ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4433.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4433/2018-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Danou Holou, advokátkou se sídlem v Lounech, Přemyslovců č. 2045, proti žalované A. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 58/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. června 2018, č. j. 84 Co 405/2017-97, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.6.2018, č. j. 84 Co 405/2017-97, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobkyně zůstavitelem J. Č., zemřelým dne 24.12.2013, ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2013; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce trvalého neprojevování opravdového zájmu potomka o zůstavitele srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.5.2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věta první o.s.ř. [jednak vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem i soudem prvního stupně a namítá-li neúplné a nesprávné zjištění skutkových okolností týkajících se zejména období dvou let před sepsáním listiny o vydědění ze dne 4.2.2002 odvolacím soudem i soudem prvního stupně, jednak má-li za to, že v projednávané věci žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, ačkoliv nebere náležitě v úvahu, že pro posouzení sporu o důvodnosti vydědění žalobkyně nebylo určující neunesení důkazního břemene žalobkyní ani žalovanou, dospěl-li odvolací soud k závěru, že „důvody vydědění nebyly dány“, neboť „důvody uvedené v závěti jsou zcela nedostatečné pro vydědění potomka“, na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich právního posouzení, a jednak vytýká-li odvolacímu soudu vady řízení], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu