ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.677.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 677/2019-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce V. J., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované M. W., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 1/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2018, č. j. 16 Co 173/2017-134, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2017, č. j. 7 C 1/2015-101, určil, že darovací smlouva ze dne 24. ledna 2013 (dále jen „darovací smlouva“), kterou dlužník daroval žalované rozestavěnou budovu bez č. p./č. e. stojící na pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, pozemky parc. č. XY a XY, a dále spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/6 na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“), je vůči žalobci neúčinná, a dále rozhodl o nákladech řízení. Předpoklady odporovatelnosti – existence pohledávky věřitele, její vymahatelnost, zkrácení věřitele a úmysl dlužníka zkrátit jej, měl za splněné. Současně shledal, že žalobce je aktivně věcně legitimován a žalovaná pasivně věcně legitimována, nárok nebyl prekludován a že žalované „byla známa finanční situace jejího otce – dárce L.W., nebo jí při náležité pečlivosti mohla být známa.“
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. října 2018, č. j. 16 Co 173/2017-134, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s tím, jak soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci i s jeho právním posouzením. V souvislosti s odmítnutím procesní obrany jako neopodstatněné poukázal na to, že žalovaná „sama navíc přiznala, že nic pro to, aby finanční situaci svého otce jakožto dárce rozpoznala, nečinila, neboť pro to neměla žádného důvodu.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. V něm uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. ohledně nesprávného právního posouzení věci při hodnocení naplnění podmínek vedoucích k aplikaci ustanovení §42a obč. zák., neboť žalovaná nemohla ani při vynaložení náležité pečlivosti rozpoznat případný úmysl dlužníka zkrátit žalobce, když uzavření darovací smlouvy neinicioval dlužník, nýbrž otec dlužníka, za účelem narovnání majetkových vztahů v souvislosti se svou závětí. Při výkladu vyvinutí náležité pečlivosti se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3624/2010, ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, ze dne 14. prosince 2017, sp. zn. 21 Cdo 3312/2017, či od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3027/2007.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto jako nepřípustné, protože odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dále odkázal na výpověď samotné žalované, ze které vyplynulo, že nevykonala žádnou činnost, aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele poznala.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 [rozsudek odvolacího soudu je ze dne 3. října 2018 (srov. čl. II. bod. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“], platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se výkladem vynaložení náležité pečlivosti (§42a odst. 2 obč. zák.) opakovaně zabýval a jeho rozhodovací praxe je v tomto směru ustálena tak, že osoba dlužníkovi blízká je povinna vykonat s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002, a na něj navazující judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 2975/2006, a ze dne 7. června 2017, sp. zn. 21 Cdo 590/2017). Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s touto rozhodovací praxí dovolacího soudu. Naopak prosazuje-li žalovaná, že její naprostá pasivita, jak sama vypověděla, je ospravedlnitelná motivem odporovaného úkonu, pak je to ona, kdo se dostává do příkrého rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nepochybně okolnosti případu podmiňují odpovídající aktivitu osoby blízké, avšak nelze ji ztotožnit s naprostou pasivitou, která k poznání úmyslu dlužníka právním úkonem zkrátit věřitele vést nemůže; jinak by povinnost osoby blízké, aby se přesvědčila o tom, že dlužník nemá úmysl právním úkonem zkrátit věřitele, byla zcela negována. Pokud je navíc takovouto okolností případu (pouze) „logický“ důvod, pro který má být odporovaný úkon učiněn, platí to tím spíše. Tato okolnost sama o sobě neospravedlňuje, aby činnost osoby blízké vedoucí k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, byla vykládána jako dostatečná – zejména, co do svého rozsahu – v omezené (zúžené) podobě.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3027/2007, není ve vztahu k dovolatelem vymezené otázce relevantní. Přestože vychází z restriktivní funkce okolností případu na rozsah adekvátní aktivity osoby blízké, není tento závěr aplikovatelný na posuzovanou věc nejen pro odlišný skutkový stav (dovolatel žil s dárcem po určitý čas v jedné domácnosti a podnikali spolu), nýbrž proto, neboť byla hodnocena aktivita, nikoliv naprostá pasivita, osoby blízké (nahlédnutí do bankovních výpisů).
Protože dovolání žalované není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu