ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3568.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 3568/2019-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. Č. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ilonou Budkovou, advokátkou s sídlem v Praze 3, Koněvova č. 2660/141, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, IČO 69797111, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 33/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2018, č. j. 24 Co 230/2018-221, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.12.2018, č. j. 24 Co 230/2018-221, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.4.2018, č. j. 10 C 33/2016-160, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení, že je dědičkou ze závěti ze dne 7.8.2014 po zůstavitelce Z. Š., zemřelé dne 15.8.2014. Vycházel za závěru, že „zkoumaná listina není pro nedostatek formálních náležitostí prosté allografní závěti platným pořízením zůstavitelky pro případ své smrti, ze kterého by pro žalobkyni vyplývalo dědické právo po této zůstavitelce“.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena. Zásadní otázkou hmotného práva podle ní zůstává, „zda-li došlo ke splnění všech zákonných požadavků a náležitostí pro formu allografní závěti“, tedy „že oba svědci, kteří závěť podepsali, byli současně přítomni výslovnému prohlášení zůstavitelky a že listina obsahuje poslední vůli zůstavitelky“. Názor odvolacího soudu, že tyto požadavky splněny nejsou, je podle žalobkyně v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s názory uvedenými v jeho rozsudku ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99 (v němž je vysloveno, že ze znění §476b obč. zák. nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov) a rozsudku ze dne 3.10.2000, sp. zn. 21 Cdo 2447/99 (ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že hlasité diktování závěti, případně její následné hlasité čtení, naplňují znaky výslovného projevu vůle tak, aby s ní byli přítomní svědci dostatečně obeznámeni), přičemž na těchto závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech současné právní úpravy, jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018. Pokud soudy opakovanými výslechy svědků závěti zjišťovaly i okolnosti, za kterých byla závěť pořizována, je to podle žalobkyně v rozporu s tím, co vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20.3.2018, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, tj., že z ustanovení §476b obč. zák. nelze důvodně dovozovat, že by listina obsahující allografní závěť musela obsahovat jakýkoli popis okolností, jak se pořízení závěti uskutečnilo a co se při něm událo. Žalobkyně má dále za to, že došlo-li nejen k požadování informací nad rámec zákona, ale i „ke změně přístupu k posouzení výslechu svědka M. K.“ po změně věc projednávajícího soudce u soudu prvního stupně, pak je dovolání přípustné i proto, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně poukazuje i na to, že při výkladu závěti je třeba také aplikovat obecnou zásadu preference platného právního jednání před jeho neplatností (§574 o. z.). Je přesvědčena, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný, a proto navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalobkyně přípustné, neboť vyřešení otázky platnosti závěti pořizované podle ustanovení §1534 o. z., na které dovoláním napadený rozsudek závisí, není v rozporu s názory dovolacího soudu vyslovenými v rozsudcích, které žalobkyně v dovolání označila, když tyto vycházejí z odlišného skutkového závěru, než učinil odvolací soud v dané věci. Nesouhlas žalobkyně (vyplývající z vlastního hodnocení v řízení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků závěti) se skutkovým závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2016, sp. zn. 2 Cdo 4229/2015, nebo ze dne 23.8.2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 31.10.2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16). Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho vyplývá, že žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.; to platí jak pro namítané odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak i ohledně „vyřešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena“, když nevyřešenou otázku žalobkyně ani konkrétně nevymezila, resp. tato její námitka je také jen vyjádřením nesouhlasu s průběhem dokazování soudy obou stupňů a hodnocením provedených důkazů.
Lze dodat, že pokud žalobkyně poukazuje na zásadu zakotvenou v ustanovení §574 o. z., že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné, než jako na neplatné, tato zásada je použitelná pro výklad obsahu právního jednání, nelze však jejím prostřednictvím napravovat nedostatek zákonem stanovené formy právního jednání (v dané věci formy závěti podle ustanovení §1534 o. z.).
Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu