ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.560.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 560/2019-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Královehradecký kraj , se sídlem v Hradci Králové, Horova 17/824, identifikační číslo osoby 720 80 043, proti žalovanému T. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 262/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2018, č. j. 19 Co 277/2018-132, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2018, č. j. 19 Co 277/2018-132, jakož i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. června 2018, č. j. 8 C 262/2017-115, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2018, č. j. 8 C 262/2017-115, rozhodl, že: „Právní jednání, kterým na základě smlouvy darovací a o zřízení věcného břemene ze dne 12. 11. 2016, s právními účinky zápisu ke dni 21. 11. 2016 R. T. darovala nemovitosti: pozemek p. č. st. XY o výměře 250 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba XY, č. p. XY (bydlení), a pozemek p. č. XY o výměře 430 m 2 (ostatní plocha)), vše zapsané na LV XY u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY k. ú. XY, okres XY - žalovanému, je vůči žalobci právně neúčinné“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nalézací soud učinil pro své rozhodnutí následující skutková zjištění:
„Z výpisu z katastru nemovitostí (čl. 32 spisu) soud zjistil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem je zapsáno pro žalovaného, když právní účinky zápisu nastaly ke dni 21. 11. 2016. Z darovací smlouvy sepsané dne 12. 11. 2016 (čl. 27 spisu) soud zjistil, že R. T. jako dárce touto smlouvou darovala žalovanému předmětné nemovitosti, přičemž současně prohlásila, že na darovaných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavní práva ani jiné právní povinnosti. Otázku existence a vykonatelnosti shora uvedených rozhodnutí správce daně, včetně výkazu nedoplatků nikdo z účastníků nesporoval (čl. 17-26 spisu). Povinnost dlužníka je vymáhána prostřednictvím exekučního příkazu na srážky ze mzdy nebo jiných příjmů (čl. 34-36 spisu) a exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu (čl. 37-40 spisu); mezi účastníky bylo nesporné, že pohledávka žalobce nebyla uhrazena.“
Soud prvního stupně ze svědecké výpovědi R. T. žádné skutkové zjištění neučinil, pouze v odůvodnění svého rozsudku reprodukoval, co tato svědkyně před soudem vypověděla.
Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mj. vyložil, že: „Pro posouzení toho, zda žalovaný při uzavření darovací smlouvy ze dne 12. 11. 2016 nemohl poznat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, není významné, zda dlužník uzavřením darovací smlouvy plnil svůj ‚morální‘ nebo právní závazek..., jak se snažil naznačit (rovnoměrné a spravedlivé zaopatření všech dětí). Pro posouzení důvodnosti žaloby není rozhodné ani to, že pohledávka věřitele nebyla v době bezúplatného (zkracujícího) právního jednání vymahatelná (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5123/2009 ze dne 30. 11. 2011).
Soud dospěl k závěru, že žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by v daném případě vynaložil náležitou pečlivost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době neúčinného právního jednání, poznal (viz výše). Žalovaný k dotazu soudu ohledně toho, zda se své matky mj. dotazoval na otázku finanční situace rodiny, uvedl: ‚o vážných věcech spolu nekomunikujeme‘ (čl. 106 spisu).
Za takto popsaného stavu dospěl soud k závěru, že dlužník věděl o existujícím dluhu vůči žalobci (v srpnu 2016 viz výše) před tím, než učinil zkracující úkon; rovněž pak osoba blízká dlužníkovi (žalovaný) neprokázal, že vyvinul jakoukoliv ‚pečlivost‘ k poznání tohoto dlužníkova úmyslu. Z těchto všech důvodů soud žalobě vyhověl.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. října 2018, č. j. 19 Co 277/2018-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku konstatoval, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění „plně odpovídají obsahu jím provedených důkazů.“ Dále odvolací soud vyložil, že: „Pokud jde o úplnost skutkových zjištění prvoinstančního soudu, žalovaný se provedení dalších důkazů nedovolával a takovou potřebu nezjistil ani odvolací soud. Odvolací soud proto pouze zopakoval důkaz provedený již prvoinstančním soudem (viz protokol o jednání č. l. 104), z něhož však tento soud nepřevzal do odůvodnění svého rozsudku žádné skutkové zjištění, a to důkaz sdělením žalobce ze dne 11. 11. 2016...“ ; poté odvolací soud z tohoto důkazu učinil dílčí skutkové zjištění (viz bod č. 13 jeho odůvodnění).
Odvolací soud „neshledal důvodnou ani obranu žalovaného, že v době odporovatelného jednání dosud neexistovala vykonatelná pohledávka žalobce vůči dárkyni R. T.“ K tomu vyložil, že: „Ustanovení §590 odst. 1 o. z. totiž vymezuje podmínky odporovatelnosti právním jednáním dlužníka v principu shodným způsobem, jak to činilo do 31. 12. 2013 ustanovení §42 odst. 2 obč. zák.“ ; v tomto směru odvolací soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, obsahující mj. právní názor, že k tomu aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelná alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě.
Odvolací soud se rovněž neztotožnil s odvolací námitkou žalovaného, že „žalobce se nemohl úspěšně dovolat neúčinnosti právního jednání jeho dlužnice R. T., neboť uzavření darovací smlouvy se žalovaným dne 12. 11. 2016 bylo bezúplatným právním jednáním ve smyslu §591 odst. 1 písm. d) o. z., tzn. právním jednáním ohledně plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Žalovanému je třeba přisvědčit, že vzhledem k existenci tohoto ustanovení včleněného nově do občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 již nejsou bez dalšího použitelné závěry vyslovené v prvoinstančním soudem odkazovaných i dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, podle nichž motiv, pohnutka dlužníka pro takové jednání, či okolnost, že tímto úkonem dlužník plní nějaký svůj závazek, nejsou rozhodné. Ustanovení §591 odst. 1 písm. d) o. z. totiž umožňuje na rozdíl od dosavadní praxe právě takový motiv zkoumat...S ohledem na konstrukci tohoto ustanovení pak leží v řízení o odpůrčí žalobě břemeno tvrzení i důkazní břemeno na osobě, která příslušné plnění přijala, a to ohledně dvou skutečností: 1) ze strany dlužníka se jednalo o bezúplatné právní jednání a b) jednalo se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti....Způsob nakládání rodičů žalovaného s jejich majetkem popsaný ve vyjádření k žalobě a následně v odvolání, který nebyl žalobcem sporován, a proto ani nebyl prvoinstančním soudem podroben důkladnějšímu dokazování, pak podle přesvědčení odvolacího soudu neodůvodňuje závěr, že matka žalovaného uzavřením darovací smlouvy ze dne 12. 11. 2016 plnila vůči žalovanému mravní či morální závazek, případně že její právní jednání bylo motivováno cílem vyhovět zásadám slušnosti...“
Odvolací soud uzavřel, že: „byť tedy prvoinstanční soud zaujal nesprávný právní názor, že pro posouzení důvodnosti žaloby není rozhodné, zda dlužník odporovaný (m) právním jednáním poskytl plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, dosud provedené dokazování odvolacímu soudu umožnilo se obranou žalovaného v tomto směru zabývat věcně, přičemž výše dospěl k závěru o její nedůvodnosti.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel „považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu o tom, že uvedená darovací smlouva ze dne 12. 11. 2016 mezi matkou žalovaného a žalovaným spolu se zřízením věcného břemene není bezúplatným jednáním, tak jak předjímá ust. §591 písm. d) NOZ...Žalovaný dále považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu o tom, že časově návazné jednání dlužnice, jímž postupně obdarovala své tři syny majetkem ve srovnatelné výši, nenaplňuje dikci ust. §591 písm. d) NOZ .“
Předpoklady přípustnosti dovolání žalovaný vymezil s tím, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena...Otázka hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, je postavena tak, že: pokud všichni synové dlužnice byli v srovnatelné výši obdarováni nemovitostmi ve srovnatelné výši, zdali pod uvedené jednání (uzavření darovací smlouvy dne 12. 11. 2016) lze podřadit bezúplatné jednání dlužníka, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku a ohledům slušnosti, tak jak předvídá ust. §591 písm. d) NOZ a věřitel se tak v tomto případě uvedené neúčinnosti nemůže dovolat.“
Dovolatel v další části svého dovolání polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž v závěru poukazuje též na porušení práva na spravedlivý proces odvolacím soudem z toho důvodu, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně avšak na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky vůbec neseznámil a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit.
Dovolatel z vyložených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání žalovaného odkázal na svá předchozí vyjádření k odvolání, a jelikož se plně ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu, navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného je - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Esenciálním podkladem pro možný dovolací přezkum napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno (jako věcně správné) rozhodnutí soudu prvního stupně, je, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku (zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř.) zprostředkuje (a to např. i odkazem na v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) precizně zjištěný skutkový základ, z nějž při rozhodování a formulování svého rozhodnutí vycházel, a v odůvodnění svého rozhodnutí také odpovídajícím způsobem vyloží právně kvalifikační závěr, obsahující přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě z onoho skutkového základu vychází.
Jinými slovy řečeno, aby bylo možno korektně posoudit otázku právně kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí byla zřejmá i skutková stránka věci, a to např. i již shora zmíněným odkazem na zjištěný skutkový základ sporu soudem prvního stupně, který byl jím vyjádřen v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí. Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím řízení naplnit dovolací důvod představovaný charakteristikou, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014; všechna [de označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ].
V rozsudku ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, Nejvyšší soud mj. vyložil, že j ednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci.
V daném případě odvolací soud - vyjma již shora zreferovaného dílčího skutkového zjištění - pro své rozhodnutí převzal (jako správný a úplný) skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a vyložen v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku. Při posuzování obsahu odůvodnění prvoinstančního rozsudku ovšem nutno zaregistrovat podstatnou absenci dílčích skutkových zjištění i závěru o skutkovém stavu věci. Odůvodnění tohoto rozsudku je jakousi směsicí určitých vybraných skutkových zjištění, bez logické (ve vazbě na následně prezentovaný právně kvalifikační závěr) návaznosti či souslednosti a s vyústěním v precizovanou skutkovou právní větu, respektive v závěr o skutkovém stavu věci, jenž měl být vystaven právnímu posouzení. Určitá skutková zjištění se tak v textu odůvodnění rozsudku prolínají ať již s citacemi právních závěrů z judikatury a příslušných hmotněprávních ustanovení, anebo s částečným opisem ze spisu, aniž by byl zcela zřetelně vymezen skutkový základ věci, který byl nakonec podroben právnímu posouzení.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž odkazuje na správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho rozsudku, tak prakticky nelze seznat výčet sousledně soustředěných právně relevantních skutkových zjištění, které by posléze dávaly základ pro tvorbu závěru o skutkovém stavu věci, jenž by soud posléze podrobil právnímu posouzení.
Uvedené deficity jsou zřejmě projevem určité nepozornosti či neujasněnosti skutkového a právního náhledu na souzenou věc. Tak např. soud prvního stupně na str. 3 odůvodnění svého rozsudku cituje §590 odst. 1 o. z., v němž je obsažena i formulace „vykonatelné pohledávky“ , avšak ohledně této zásadně významné okolnosti ve skutkové části svého rozsudku pouze uvádí, že: „Otázku existence a vykonatelnosti shora uvedených rozhodnutí správce daně, včetně výkazů nedoplatků nikdo z účastníků nesporoval.“ Přitom v části právního posouzení věci se v odůvodnění prvoinstančního rozsudku zdůrazňuje, že: „pro posouzení důvodnosti žaloby není rozhodné ani to, že pohledávka věřitele nebyla v době bezúplatného (zkracujícího) právního jednání vymahatelná“ , a to s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 5123/2009 vycházejícího z předchozí právní úpravy, která ovšem v inkriminované části tehdejšího §42a odst. 1 obč. zák. obsahovala formulaci „vymahatelné pohledávky“ , jež byla v předchozí době judikaturou podrobně interpretována v tom smyslu, že řízení o odpůrčí žalobě bylo lze přerušit do doby vykonatelnosti předmětné pohledávky. Soud prvního stupně, ale i posléze odvolací soud, který se s touto právní argumentací prvoinstančního soudu ztotožnil, ovšem tento svůj výklad stávajícího ustanovení neposuzoval primárně ve vztahu k §589 odst. 1 o. z., jakož i např. ve vztahu k reglementaci obsažené v §593 o. z. a následně případně též ve vazbě na §354 odst. 1 a 2 o. s. ř., a pouze mechanicky odkázal na dosavadní judikaturu vztahující k předchozímu právnímu institutu odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu §42a obč. zák. a násl., zjevně v domnění, že nynější pojem „vykonatelnost“ v §589 odst. 1 o. z. je synonymem pojmu „vymahatelnosti“ v původním §42a odst. 1 obč. zák., což je úvaha nesprávná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018).
Již sama tato okolnost zakládá důvod ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolacímu soudu přirozeně nenáleží připomenuté právně významné okolnosti verifikovat, případně odstraňovat výrazné skutkové defekty a na podkladě svých zjištění pak přistupovat k právně kvalifikačnímu posouzení věci, tedy zjednávat nápravu na skutkovém poli a věc po právní stránce posuzovat za (možná) zcela jiné skutkové konstelace (úprava dovolacího řízení takový postup dovolacímu soudu neumožňuje).
S přihlédnutím k §242 odst. 3 o. s. ř. pak bylo nutno reflektovat jinou vadu odvolacího řízení (jinak dovolatelem důvodně v dovolání namítanou) spočívající v tom, že odvolací soud v procesní situaci, kdy nesdílel právní názor soudu prvního stupně ohledně výkladu §590 odst. 1 písm. d) o. z., který se stal stěžejní pro právní posouzení věci uvedeným soudem, nezprostředkoval při odvolacím jednání účastníkům tento svůj zásadní právní náhled na věc, čímž tedy (také) dovolateli znemožnil v uvedeném směru skutkově a právně argumentovat a zjevně - vycházeje z níže citované nálezové judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) - tak porušil jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
V tomto ohledu dovolací soud poukazuje především na judikaturu Ústavního soudu, který např. v nálezu ze dne 3. března 2005, sp. zn. II. ÚS 618/04 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ) mj. vyložil, že pokud odvolací soud bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to po změně právního náhledu nezakládajícího důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by postupoval podle §118a odst. 2 o. s. ř., pak nejednal v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovateli reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně judikoval Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16).
Rozsudek odvolacího soudu tedy za daných okolností nemůže obstát, neboť není správný. Nejvyššímu soudu tudíž za této situace nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Nad rozsah odůvodnění vedoucího ke kasaci shora uvedených rozhodnutí dovolací soud poznamenává, že otázkou výkladu a aplikace §591písm. d) o. z. se věnoval např. ve svém (již shora zmíněném) rozsudku ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu