ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.531.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 531/2019-317
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. S. , narozeného XY, bytem XY, fakticky bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovaným 1) J. Š. , narozenému XY, a 2) L. Š. , narozené XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 807/64, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 375/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2018, č. j. 29 Co 346/2017-272, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2018, č. j. 29 Co 346/2017-272, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. května 2017, č. j. 20 C 375/2014-235, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2017, č. j. 20 C 375/2014-235, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označené bytové jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na specifikované budově a pozemku (dále též „bytová jednotka“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat práva na určení vlastnictví k bytové jednotce, kterou nemohl ani platně nabýt, jelikož trpěl duševní poruchou již od svých 17 let (od r. 1998), kdy se mu stal úraz. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalkyní MUDr. Jitkou Suchou nalézací soud učinil zjištění, že žalobce trpí duševní poruchou chorobného charakteru, která není jen přechodná, a to organickým psychosyndromem, který vznikl poškozením mozkové tkáně při úrazu v roce 1998. Touto poruchou trpěl žalobce jak při uzavření převodní smlouvy ze dne 22. listopadu 2011, kterou uzavřel ohledně předmětné bytové jednotky s převádějící Městskou částí Praha 3, od kteréžto smlouvy žalobce odvozuje svůj nabývací titul k bytové jednotce, tak i při uzavření kupní smlouvy s žalovanými dne 4. ledna 2012, jejímž předmětem byl převod téže bytové jednotky, kterou žalobce považuje za absolutně neplatnou, a proto se domáhá předmětného určení vlastnictví. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku také vyložil, že: „Z posudku vyplývá, že kvůli narušení kognitivních funkcí a schopnosti domyslet souvislosti a následky vlastních rozhodnutí, není posuzovaný schopen projevit skutečnou, vážnou a svobodnou vůli. Žalobce je tak s ohledem na svou chorobu schopen se rozhodovat pouze v jednoduchých věcech týkajících se nejzákladnějších úkonů běžného života a bylo by vhodné provést posouzení jeho svéprávnosti. “
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. ledna 2018, č. j. 29 Co 346/2017-272, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. K odvolací argumentaci žalobce, kterou neshledal důvodnou, pak vyložil následující (poznámka: v textu nyní tučně zvýraznil Nejvyšší soud):
„Žalobce se svou žalobou domáhá určení svého vlastnictví k bytové jednotce (a k ní náležejícím společným částem budovy a pozemku) s tvrzením, že kupní smlouva, jíž předmětnou nemovitost prodal žalovaným, je neplatná. Vzhledem k tomu, že jedině na takto formulované určovací žalobě může mít žalobce ve smyslu ust. §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť při procesním úspěchu lze dosáhnout změny evidence v katastru nemovitostí, bylo třeba otázku platnosti inkriminované kupní smlouvy posoudit jako otázku předběžnou. Bylo-li z nařízeného znaleckého posudku beze vší pochybnosti prokázáno, že žalobce trpěl v době uzavření této kupní smlouvy dlouhodobou duševní poruchou, jež jej činila k jejímu uzavření dne 4. 1. 2012 nezpůsobilým, je správný závěr o neplatnosti předmětné smlouvy ve smyslu tehdy účinného ust. §38 odst. 2 obč. zák. č. 40/64 Sb. Je ovšem zároveň logické, že stejná neplatnost stíhá i kupní smlouvu uzavřenou jen o několik týdnů dříve, dne 14. 11. 2011, resp. 22. 11. 2011 mezi žalobcem jako kupujícím a Městskou částí Praha 3 jako prodávajícím. Posouzení platnosti této kupní smlouvy se pak soud I. stupně nemohl vyhnout, neboť se od ní odvíjí aktivní legitimace žalobce v tomto řízení. Nenabyl-li žalobce z důvodu své duševní poruchy vlastnické právo k předmětné bytové jednotce, nemůže se s úspěchem domáhat jeho určení touto žalobou.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, „když je nesprávný a neodůvodněný právní názor odvolacího soudu, že:
- soud I. stupně se nemohl vyhnout posouzení platnosti kupní smlouvy mezi žalobcem jako kupujícím a Městskou částí Praha 3 jako prodávajícím, neboť se od ní odvíjí aktivní legitimace žalobce v tomto řízení ;
- stejná neplatnost, která stíhá kupní smlouvu mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími stíhá i předcházející kupní smlouvu mezi žalobcem jako kupujícím a Městskou částí Praha 3 jako prodávajícím, která nebyla předmětem sporu , a
- rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení, když pro svou absenci odůvodnění (nepřezkoumatelnost) a též pro extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými se jedná o rozsudek protiústavní porušující zákaz libovůle a tím základní právo žalobce na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.“
Předpoklady přípustnosti dovolání pak žalobce vymezil z pohledu porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Jak lze vyvodit z obsahu dovolání, žalobce v něm primárně namítá, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu „absentuje...jakákoli úvaha (odůvodnění) odvolacího soudu týkající se vybočení z rámce sporu, vymezeného žalobou a účastníky“ , přičemž napadený rozsudek je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se neměl zabývat otázkou neplatnosti předmětné kupní smlouvy (tzv. nabývacího titulu dovolatele k předmětné bytové jednotce), nýbrž posuzovat právně významná žalobní tvrzení, jež dovolatel vyložil ve své určovací žalobě. Argumentuje dále, že „‘Mantinely‘ sporu...soud v soukromoprávním sporu o určení vlastnictví k nemovitosti překročit nemůže a zejména nemůže ve sporném řízení bez návrhu zkoumat otázky, které se netýkají předmětu sporu, ale týkající se jiného právního vztahu. V důsledku shora uvedeného právního hodnocení bylo paradoxně nepřímo rozhodnuto o tom, že žalobce nikdy nebyl vlastníkem předmětu sporu, ačkoliv byl v katastru nemovitostí zapsán a stejně tak nepřímo bylo potvrzeno, že vlastníky sporných nemovitostí jsou nadále žalovaní, kteří je nabyli od nevlastníka. Podmínky, za kterých žalobce uzavíral kupní smlouvu s Městskou částí Praha 3 a které byly žalobci ku prospěchu, zkoumány nebyly.“
V tomto kontextu pak dovolatel dovozuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není souladné s judikaturou Ústavního soudu (např. s jeho nálezem ze dne 28. června 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11).
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím buďto změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření (podaném prostřednictvím jejich advokáta) k dovolání odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. Mají za to, že dovolatel v dovolání neoznačuje a dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., nesprávně napadá skutková hodnocení (jejich přezkum je v dovolacím řízení vyloučen) a pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Dovolání by již z těchto důvodů mělo být odmítnuto. Dovolání není ovšem ani po věcné stránce důvodné, neboť žádná z dovolacích námitek nevede k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Není-li žalobce podle hmotněprávních ustanovení subjektem tvrzeného práva, jeho žaloba nemůže být úspěšná. Nedůvodné jsou rovněž námitky dovolatele týkající tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložil důvody, které jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), s přihlédnutím k §3028 odst. 1 a 2 o. z., dospěl k závěru, že dovolání žalobce je - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
K právní argumentaci žalovaných stran jimi shora tvrzených vad dovolání žalobce nutno uvést následující.
Ústavní soud např. v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
Jestliže tedy žalobce shora vymezeným způsobem namítal porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu jím označené nálezové judikatury, lze mít podmínku řádného vymezení dovolacího důvodu a předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř. za splněnou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014)].
Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
V posuzované věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel mj. z právně významného zjištění, že žalobce je dlouhodobě, a to již od r. 1998, stižen duševní poruchou (organickým psychosyndromem), v důsledku které - jak vyložil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (s jehož zjištěními i s právním posouzením věci se odvolací soud zcela ztotožnil) - umožňuje žalobci rozhodování pouze v jednoduchých věcech týkajících se nejzákladnějších úkonů běžného života.
Bylo-li soudem prvního stupně zjištěno a odvolacím soudem v jím vydaném rozhodnutí reflektováno, že žalobce je stižen duševní poruchou a v důsledku toho je schopen se rozhodovat pouze v běžných záležitostech každodenního života, zjevně pak nebyly splněny podmínky k vydání meritorního rozhodnutí, neboť pro takové vydání absentoval postup, na nějž dovolací soud upozornil ve svém usnesení ze dne 21. listopadu 2018, sp. zn. 30 Cdo 1679/2018. V tomto usnesení dovolací soud odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 8 Co 2033/2015 (in ASPI), v němž byl vyjádřen právní názor, že: „V situaci, kdy je dokazováním mj. zjištěno, že žaloba byla v dané věci podána advokátem na základě plné moci udělené mu žalobcem v době, kdy již tento v důsledku postupující duševní choroby neměl k takovému právnímu jednání dostatečné ovládací a rozpoznávací schopnosti, nebyla žaloba podána oprávněnou osobou a jí vyvolané řízení je postiženo odstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který je nutné odstranit (dle ust. §104 odst. 1 o. s. ř.) dodatečným schválením (novým udělením) plné moci advokátovi opatrovníkem, který byl (bude) žalobci mezi tím ustanoven jako osobě pravomocně omezené ve svéprávnosti podle §62 o. z. Takový úkon opatrovníka není běžnou záležitostí při správě majetku osoby omezené ve svéprávnosti a vyžaduje v režimu §461 odst. 1 o. z. schválení soudu.“
Rozsudek odvolacího soudu tedy za daných okolností nemůže obstát, neboť není správný. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu