ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4107.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4107/2018-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dodatečného projednání dědictví po V. M. , narozeném dne XY, zemřelém dne 6. dubna 1975, posledně bytem v XY, za účasti 1) Z. J. , narozené dne XY, bytem v XY, 2) J. M. , narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Petrem Fohlem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Trojice č. 1042/2, 3) V. M. , narozeného dne XY, zemřelého dne 13. srpna 2006, posledně bytem v XY, a 4) S. F. , narozené dne XY, bytem v XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1536/2008, o dovolání J. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2016, č. j. 4 Co 154/2016-199, takto:
I. Dovolání J. M. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání J. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.12.2016, č.j. 4 Co 154/2016-199, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.; srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014; v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4, ročník 2014), jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (vznáší-li dovolatel výhrady proti hodnocení důkazů a předkládá-li vlastní skutkové závěry o tom, že jednal v duševní poruše při uzavírání „dohody dědiců v roce 1991“), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je, v otázce posouzení předpokladů zahájení dodatečného projednání dědictví, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77, ročník 2015, ve kterém byl vyjádřen právní názor, že předmětem tzv. dodatečného projednání dědictví (ve smyslu ustanovení §175x zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31.12.2013) nemůže být majetek zůstavitele, který již byl projednán
v původním (dřívějším) dědickém řízení, a že dodatečné projednání dědictví neslouží
(a nemůže sloužit) k nápravě „chyb“ původního dědického řízení a nelze v něm proto měnit „pravomocné výsledky“ původního dědického řízení; dále také usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 88, ročník 2006, nebo usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 29.12.1995, sp. zn. 24 Co 261/95, publikované v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1996] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že dovolání J. M. trpí vadami, Nejvyšší soud České republiky nepřihlédl (nemohl přihlédnout) ani k tomu, že soud v dodatečném projednání dědictví po V. M. starším nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 2 o.s.ř., když nerozhodl o procesním nástupnictví S. F. po zemřelém účastníku V. M. mladším (byť jí napadené usnesení doručil).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu