ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4563.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4563/2018-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky , a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 000 01 350, proti žalovanému T. W. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ PELÍŠEK, NAVRÁTIL & PARTNEŘI s. r. o., se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 143/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2018, č. j. 16 Co 395/2017-202, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. srpna 2017, č. j. 10 C 143/2013-171, určil, že označená darovací smlouva, jejímž předmětem bylo darování spoluvlastnického podílu v uvedeném rozsahu na specifikovaném nemovitém majetku, a na základě které označený dlužník žalobkyně a syn žalovaného daroval (svému otci) žalovanému předmětný spoluvlastnický podíl na tomto nemovitém majetku, je vůči žalobkyni právně neúčinná, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci podruhé, když jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 4. března 2014, č. j. 10 C 143/2013-86, jakož i (prvoinstanční rozsudek) potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) ze dne 14. října 2015, č. j. 16 Co 169/2014-114, byl(y) zrušen(y) rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení těchto rozhodnutí z toho důvodu, že v řízení nebylo přistoupeno k provedení žalovaným navržených důkazů, in concreto se jednalo výslech žalovaného a dlužníka žalobkyně – L. W.
V dalším řízení soud prvního stupně ve smyslu kasačního rozsudku dovolacího soudu provedl účastnický výslech žalovaného, jakož i předmětného svědka, a s ohledem na výsledky dalšího dokazování dospěl k závěru, že žalovaný „tak neprokázal, že s náležitou pečlivostí vyvinul aktivitu rozpoznání úmyslu svého syna zkrátit možnost vymožení pohledávky žalobkyně, naopak z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalovaný věděl o tomto závazku, a to ke dni uzavření darovací smlouvy více než 2 měsíce. Žalobkyně se proto důvodně dovolala vůči žalovanému neúčinnosti darovací smlouvy s tím, že tyto závěry jsou zcela v souladu s ustavenou judikaturou Nejvyššího soudu...“
K odvolání žalovaného odvolací soud (rovněž v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že žalovaný „nevyvinul žádnou významnou aktivitu za účelem prověření majetkové situace svého syna - dlužníka žalobce, přestože věděl o jeho finančních problémech v podnikání, o existenci vymahatelné pohledávky vůči žalobci vtělené do notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Ani odvolací soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že smyslem a účelem majetkových převodů v rámci rodiny v lednu 2013 bylo narovnání majetkových vztahů v rodině kvůli závěti žalovaného. Jde tudíž plně k tíži žalovaného, že nevyvinul náležitou pečlivost a nepřesvědčil se o tom, zda předmětná darovací smlouva nezkracuje žalobce a učinil právní úkon k újmě práv žalobce.“
Odvolací soud uzavřel, že: „žalovaný při uzavírání darovací smlouvy zanedbal náležitou pečlivost, k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce nelze použít jiný majetek dlužníka, neboť dlužník jiný majetek nemá, je nezaměstnaný a žije jako bezdomovec. Dlužníkem uzavřená darovací smlouva zkrátila uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce, tudíž tento právní úkonu je odporovatelný ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatele“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem není - jak bude dále vyloženo - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání (vymezeného dovolacího důvodu a varianty předpokladu přípustnosti dovolání) vyplývá, že dovolatel zpochybňuje správnost odvolacím soudem řešené právní otázky týkající výkladu §42a odst. 2 obč. zák. ohledně důkazního břemene žalovaného k prokázání toho, že ani při vynaložení „náležité pečlivosti“ nemohl rozpoznat, že předmětnou darovací smlouvu dlužník L. W. (jako dárce) uzavřel se žalovaným (obdarovaným) s úmyslem převést majetek na třetí osobu (žalovaného) a zkrátit tak žalobkyni jako svoji věřitelku.
Nesprávné právní posouzení věci a odchýlení se v řešení uvedené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ovšem dovolatel vyvozuje ze zpochybňování skutkového stavu, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, a to na podkladě své tvrzené skutkové verze případu, kterážto okolnost ovšem sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolatel totiž zcela pomíjí, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho tedy plyne již shora vyřčené, tj. že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Za dané konstelace proto ani odkaz dovolatele na jím označená rozhodnutí dovolacího soudu ničeho nemění na faktu, že prostým zpochybňováním skutkového stavu (zde v otázce, zda žalovaný vyvinul před uzavřením předmětné darovací smlouvy náležitou pečlivost a nemohl tudíž poznat úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni coby svou věřitelku) se dovolateli nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolací soud pro úplnost poznamená, že písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) splňuje zákonem stanovené náležitosti podle §157 odst. 2 o. s. ř., je z něj zřejmý (též formou odkazu na právně perfektní skutková zjištění a právní posouzení věci obsažená v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí) skutkový základ věci, jakož i právně kvalifikační závěr vedoucí k potvrzení žalobě vyhovující rozsudku soudu prvního stupně. Skutkový závěr odvolacího soudu je sumarizací právně rozhodných skutkových zjištění učiněných na základě zhodnocení procesně bezvadně provedených důkazů již v prvoinstančním řízení, přičemž právní posouzení věci se opírá o předmětnou dosavadní hmotněprávní úpravu, a to ve světle označené (citované) judikatury dovolacího soudu vztahující se k předmětné materii.
Z rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) neprozařují žádné procesní anomálie, projevy svévole či nerespektování zásad spravedlivého procesu. Jinými slovy řečeno, předmětná skutková zjištění umožňovala odvolacímu soudu přistoupit k zaujetí daného právního posouzení věci a tedy k vydání uvedeného rozhodnutí, které za těchto skutkových poměrů nijak nekoliduje s judikaturou dovolacího soudu vztahující se k právní materii odporovatelnosti právních úkonů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. 7. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu