ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4619.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4619/2018-476
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová č. 68/7, proti žalovaným 1) J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze, Matoušova č. 515/12, a 2) M. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská č. 120/7, o určení vlastnictví a určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 44/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2018 č. j. 56 Co 86/2017-421, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 413 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Renaty Václavikové Tunklové, advokátky se sídlem v Plzni, Františkánská č. 120/7.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018 č. j. 56 Co 86/2017-421 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a v něm vyjádřený právní závěr, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.). Uvedený závěr je rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 88/2011, na který správně poukázal ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně, a tentýž závěr vyplývá i z dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 247/14.
Napadá-li dovolatel výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, přehlíží, že žaloba byla v této části zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu (soudy v řízení nadto posuzovaly platnost této smlouvy jako otázku předběžnou a dospěly k závěru, že tato smlouva byla neplatná), námitky dovolatele ohledně neplatnosti této smlouvy, či případně neplatnosti související smlouvy o půjčce proto přípustnost dovolání založit nemohou, neboť nejsou pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující). Zamýšlel-li dovolatel zpochybnit závěr o absenci naléhavého právního zájmu tvrzením, že se nemůže domáhat plnění z neplatných smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu práva (aniž by k této námitce řádně vymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.), není jasné, z jakého důvodu nepovažuje žalobu na vydání bezdůvodného obohacení za způsobilý prostředek pro vymáhání svých nároků za převodcem [žalovaným 1)].
V části, v níž dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění odvolacího soudu, že žalovaná 2) nekonala ve slepé důvěře v zápis v katastru nemovitostí a že okolnosti v době převodu nemovitosti nenasvědčovaly tomu, že by ji žalovaný 1) nabyl na základě „podezřelé transakce“], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Proti výroku III. napadeného rozsudku není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť jím bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání žalobce proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, lze pro úplnost konstatovat, že proti výrokům o nákladech řízení není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu