ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4761.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 4761/2018-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Národní galerie v Praze , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí č. 606/12, IČO 00023281, zastoupené JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická č. 306/9, proti žalovanému M. H. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1546/24, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 130/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 24 Co 46/2018-138, a o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozsudku, takto:
Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 24 Co 46/2018-138, se zamítá .
Odůvodnění:
V řízení o pozůstalosti po V. H., zemřelé dne 1.4.2016 (dále jen „zůstavitelka“), rozhodl Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 7.2.2017, č.j. 51 D 444/2016-173, Nd 133/2016, tak, že se dědičce zůstavitelky ze závěti (žalobkyni) ukládá, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podala u tohoto soudu žalobu proti pozůstalému synovi a závětnímu dědici zůstavitelky (žalovanému). Své rozhodnutí odůvodnil zejména tak, že „v průběhu řízení vyšla najevo existence skutkového sporu mezi dvěma v úvahu přicházejícími dědici ze závěti, jejichž dědické právo se vzájemně vylučuje, tj. mezi závětním dědicem, pozůstalým synem M. H., a Národní galerií v Praze, která byla ustanovena v téže závěti náhradním dědicem pro případ, že by pozůstalý syn nechtěl nebo z jakéhokoliv důvodu nemohl dědit“, a že „Národní galerie v Praze uplatnila své dědické právo po zůstavitelce ze závěti s konkrétním tvrzením o dědické nezpůsobilosti syna zůstavitelky, které pozůstalý syn popírá“.
Ve sporném řízení (zahájeném žalobou podanou žalobkyní) Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23.11.2017, č.j. 7 C 130/2017-62, určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce (výrok I.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.5.2018, č.j. 24 Co 46/2018-138, rozsudek soudu prvního stupně změnil („jen formálně co do formulace vyhovujícího výroku I.“) tak, že se určuje, že žalobkyni svědčí dědické právo po zůstavitelce „ze závěti ze dne 29.7.2008“. Odvolací soud – s přihlédnutím k listinným důkazům a výslechům svědků, provedeným před soudem prvního stupně, jakož i k výslechu svědka R., provedenému před odvolacím soudem – vycházel ze zjištění, že „se skutek popisovaný v usnesení Policie ČR ze dne 2.12.2014 o zahájení trestního stíhání žalovaného ve vztahu k datům 3.11. a 1.12.2014 skutečně stal a že se tohoto jednání dopustil vůči zůstavitelce (jako své matce) právě žalovaný“, přičemž i odvolací soud „jej hodnotí jako čin povahy úmyslného trestného činu, konkrétně jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku“. Pokud se týkalo dalšího tvrzení žalovaného, že mu zůstavitelka za svého života jeho čin prominula, odvolací soud dovodil, že žalovaný „neunesl své důkazní břemeno k tomuto svému tvrzení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatel uvedl nesprávné právní závěry odvolacího soudu týkající se dědické nezpůsobilosti podle §1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně výkladu pojmu „čin povahy úmyslného trestného činu“. Je rovněž přesvědčen, že nesprávný je i závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalovaným ve vztahu k tvrzení o prominutí činu zůstavitelkou za jejího života a že řízení je zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání obsahuje také žádost (návrh) dovolatele, aby dovolací soud rozhodl o odložení právní moci napadeného rozsudku. Dovolatel má za to, že „je závažně ohrožen ve svých právech“, neboť „nic nebrání v tom, aby žalobkyně byla pozůstalostním soudem potvrzena jako dědička“, a proto „hrozí, že žalobkyně zcizí majetek patřící do pozůstalosti po zůstavitelce, případně s ním jiným nevratným způsobem naloží, čímž může dojít na tomto majetku k nenapravitelným ztrátám nebo k jiným škodám“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného k návrhu uvedla, že „dovolání neopodstatňuje zásah do právní jistoty ani v podobě odložení právní moci rozhodnutí“.
Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (§243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustálené judikatury soudů, z níž lze vycházet i za aktuální právní úpravy postupu soudu v řízení o pozůstalosti při sporu o dědické právo, provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zruší-li dovolací (nebo i odvolací) soud rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na určení dědického práva po zůstaviteli, zruší současně i na uvedeném rozsudku závislé usnesení o dědictví po tomto zůstaviteli, jestliže pro důvody, které vedly ke zrušení rozsudku o žalobě na určení dědického práva, již usnesení o dědictví nemůže obstát. Jako závislý výrok zruší dovolací soud také usnesení, jímž soud projednávající dědictví určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2012, sp. zn. 21 Cdo 3701/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 2013).
Z uvedeného vyplývá, že případné rozhodnutí o dědictví, vydané soudem v řízení o pozůstalosti a potvrzující nabytí dědictví žalobkyni, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstavitelce (de facto) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky (ze závěti ze dne 29.7.2008). Rozhodnutí o dědictví, potvrzující nabytí dědictví žalobkyni dříve, než dovolacím soudem bude v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání, by potom – pokud by dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – nemohlo obstát, a tudíž již proto nelze přisvědčit tomu, že by za nastíněné situace mohlo dojít k závažnému ohrožení (dědických) práv dovolatele. Tím spíše v posuzované věci, kdy rozhodnutí o dědictví dosud ani nebylo vydáno, neboť bez spisu, který je o průběhu řízení o pozůstalosti po zůstavitelce veden (spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 51 D 444/2016) a který se až do rozhodnutí o dovolání nachází u Nejvyššího soudu České republiky, toto řízení ukončit nelze. S těmito závěry koresponduje i správný postup soudního komisaře, který – jak vyplývá z obsahu spisu sp. zn. 51 D 444/2016 (konkrétně přípisu ze dne 16.11.2018, adresovaného právnímu zástupci žalobkyně) – „vyčká výsledku dovolacího řízení“ a až „poté bude pokračovat v jednání“. Soudní komisař v přípisu dále rovněž sděluje, že „z tohoto důvodu nebude odvoláván stávající správce části majetku pozůstalosti, tj. podílu v obchodní korporaci“, a zdůrazňuje, aby nebyly činěny „žádné kroky nad rámec obvyklé správy pozůstalosti“.
Vzhledem k výše uvedenému není zcela zřejmě opodstatněná ani námitka dovolatele, že bez odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku hrozí (ze strany žalobkyně) zcizení (nebo jiné nakládání) s majetkem náležejícím do pozůstalosti po zůstavitelce.
Vycházeje ze závěru, že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel nemůže být závažně ohrožen ve svých právech, Nejvyšší soud České republiky nevyhověl jeho návrhu na odložení právní moci napadeného rozsudku [§243 písm. b) o.s ř.] a návrh zamítl jako nedůvodný (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu