost samotnou, neboť té může být rodič rozhodnutím soudu toliko zbaven (ustanovení §865 odst. 1 věta druhá a §871 odst. 1 občanského zákoníku) nebo ji, případně její výkon, může soud omezit (ustanovení §870 občanského zákoníku). Od právního omezení výkonu rodičovské odpovědnosti (které může být provedeno toliko výrokem soudního rozhodnutí) je třeba odlišit faktické omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, kdy např. rodič, které má dítě svěřené do výchovy je po dobu, kdy druhý rodič vykonává právo na styk s dítětem, fakticky ve výchově dítěte omezen (k faktickému omezení výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti srov. např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2991/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1402/2012).
Zatímco pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti má spočívat v objektivních překážkách a má proto nesankční povahu, omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti je povahy současně preventivní i sankční. Je tak zřejmá hierarchie prostředků soudní ochrany blaha dítěte odstupňovaná podle intenzity ohrožení chráněného zájmu od nejmírnějšího opatření v podobě zvláštních opatření při výchově dítěte podle ustanovení §924 až 926 o.z. (kdy ještě nedochází k soudnímu omezení rodičovské odpovědnosti či jejího výkonu) přes pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, omezení samotné rodičovské odpovědnosti až po nejpřísnější opatření v podobě zbavení rodičovské odpovědnosti. Přitom platí, že dojde-li k omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, není tím omezena samotná rodičovská odpovědnost. Opačně však, dojde-li k omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti je tím omezen i její výkon, s výjimkou předvídanou v ustanovení §872 občanského zákoníku, opravňujícího takto dotčeného rodiče k právu osobně se stýkat s dítětem. Jinými slovy, zásadním rozdílem mezi omezením rodičovské odpovědnosti a omezením jejího výkonu, je bezpochyby skutečnost, že zatímco v prvém případě rodič přestává být nositelem rodičovské odpovědnosti (pouze pro složky rodičovské odpovědnosti v tom rozsahu, v jakém byl soudem omezen), v druhém případě (při omezení výkonu rodičovské odpovědnosti) je jeho nositelství rodičovské odpovědnosti zachováno i pro ty složky rodičovské odpovědnosti, v jejich výkonu byl v určitém rozsahu omezen.
Doktrinálně se k otázce, kdy přistoupit k omezení rodičovské odpovědnosti, a kdy jen k omezení jejího výkonu, v odborné literatuře uvádí, že zodpovězení této otázky bude záležet na tom, v jaké míře, resp. nakolik rodič plní své povinnosti a vykonává svá práva z rodičovské odpovědnosti, anebo neplní, resp. nevykonává, nakolik porušuje to, k čemu je jinak povinen každý rodič (Zuklínová M. in: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 473). Z odborné literatury se též podává, že omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, jako prostředek zásahu nižší intenzity (v porovnání s omezením rodičovské odpovědnosti) do právního vztahu mezi rodičem a jeho dítětem, by mělo být použito v těch případech, kdy je omezována povinnost nebo právo, které je třeba opakovaně vykonávat [srov. Hrušáková M./Westphalová L. in: HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655−975). Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 871].
Pro rozlišení zda soudním rozhodnutím je omezena samotná rodičovská odpovědnost, či její výkon je rozhodující formulace výroku soudního rozhodnutí (srov. §870…“ soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení“). Z hlediska správnosti a přesvědčivosti soudního rozhodnutí je třeba trvat na tom, že odůvodnění rozhodnutí musí odpovídat jeho výroku.
Soud prvního stupně rozhodl ve věci výrokem I. ve znění „Otec se omezuje ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému AAAAA, nar. XY tak, že není oprávněn jej zastupovat při poskytování zdravotnické a psychologické péče, jakož i ve věcech školního vzdělávání nezletilého.“ Soud prvního stupně odůvodňuje výrok rozsudku nejednotně tak, že zmiňuje „že v první řadě je namístě omezit otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému tak, že není oprávněn jej zastupovat při poskytování zdravotnické a psychologické péče, jakož i ve věcech školního vzdělávání“ (strana 15 odůvodnění), dále, že „otec soustavně a dlouhodobě zneužívá výkon své rodičovské odpovědnosti“ a proto je „plně namístě omezit otci jeho rodičovskou odpovědnost ve výše uvedeném rozsahu (strana 16 odůvodnění). Rovněž odvolací soud nejednotně uvádí, že „přestože omezení rodičovské odpovědnosti je závažným zásahem do vztahu mezi rodičem a dítětem…v tomto případě se jedná o omezení nutné“ (strana 5 odůvodnění) a jinde, že „jestliže okresní soud přistoupil k omezení otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti…vymezil správně rozsah tohoto omezení, veškerá tato práva se pak budou koncentrovat v osobě matky“. Z uvedeného je patrno, že odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů vykazují dílčí vnitřní nekonzistentnost, když v některých částech hovoří o potřebě omezení výkonu rodičovské odpovědnosti, zatímco v jiných částech je konstatováno, že je namístě omezit otce v rodičovské odpovědnosti.
Dovolací soud, zjišťující z úřední povinnosti i existencí případných vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se proto zabýval otázkou, zda uvedená vnitřní nejednotnost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nezakládá nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Z obsahu dovolání se přitom nepodává, že by dovolatel pro dílčí vnitřní nejednotnost v odůvodněních rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu, nevěděl, zda byl omezen v rodičovské odpovědnosti, nebo v jejím výkonu. Dovolatel nepoukazuje na uvedenou dílčí nejednotnost odůvodnění soudních rozhodnutí, když v uplatněné námitce pouze konstruuje úvahu, zda ve výroku konkrétně vymezeným rozsahem omezení výkonu jeho rodičovské odpovědnosti (podle mínění dovolatele vymezeného příliš široce), nedošlo k faktickému omezení rodičovské odpovědnosti, ač je výrok výslovně formulován jako omezení výkonu rodičovské odpovědnosti. Jelikož jádrem dovolání nejsou námitky dovolatele, že by soudními rozhodnutími byl omezen i v samotném nositelství rodičovské odpovědnosti (přičemž takové omezení z výroku rozhodnutí nevyplývá, a to ani přesto, že v odůvodnění se vyskytují závěry o potřebě omezení jak výkonu rodičovské odpovědnosti – s nímž není spojeno omezení samotného nositelství rodičovské odpovědnosti, tak i úvahy o potřebě omezení rodičovské odpovědnosti – s níž se pojí i zásah do konkrétně vymezeného rozsahu samotného nositelství rodičovské odpovědnosti), nýbrž podstatou jeho dovolání je tvrzení, že v rozsahu, jak jej vymezil soud prvního stupně a odvolací soud potvrdil, neměl být v rodičovské odpovědnosti ani jejím výkonu omezen vůbec. Ve světle uvedeného lze uzavřít, že dílčí nejednotnost obsažená v odůvodněních rozhodnutí obou soudů nebyla na újmu uplatnění práv dovolatele, a dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto není postiženo vadou, která by spočívala v jeho nepřezkoumatelnosti.
Směřuje – li dovolání proti samotnému rozsahu omezení rodičovské odpovědnosti, z hlediska přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů lze uzavřít, že v řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, kdy soudy podrobně popsaly důvody pro rozsah, v němž byl otec omezen ve výkonu rodičovské odpovědnosti, přičemž tento rozsah omezení výkonu rodičovské odpovědnosti shledává dovolací soud přiléhajícím a plně odpovídajícím skutkovým zjištěním, které soudy v řízení na základě provedeného dokazování učinily (především s ohledem na intenzitu a dobu trvání, po kterou nebyla rodičovská odpovědnost vykonávána řádně, jakož i při uvážení současných postojů otce).
Jak již bylo vyloženo výše, rozhodujícím pro rozlišení, zda byla soudním rozhodnutím omezena rodičovská odpovědnost, nebo její výkon, je formulace výroku soudního rozhodnutí. Výrok soudu prvního stupně, který byl potvrzen odvolacím soudem, je výslovně formulován jako omezení výkonu rodičovské odpovědnosti s následnou konkretizací rozsahu tohoto omezení pro oblast zastupování nezletilého při poskytování zdravotnické a psychologické péče, jakož i ve věcech školního vzdělávání nezletilého. Z takto formulovaného výroku vyplývá, že samotné nositelství rodičovské odpovědnosti soudním rozhodnutím dotčeno nebylo, Ve vymezeném rozsahu byla postihnuta aktivní složka rodičovské odpovědnosti otce (otec je omezen v rozhodování o záležitostech nezletilého v rozsahu výrokem vymezených oblastí), i nadále mu však pro tyto oblasti zůstává pasivní složka jeho rodičovské odpovědnosti (neboť byl omezen jen ve výkonu rodičovské odpovědnosti, nikoli v jejím nositelství), která se projevuje zejména tou skutečností, že otec zůstává právo na informace o nezletilém týkající se těch oblastí, v níž byl výkon jeho rodičovské odpovědnosti omezen (poskytování zdravotnické, psychologické a psychiatrické péče nezletilému a jeho vzdělávání). Výkon rodičovské odpovědnosti se ve vymezeném rozsahu, v němž byl otec omezen, bude koncentrovat v osobě matky (srov. ustanovení §878 odst. 1 občanského zákoníku). Ve zbývajícím rozsahu, v němž ve výkonu své rodičovské odpovědnosti otec nebyl omezen, zůstává zachována jeho aktivní i pasivní složka rodičovské odpovědnosti, a v tomto zbývajícím rozsahu náleží výkon rodičovské odpovědnosti nadále oběma rodičům nezletilého.
Namítá – li dále dovolatel, že soudy nevyužily možnosti nařídit smírčí či mediační jednání podle ustanovení §474 odst. 1 z. ř. s., nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje ve vztahu k této námitce za splněný, rovněž je vhodné podotknout, že podle uvedeného ustanovení má soud možnost využít institut smírčího či mediačního jednání, toto ustanovení však neukládá soudu povinnost tyto instituty obligatorně využít.
Opodstatněnou není ani námitka, že v napadeném rozhodnutí není vymezeno, za jakých podmínek může dojít k jeho změně, když závěr o omezení otce ve výkonu rodičovské odpovědnosti na této dovolatelem vymezené právní otázce nezávisí, a ani k této námitce dovolatel neuvádí, který z předpokladů přípustnosti považuje za splněný. Nadto je napadené rozhodnutí zároveň v této otázce doby trvání a možnosti změny stanoveného omezení v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jedná se totiž typově o rozhodnutí vydávané s doložkou rebus sic stantibus (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3361/2014).
V části dovolání, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., když předestírá vlastní skutkové závěry (že nesouhlas s přidělením asistenta pedagoga nezletilému vyjádřil jen jednou) a zpochybňuje tak skutkové závěry odvolacího soudu (že otec nesouhlasil s přidělením asistenta pedagoga nezletilému opakovaně na začátku několika po sobě jdoucích školních roků), na nichž pak buduje své odlišné právní posouzení (že omezení výkonu rodičovské odpovědnosti i pro školní vzdělávání nezletilého není nezbytné), trpí dovolání v této části vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Vzhledem k tomu, že se otci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání otce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodováno podle ustanovení §23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu