ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.538.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 538/2019-343
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně B. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalovaným 1) M. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 23/11, a 2) Invest Troja s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Květnového vítězství 135/24, identifikační číslo osoby 272 41 858, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 38/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2018, č. j. 11 Co 215/2018-310, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2018, č. j. 11 Co 215/2018-310, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. října 2015, č. j. 10 C 38/2014-97, výrokem I. určil, že žalovaná 2) není vlastnicí označených pozemků (dále též „nemovitý majetek“ nebo „pozemky“), výrokem II. určil, že označené pozemky jsou ve společném jmění manželů (dále též „SJM“) žalobkyně a žalovaného 1), a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. srpna 2016, č. j. 11 Co 159/2016-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že žalovaná 2) není vlastnicí uvedeného nemovitého majetku, a ve výrocích II. a III. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na negativním určení, že žalovaná 2) není vlastnicí označeného nemovitého majetku. Soudu prvního stupně pak uložil, aby zjistil, zda v řízení o vypořádání SJM žalobkyně a žalovaného 1) byly ve lhůtě podle §150 odst. 4 obč. zák. předmětné pozemky učiněny předmětem vypořádání a z jakých prostředků byla uhrazena cena za vydražené pozemky v celkové ceně 2.800.000,- Kč.
Po provedeném dalším prvoinstančním řízení soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. prosince 2017, č. j. 10 C 38/2014-270, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že označené pozemky jsou v SJM žalobkyně a žalovaného 1), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně se otázkou naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadované (žalobou zformulované) soudní deklaraci věcně právního vztahu předmětných účastníků k nemovitému majetku nezabýval; pouze stručně zrekapituloval závazný právní názor, který odvolací soud vyložil ve shora již uvedeném kasačním rozhodnutí.
V odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku prvoinstanční soud sice vyložil učiněná dílčí skutková zjištění, neuvedl však již, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci.
Z dílčího a pro rozhodnutí zásadně významného skutkového zjištění, že se žalobkyni „nepodařilo prokázat, že finanční prostředky, za které byly nemovitosti vydraženy, byly ve společném jmění manželů“ , soud prvního stupně žádný právní závěr nevyvodil a namísto toho se zabýval otázkou promlčení práva žalobkyně na uplatnění její námitky relativní neplatnosti předmětné smlouvy, když tomto směru - s ohledem na výsledky dokazování - uzavřel, že: „neuvěřil tvrzení žalobkyně, že k uplatnění námitky relativní neplatnosti došlo dne 12. 3. 2007“ , a že: „žalobkyně tedy neprokázala, že by v tříleté promlčecí lhůtě tj. do 11. 6. 2008 se dovolala relativní neplatnosti.“
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. října 2018, č. j. 11 Co 215/2018-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud
- na straně jedné v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku uvádí, že na základě předmětné darovací smlouvy vlastnické právo k nemovitému majetku přešlo na žalovanou 2), „a zbývá posoudit, zda předmětná darovací smlouva byla uzavřena v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., a jde tedy o smlouvu relativně neplatnou, a zda se žalobkyně relativní neplatnosti dovolala v promlčecí době, neboť druhá žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení práva žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy“ , což implikuje závěr, že předmětné pozemky podle odvolacího soudu měly být v předmětnou dobu v SJM žalobkyně a žalovaného 1), avšak
- na straně druhé v odůvodnění svého rozhodnutí zase uzavírá, že: „se skutečností, zda předmětné pozemky se v důsledku vydražení prvním žalovaným za trvání manželství prvního žalovaného a žalobkyně staly předmětem jejich společného jmění manželů, či zda byly výlučným vlastnictvím prvního žalovaného, se soud prvního stupně řádně nevypořádal“ , aniž by si sám tuto pro rozhodnutí zásadně významnou právní otázku vyjasnil, a to vše při konstatování, že následně soudem prvního stupně učiněný „závěr, že žalobkyně se v tříleté promlčecí době od uzavření darovací smlouvy nedovolala její relativní neplatnosti, je však správný.“ , když v tomto ohledu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvádí své právní vývody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. ohledně odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázky jednání žalovaného 1) za žalovanou 2), přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že se (ve stručnosti shrnuto z její obsáhlé dovolací argumentace) odvolací soud při řešení otázky zastupování žalované 2) žalovaným 1) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive že právní otázka týkající se existence střetu zájmů v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřil.
Žalovaná 2) se k dovolání žalobkyně písemně vyjádřila prostřednictvím svého advokáta a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Zdůraznila, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobkyně včas dovolala relativní neplatnosti (že vůbec došlo k doručení projevu vůle s dovoláním se relativní neplatnosti žalované 2/). Tyto skutkové závěry soudu prvního stupně zůstaly přitom zcela nedotčeny, přičemž další úvahy odvolacího soudu jsou již zcela hypotetické. Dovoláním napadené rozhodnutí proto nezávisí na v dovolání vymezené otázce hmotného nebo procesního práva. Žalovaná 2) rovněž (z důvodů podrobně rozvedených ve svém vyjádření) považuje za nedůvodnou dovolací argumentaci žalobkyně ohledně tvrzeného konfliktu zájmů coby překážky doručení její námitky dovolání se relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) - s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z. - dospěl k závěru, že podanému dovolání žalobkyně nelze upřít – jak bude dále rozvedeno – jisté opodstatnění.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Esenciálním podkladem pro možný dovolací přezkum napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno (jako věcně správné) rozhodnutí soudu prvního stupně, je, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku (zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.) zprostředkuje (a to např. i odkazem na v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) precizně zjištěný skutkový základ, z nějž při rozhodování a formulování svého rozhodnutí vycházel, a v odůvodnění svého rozhodnutí také odpovídajícím způsobem vyloží právně kvalifikační závěr, obsahující přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě z onoho skutkového základu vychází.
Jinými slovy řečeno, aby bylo možno korektně posoudit otázku právně kvalifikačního závěru soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí byla zřejmá i skutková stránka věci, a to např. i již shora zmíněným odkazem na zjištěný skutkový základ sporu soudem prvního stupně, který byl jím vyjádřen v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí. Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím řízení naplnit dovolací důvod představovaný charakteristikou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu htpps://nsoud.cz).
V rozsudku ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, Nejvyšší soud mj. vyložil, že jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci.
Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet či doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Z vyloženého lze pro účely této věci sumarizovat, že je-li v hypotéze příslušné právní normy, která má být soudem aplikována, vymezen rozsah právně rozhodných skutečností, při jejichž naplnění soud na podkladě vydaného rozhodnutí musí přistoupit k reglementaci daného pravidla chování, je nezbytné v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí tento výčet zjištěných právně rozhodných skutečností vyložit, a to v takovém rozsahu a s takovou informační kvalitou, aby bylo in concreto zřejmé, jaký skutkový základ vedl rozhodující soud k aplikaci předmětné právní normy.
V posuzovaném případě z rozsudku soudu prvního stupně, ale ani odvolacího soudu nelze zjistit, jaký byl soudy učiněn závěr o skutkovém stavu, a to z pohledu jeho následného právního posouzení.
Ač bylo v posuzovaném případě nejprve zapotřebí vyřešit předběžnou právní otázku, zda předmětný nemovitý majetek byl či nikoliv v SJM žalobkyně a žalovaného 1), když teprve v případě kladné odpovědi na uvedenou otázku přicházelo v úvahu řešení právní otázky, zda se žalobkyně po právu dovolala námitky relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, pakliže by jejím předmětem měla být věcně právní dispozice s nemovitým majetkem nacházejícím se ve společném jmění manželů jedním manželem bez souhlasu druhého manžela (§145 odst. 2 obč. zák.), soud prvního stupně předmětnou právní otázku explicitně neřešil (pouze uzavřel, že se na základě dokazování žalobkyni nepodařilo prokázat, že: „finanční prostředky, za které byly nemovitosti vydraženy, byly ve společném jmění manželů“ ), přičemž odvolací soud popsaný defekt právního posouzení v rozsudku soudu prvního stupně sice zaznamenal, přesto jej nijak (a to ani procesně – např. vydáním kasačního rozhodnutí) neřešil a bez dalšího se již zabýval otázkou uplatnění námitky dovolání se relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy žalobkyní, čímž své rozhodnutí zatížil nelogičností a nesrozumitelností, neboť posuzování takové námitky předpokládá závěr, že předmětné nemovitosti byly (a dovolací soud pro takový případ dodává, že) v zaniklém a dosud nevypořádaném SJM žalobkyně a žalovaného 1), což ovšem ani odvolací soud ne(vy)řešil.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu za uvedeného vymezení skutkového stavu a učiněných závěrů nemůže z věcného hlediska obstát, přičemž pro popsané defekty dovolacímu soudu byla upřena možnost se vůbec z věcného hlediska zabývat dovolací argumentací žalobkyně.
S přihlédnutím k §242 odst. 3 o. s. ř. nutno konstatovat, že ani odvolací soud se nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobkyně na podání předmětné určovací žaloby. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na svůj (pro tuto věc analogicky použitelný) rozsudek ze dne 20. září 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z (bývalých) manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného SJM, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném SJM . Pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání (§741 o. z., §150 odst. 4 zákona č.40/1964 Sb.), je třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků.
Z uvedeného rozhodnutí lze - též např. s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3595/2014 - dovodit, že v případě, že bývalý manžel chce v soudním řízení dosáhnout věcně právní deklaraci k nemovitému majetku, jenž měl být k datu rozvodu jejich manželství v SJM, který bez jeho souhlasu druhý manžel převedl za trvání manželství na třetí osobu, proti čemuž (účastníkům převodní smlouvy) posléze ze strany dotčeného (bývalého) manžela směřovala námitka relativní neplatnosti, je nezbytné žalobu formulovat na určení, že předmětné nemovitosti jsou v zaniklém (neboť rozvodem předmětných účastníků, respektive zánikem jejich manželství zaniklo i jejich SJM) a dosud nevypořádaném SJM (pro případ, že dosud probíhá řízení o vypořádání předmětného SJM, respektive nedošlo k naplněné zákonné podmínky vypořádání SJM), a v případě nastanuvší zákonné domněnky vypořádání SJM, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví předmětných účastníků řízení.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož paragrafu k dalšímu řízení, v němž v případě závěru, že uvedený nemovitý majetek byl v době uzavření předmětné převodní smlouvy v SJM žalobkyně a žalovaného 1), se rovněž vypořádá se skutkovou a právní argumentací žalobkyně, jež tímto rozhodnutím dovolacího soudu nebyla konzumována.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu