ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.852.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 852/2019-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce D. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ľubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 135/68, proti žalované I. J. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí č. 492/18, o odpůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 336/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 37 Co 335/2017-208, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018 č. j. 37 Co 335/2017-208 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce prokázání náležité pečlivosti osoby obohacené odporovaným právním úkonem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3275/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3585/2011).
V odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud vyslovil závěr, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké nepostačuje samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě jen to, že v řízení nebude prokázáno, že by žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistilo-li by se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3654/2011).
Dovolatelka dále vymezuje přípustnost dovolání tvrzením, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda může dojít ke zkrácení pohledávky věřitele, jestliže dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu vlastní majetek, který postačuje k uspokojení pohledávky věřitele. Ani tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka předestírá vlastní skutkový závěr, který neměly soudy v řízení za prokázaný, a na něm staví své odlišné právní posouzení věci, čímž uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka ve svém dovolání vychází z tvrzení, že oproti obdržení daru od dlužníka tomuto zaplatila částku 1 100 000 Kč, z čehož dovozuje, že se dlužníkovi dostalo ekvivalentního plnění, a tudíž dlužníkovým darováním spoluvlastnického podílu nemovité věci žalované nemohlo dojít ke zkrácení věřitele dlužníka. Dovolatelka však přehlíží, že soud prvního stupně toto tvrzení nepojal za prokázané, jak vyplývá z jeho skutkového závěru, když toto tvrzení není obsaženo v odůvodnění jeho rozsudku mezi skutečnostmi, které soud zjistil z provedeného dokazování (tvrzení o zaplacení částky 1 100 000 Kč bylo obsaženo pouze ve svědecké výpovědi dlužníka, jak vyplývá z protokolů o jednání, návrh na provedení důkazu výpisem z bankovního účtu byl učiněn až po koncentraci řízení, kdy soud usnesením ukončil dokazování). Sama žalovaná vznesla tvrzení, že dlužníkovi zaplatila 1 100 000 Kč, až v závěrečném návrhu, soud prvního stupně se proto tímto tvrzením, jako vzneseným až po koncentraci řízení, nezabýval. Tvrzení o zaplacení peněžité částky neměl za prokázané ani odvolací soud, jenž ve věci neprováděl další dokazování ani neopakoval provedené důkazy, přičemž konstatoval, že nehledě na to, zda bylo tvrzení o zaplacení peněžité částky vzneseno před, nebo až po koncentraci řízení, by žaloba byla důvodnou, i kdyby žalovaná tvrzenou peněžitou částku dlužníkovi skutečně zaplatila, neboť se jednalo o darovací smlouvu, takže se dlužníkovi nemohlo dostat ekvivalentního plnění, a vyplacení peněžité částky by tedy nebylo založeno na odporované darovací smlouvě.
Namítá-li dovolatelka, že soudy měly přihlédnout k jejímu tvrzení ze závěrečného návrhu o zaplacení peněžité částky, když uvedené mělo podle dovolatelky vyplynout ze svědeckých výpovědí jejího manžela a dlužníka (podle protokolů o jednání toto tvrzení bylo obsaženo pouze ve výpovědi dlužníka), nejenže přehlíží, že soud prvního stupně ani soud odvolací neuvedly, že by toto tvrzení měly z provedených důkazů za prokázané (dovolací soud je přitom zjištěným skutkovým stavem vázán - viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), ale zpochybňuje-li závěr, že tvrzení o zaplacení peněžité částky vznesla až po koncentraci řízení, neuvádí k otázce koncentrace řízení, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje ve vztahu k této námitce za splněný. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání a pro tento nedostatek proto nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky rovněž neshledal naplnění předpokladů pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, kterého se dovolatelka domáhala.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu