ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.735.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 735/2019-1381
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka. Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyň a) D. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 10, Sámova 4/220, b) E. A. , narozené dne XY, bytem XY, c) M. Ch. , narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Michalem Roubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka 1058/8, proti žalovaným 1) M. H. , narozené dne XY, bytem v XY, 2) P. C. , narozenému dne XY, bytem v XY, 3) M. C. , narozenému dne XY, 4) J. C. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, zastoupeným (žalovaní 1/ až 4/) Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 8, 5) J. T. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Markétou Hrabákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zahradníčkova 28/24, 6) městu Pyšely , se sídlem v Pyšelích, T. G. Masaryka 4, zastoupenému Mgr. Bc. Davidem Raisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Bohumila Šmerala 3773/19, 7) A. S. , narozenému dne XY, 8) L. S. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Markétou Hrabákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zahradníčkova 28/24 9) K. M. , narozené dne XY, bytem v XY, 10) P. D. , narozenému dne XY, 11) M. D. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, 12) I. J. , narozené dne XY, 13) J. J. , narozenému dne XY, bytem v XY, 14) J. D. , narozenému dne XY, 15) Z. D. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, 16) P. D. , narozenému dne XY, 17) I. D. , narozené dne XY, bytem v XY, 18) J. S. , narozenému dne XY, 19) H. S. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, 20) O. T. , narozenému dne XY, 21) H. T. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, 22) V. H. , narozenému dne XY, bytem v XY, s adresou pro doručování: XY, 23) J. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, 24) M. L. , narozenému dne XY, bytem v XY, 25) V. D. , narozenému dne XY, 26) A. D. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, 27) M. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, 28) E. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, 29) P. P. , narozenému dne XY, bytem v XY, 30) H. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupeným (žalovaní 10/ až 30/) JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, 31) J. S. , narozenému dne XY, 32) P. S. , narozené dne XY, oběma společně bytem ve XY, s adresou pro doručování: XY, 33) P. B. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupeným (žalovaní 31/ až 33/) Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51, 34) J. S. , narozenému dne XY, 35) J. S. , narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, s adresou pro doručování v XY, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Vochvestou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, o určení vlastnictví zůstavitele V. K. k nemovitostem ke dni jeho úmrtí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 45/2010, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2018, č. j. 24 Co 273/2016-1314, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných 1) a 2) (dále též „dovolatelé“) proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jelikož odvolací soud při rozhodování vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) obsaženého v kasačním rozsudku ze dne 27. března 2018, sp. zn. 30 Cdo 2378/2017 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti příostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ].
V předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal právní závěry, které lze nyní zrekapitulovat následovně:
1. Ve sporu o určení, zda vlastníkem nemovitého majetku byl zůstavitel ke dni své smrti, nelze se zabývat ještě otázkou, zda po smrti zůstavitele třetí osoba nabyla v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (např. v důsledku naplnění skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti dobrověrným nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí) k tomuto majetku vlastnické právo, či nikoli.
2. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani interní stanovisko Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (dále již „ČÚZK“) z 10. 2. 2016, zn. ČÚZK-03051/2016-22, ve věci: „Zápis poznámky spornosti na základě žaloby o určení vlastnictví k okamžiku úmrtí zůstavitele“ , v němž se mj. uvádí, že: „je na místě, aby katastrální úřady a) považovaly rozhodnutí o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem konkrétní nemovitosti, za způsobilou vkladovou listinu, pokud splňuje veškeré podmínky obsažené v §17 KatZ, zejména podmínku závaznosti pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno.“
3. Je tomu tak z toho důvodu, že ČÚZK předmětné stanovisko (jímž pochopitelně soud není nijak vázán) výhradně upíná k výkladu katastrálních předpisů, avšak nelze jej ztotožňovat s právním názorem, jenž by měl zohledňovat možné (v reálu) nastanuvší varianty, v závislosti na naplnění těch kterých právně významných skutečností ve smyslu předmětné hmotněprávní úpravy a rozhodnutí Ústavního soudu týkající se nabývání (pozbývání) vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí.
4. Jestliže je totiž rozsudkem soudu určeno, že zůstavitel A byl k datu své smrti vlastníkem předmětného nemovitého majetku, neznamená to ještě (jak by se mohl interpret zmíněného stanoviska nesprávně domnívat), že katastrální vlastník B, respektive v praxi půjde povětšinou v řadách dalších o nabyvatele C, D, E atd. není po právu vlastníkem tohoto majetku, odvozuje-li způsob nabytí vlastnického práva na základě právně relevantní skutečnosti, jež měla podle jeho tvrzení nastat až po smrti zůstavitele (původního vlastníka) A, a že tedy vlastníkem je zůstavitel A, když navíc podle takového soudního rozhodnutí by měl být (jak plyne ze zmíněného stanoviska) proveden vklad vlastnického práva ve prospěch již nežijící osoby.
5. Kromě toho výsledek dědického řízení může být (oproti očekávanému či předpokládanému stavu) značně variabilní (dědicové mohou také uzavřít dědickou dohodu, podle které věc nabude někdo jiný - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 4111/2007), takže byla-li by v této fázi posuzována otázky nabytí vlastnického práva třetími osobami v dobré víře, nemusel by takový výsledek být ani závazný vůči nabyvateli (třetí osobě) podle dědici uzavřené a soudem schválené dědické dohody.
6. Závěr ad 1 je podporován i judikaturou Ústavního soudu, který vyložil, že stěžovatelé své námitky stran nabytí vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku mohou učinit až případně v navazujícím řízení, tedy až poté, co bude - na základě výsledku řízení před obecnými soudy - potvrzeno nabytí dědictví dědicům, jež byli úspěšní ve sporu o určení vlastnictví zůstavitele k nemovitému majetku k datu jeho úmrtí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016, sp. zn. IV. ÚS 896/14).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelé v zásadě prostřednictvím dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí proti právnímu názoru ad 1 Nejvyššího soudu, který byl obsažen ve shora označeném kasačním rozsudku, kdy právě tímto právním názorem byl odvolací soud vázán. Dovolací soud však neshledává důvod, aby věc předložil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve smyslu §20 odst. 2 zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť jak je zřejmé z odůvodnění onoho kasačního rozhodnutí, dovolací soud v daném případě zohlednil i judikaturu Ústavního soudu, jakož i okolnost, že tehdejšími dovolateli tvrzený originární způsob nabytí vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku se upíná k právně významným okolnostem, jež měly podle zjištění soudu prvního stupně nastat až po smrti zůstavitele.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž i z tohoto ohledu bylo předvídatelné, neboť – vzhledem k předchozímu rozhodnutí dovolacího soudu - nepřicházela jiná možná alternativa, přičemž v mezidobí nedošlo v předmětné materii ani k zásadní změně v judikatuře Ústavního soudu z pohledu jeho nálezové judikatury. Kromě toho právě předvídatelnost rozhodnutí je třeba spojovat i s vyloženým právním názorem Nejvyššího soudu v jeho předchozím kasačním rozhodnutí.
Poukazují-li dovolatelé na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017, sp. zn. 22 Cdo 2540/2017, je třeba zdůraznit, že v uvedené věci dovolací soud mj. vycházel ze závěru, že předmětem dražby je vlastnické právo, a že podle judikatury je oprávněn podat vlastnickou žalobu (excindační žaloba je vlastnická žaloba sui generis) dědic, i pokud věc dosud nebyla projednána v dědickém řízení. Dovolací soud tedy při rozhodování reflektoval, že příklepem v dražbě se zaplacením nejvyššího podání a převzetím vydražené věci vydražitelem po udělení příklepu dochází k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. I. ÚS 4052/17). V tomto kontextu pak dovolací soud posuzoval otázku, zda požadovaným určením vlastnictví k nemovitému majetku může v případě žalobkyň v dané věci dojít k ohrožení jejich práva, nabyl-li žalovaný vlastnické právo ke spornému pozemku originárním způsobem (v dražbě), o němž v daném řízení nebylo pochyb. Situace v tomto referovaném případě je tedy stran skutkového základu, za něhož se v uvedené věci soudy zabývaly aplikací §80 o. s. ř., poněkud jiná, než v této věci, kde by podle dovolatelů, jež brojí proti právnímu názoru dovolacího soudu obsaženému v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, měla být posuzována otázka nabytí nemovitého majetku od nevlastníka z hlediska naplnění znaků ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu k „nemo plus iuris“.
Další dovolateli zmiňovaný rozsudek (v tomto případě velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41/2009, obsahuje (vycházeje z právní věty přijaté občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu) právní názor, že osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci, což opět řeší zcela jinou právní materii a vychází ze zcela jiného skutkového základu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
Dovolací soud je tedy toho názoru, že s přihlédnutím k daným okolnostem případu a zmíněné rozhodovací praxi Ústavního soudu není důvodu aktivovat proces revize zaujatého právního názoru dovolacího soudu, jenž byl obsažen v jeho předchozím kasačním rozsudku; z tohoto pohledu nemohly přirozeně ani pro dovolatele vyvstat žádné pochybnosti o budoucím procesním postupu, respektive rozhodování odvolacího soudu, takže jejich dovolací námitka stran nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu je zjevně neopodstatněná.
K (jiným) vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde nejedná (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů proto dovolací soud dovolání dovolatelů podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu