ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4622.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4622/2018-190
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) M. P. , narozeného XY, bytem XY, a b) M. P. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu Hořice , se sídlem v Hořicích 66, identifikační číslo osoby 001 11 228, zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře HRABA & CONSORTES v. o. s., se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 207/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. srpna 2018, č. j. 15 Co 278/2018-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. srpna 2018, č. j. 15 Co 278/2018-167, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2018, č. j. 5 C 207/2017-134, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vydání rozsudku nahrazujícího projev vůle žalovaného uzavřít se žalobci (v rozsudečném výroku blíže specifikovanou) kupní smlouvu ohledně úplatného převodu spoluvlastnického práva označeného nemovitého majetku v předmětném rozsahu na žalobce a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mj. vyšel ze zjištění, že v r. 2014 žalobcům svědčilo předkupní právo k žalobou dotčeným pozemkům. Vycházel dále ze zjištění, že: „Kupní smlouvou č. 13/2014 uzavřenou dne 21. 11. 2014 mezi žalovaným jako kupujícím a D. D. a Z.M. jako prodávajícími prodaly prodávající každá svou jednu ideální čtvrtinu pozemků ve smlouvě uvedených...za kupní cenu 684 000 Kč...Dopisem ze dne 10. 7. 2017...žalobci žalovaného upozornili, že prodávající nesplnily svou zákonnou povinnost nabídnout před uzavřením kupní smlouvy č. 13/2014 své podíly na pozemcích žalobcům, porušili tak předkupní právo žalobců a vyzvali žalovaného, aby jim nemovitosti nabídl ke koupi za podmínek za jakých je od prodávajících získal. Dopisem ze dne 20. 7. 2017...žalovaný od kupní smlouvy č. 13/2014 odstoupil, s poukazem na skutečnost, že k předmětu koupě uplatnila právní nárok třetí osoba z titulu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníků...Dne 22. 7. 2017 každá z prodávajících podepsala na tomto odstoupení od smlouvy prohlášení, že uznává důvody odstoupení od smlouvy, tedy právní vadu spočívající v nároku třetí osoby na převod vlastnictví k předmětu koupě, na kterou kupujícího předem neupozornila, a přijímá předmět koupě zpět do svého vlastnictví a zavazuje se kupujícímu převést zpět zaplacenou kupní cenu. Následně bylo mezi žalovaným a oběma prodávajícími sepsáno souhlasné prohlášení, že každá z nich je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, neboť došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy...“
Při právním posouzení věci soud prvního stupně přihlédl k právnímu názoru Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), který v rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, mj. vyložil, že marným uplynutím jednoroční doby obsažené v §3062 o. z. dochází k prekluzi zákonného předkupního práva spoluvlastníků podle §140 obč. zák., je však třeba důsledně odlišovat, zda v rámci plynutí této jednoroční lhůty byl z tvrzeného porušení předkupního práva uplatněn příslušný nárok, a pokud ano, pak která a jakým způsobem, či nikoliv, a dále, že došlo-li v průběhu plynutí jednoroční doby stanovené v §3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle §140 obč. zák. a uplatní-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle občanské zákoníku č. 40/1964 Sb.
S přihlédnutím k výše uvedenému soud prvního stupně žalobu zamítl z toho důvodu, že žalobci svůj nárok vyplývající z §603 odst. 3 obč. zák. uplatnili až po uplynutí jednoroční doby.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. srpna 2018, č. j. 15 Co 278/2018-167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť na základě jiného právního posouzení věci.
Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně vycházejícího z výše vyloženého právního názoru Nejvyššího soudu, přičemž na str. 3 odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil důvody, proč právní názor dovolacího soudu nelze akceptovat a proč naopak přisvědčuje názoru Městského soudu v Praze, který ve svém usnesení ze dne 9. června 2017, sp. zn. 14 Co 161/2017 (jak nyní uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku) „i s vědomím, jaký názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 789/2016 - přijal obecný závěr, že zánik samotného předkupního práva ve smyslu přechodného ustanovení §3062 o. z. nemá bez dalšího za následek i zánik právo do té doby vzniklých z porušení předkupního práva, přičemž konstatoval, že došlo-li do 31. 12. 2014 k porušení předkupního práva, nelze zamítnout žalobu (domáhající se práv podle §603 odst. 3 obč. zák.) podanou po 1. 1. 2015, jestliže byla podána v běžící tříleté promlčecí lhůtě.“
Odvolací soud tedy oproti soudu prvního stupně zaujal právní názor, že: „bylo-li předkupní právo žalobců porušeno v době, kdy podle přechodného ustanovení §3062 o. z. stále trvalo, nelze jím odepřít nároky, které jim vznikly podle §140 a §603 odst. 3 obč. zák., jen proto, že je uplatnili žalobou až po 1. 1. 2015“ (poznámka dovolacího soudu: žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 23. listopadu 2017).
Výše uvedené ovšem nemělo vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně, neboť „v kupní smlouvě z 21. 11. 2014 nebyla možnost odstoupení sjednána, nicméně lze přisvědčit žalovanému, že zamlčení skutečnosti, že převáděné podíly nebyly nabídnuty zbývajícím spoluvlastníkům, představuje takové porušení povinnosti, že prodávající musely vědět, že by žalovaný za této situace smlouvu neuzavřel...Pro odstoupení od smlouvy tedy existovaly zákonné důvody, odstoupení je účinné a jestliže v jeho důsledku došlo ke zrušení závazku od samého počátku (§2004 odst. 1 o. z.), nastala situace, jako by předkupní právo žalobců nebylo nikdy porušeno. Uzavřením nové smlouvy v roce 2017 k porušení předkupního práva dojít nemohlo, protože v té době již občanský zákoník toto právo neupravoval, a tak nemá požadavek žalobců na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy žádný zákonný podklad.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil odstoupení od kupní smlouvy ze dne 21. listopadu 2014 jako platné. Předpoklady přípustnosti dovolání pak dovolatelé vymezují s tím, že (ve stručnosti shrnuto z obsahu podaného dovolání) rozhodnutí odvolacího soudu jednak závisí na vyřešení otázky porušení předkupního práva podle nové civilní úpravy, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále na vyřešení otázky splnění podmínek pro odstoupení od smlouvy podle §2002 odst. 1 věty první o. z., při jejímž řešení se odvolací soud podle dovolatelů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě toho odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesplňuje zákonem stanovené limity ve smyslu dovolateli označeného rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1238/2013.
Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu buďto změnil a podané žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobců předně uvedl, že v dovolání absentuje uvedení dovolacího důvodu a rovněž v něm nejsou vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání. Dále pak odmítl dovolateli uplatněnou dovolací argumentaci. K odstoupení od inkriminovaných kupních smluv došlo na základě zákonného důvodu, přičemž žalovanému není zřejmé, proč by mělo docházet k jakémukoliv disimulování úkonu. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je vyčerpávající a bezvadné. Judikatorní odkazy dovolatelů jsou nepřípadné, což žalovaný ve vyjádření blíže osvětluje. I kdyby snad Nejvyšší soud dovolání vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, ani v takovém případě by nebyl nárok uplatněný žalobou důvodný. Podle žalovaného je totiž uplatnění práva na převod spoluvlastnického podílu v rozporu s dobrými mravy. V tom směru žalovaný odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 364/2007 a v něm učiněný právní názor, který je podle žalovaného uplatnitelný i ve skutkových poměrech této věci, kdy žalobci vyzvali žalovaného k převodu podílů až po uplynutí dvou a půl roku od zjištění převodu, přičemž v letech 2013 či 2014 mezi žalobci a žalovaným došlo k určitým problémům ohledně způsobu obhospodařování pozemků, které žalovaný ve svém vyjádření dále popisuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobců nelze upřít - jak bude dále vyloženo - jisté opodstatnění, pro které rozsudek odvolacího soudu nemůže za stávajícího skutkového a právního posouzení věci obstát.
Předně se nelze ztotožnit s názorem žalovaného, jak jím byl vyložen v jeho vyjádření k dovolání, že v podaném dovolání absentuje vymezení dovolacího důvodu a není v něm ani dostatečně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobci v dovolání vymezili dostatečně zřetelně dovolací důvod i předpoklady přípustnosti dovolání, jak je ostatně zřejmé z již shora učiněné referenční části odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Vyložené závěry tedy znamenají, že jsou-li na skutkovém poli relevantní pochybnosti, jež přímo vyplývají z odůvodnění písemného vyhotovení (řádně a včas oprávněnou osobou uplatněným) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, případně z odůvodnění soudu prvního stupně, pakliže odvolací soud z něj jako správná a úplná pro své meritorní rozhodnutí zcela převzal prvoinstančním soudem učiněná skutková zjištění, nemůže za takové situace rozhodnutí odvolacího soudu obstát, neboť popsané skutkové defekty jdou na vrub jeho věcné správnosti.
V poměrech této věci právní posouzení zasahuje též k prvně uzavřené kupní smlouvě, jež měla být uzavřena mezi prodávajícími D. D. a Z. M. a žalovaným coby kupujícím, a která podle referenční části rozsudku soud prvního stupně měla být uzavřena dne 27. listopadu 2014 (bod č. 1 odůvodnění uvedeného rozsudku), zatímco podle zjištění soudu prvního stupně, ale i odvolacího soudu již dne 21. listopadu 2014 (viz bod č. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod č. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což však mj. neodpovídá údajům vyplývajícím z ověřovacích doložek na kopii kupní smlouvy předložené v předmětné době příslušnému katastrálnímu úřadu a nyní založené na č. l. 16-17 procesního spisu (ověření podpisu D. D. dne 24. listopadu 2014, ověření podpisu Z. M. dne 27. listopadu 2014), to vše v situaci, kdy vkladový návrh měl být uvedenému katastrálnímu úřadu podán dne 28. listopadu 2014 (viz jeho kopie na č. l. 14 procesního spisu).
Je tedy zjevné, že nebyla věnována patřičná pozornost otázce uzavření této smlouvy, tj. zda v daném případě byly naplněny podmínky předvídané v §1731 a násl. o. z., respektive která ze smluvních stran byla v postavení navrhovatele a která zase v postavení osoby, jíž byla taková nabídka určena, a především za jakých podmínek, respektive zda vůbec došlo k přijetí nabídky, měla-li by být smlouva uzavřena mezi nepřítomnými účastníky (srov. §1740 a násl. ve vztahu k §560, §561 o. z.).
Již sama tato okolnost zakládá důvod ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolacímu soudu přirozeně nenáleží připomenuté právně významné okolnosti verifikovat a na podkladě těchto zjištění pak přistupovat k právně kvalifikačnímu posouzení věci, tedy zjednávat nápravu na skutkovém poli a věc po právní stránce posuzovat za (možná) zcela jiné skutkové konstelace.
S přihlédnutím k §242 odst. 3 o. s. ř. pak bylo nutno reflektovat jinou vadu odvolacího řízení spočívající v tom, že odvolací soud v procesní situaci, kdy nesdílel právní názor dovolacího soudu plynoucího z jeho rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, na němž (výhradně) bylo vybudováno právní posouzení věci soudem prvního stupně v předmětném rozsudku, nezprostředkoval při odvolacím jednání účastníkům tento svůj zásadní právní náhled, ani jim nezprostředkoval, že v dané fázi se jako zásadní jeví pro odvolací soud otázka posouzení odstoupení žalovaného od prvně uzavřené kupní smlouvy, kterou měl uzavřít s prodávajícími D. D. a Z. M., čímž tedy účastníkům znemožnil v uvedených směrech skutkově a právně argumentovat a své těžiště posouzení věci přesunul na řešení otázky důvodu odstoupení od prvně uzavřené kupní smlouvy, jakož i na otázky spojené s perfekcí následně uzavřené (druhé) kupní smlouvy v době, kdy zákonné předkupní právo (v té době) civilní kodex neupravoval.
V tomto ohledu dovolací soud poukazuje především na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), který např. v nálezu ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ) mj. vyložil, že pokud odvolací soud bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to po změně právního náhledu nezakládajícího důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by postupoval podle §118a odst. 2 o. s. ř., pak nejednal v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovateli reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně judikoval Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16).
Tím, že odvolací soud nepřistoupil k výše (nyní dovolacím soudem vytýkanému) procesnímu postupu, vydal pro účastníky překvapivé rozhodnutí, neboť účastníci k problematice související s odstoupením od prvně uzavřené kupní smlouvy a s tím spojených dalších navazujících otázek fakticky neměli důvod skutkově a právně argumentovat, jelikož předpokládali, že stěžejní těžiště posouzení věci spočívá v řešení otázky, zda odvolací soud přisvědčí právnímu názoru soudu prvního stupně, který při právním posouzení věci primárně vycházel z již shora označeného rozhodnutí dovolacího soudu. Tím se ovšem řešení uvedených otázek na podkladě argumentace účastníků nepřípustně přesouvá do dovolacího řízení, neboť účastníci z procesního postupu odvolacího soudu v žádném ohledu nemohli seznat takto významnou změnu právního náhledu odvolacího soudu na posouzení věci, navíc v situaci, kdy soud prvního stupně své rozhodnutí výhradně založil na právním názoru Nejvyššího soudu, jak byl vyložen v již shora označeném rozhodnutí.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení, pakliže tomu bude svědčit vyjasnění otázky uzavření (první) předmětné kupní smlouvy, odvolací soud při posuzování otázky tvrzeného porušení předkupního práva a uplatněného nároku dovolateli při tvorbě svého právního názoru na předmětnou problematiku zohlední též právní názory vyplývající mj. z usnesení Ústavního soudu ze dne 30. května 2017, sp. zn. III. ÚS 4095/16 (zejména bod č. 13 in fine odůvodnění tohoto rozhodnutí), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 741/2018, či z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. června 2019, sp. zn. I. ÚS 3926/16 (zejména bod č. 20, věta čtvrtá, odůvodnění tohoto rozhodnutí).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu