ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.884.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 884/2019-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně obce Bolatice , se sídlem v Bolaticích, Hlučínská 95/3, identifikační číslo osoby 002 99 847, zastoupené JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem v Opavě, Sady Svobody 448/4, proti žalovanému O. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 17/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2018, č. j. 57 Co 103/2018-273, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Juchelky, advokáta se sídlem v Opavě, Sady Svobody 448/4.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. října 2017, č. j. 7 C 17/2012-234, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území a obci XY (dále též „předmětný pozemek“), výrokem II. určil, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalovaného, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. října 2018, č. j. 57 Co 103/2018-273, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrokem I. určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, výrokem II. zamítl určovací žalobu žalovaného a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., kdy nesprávné právní posouzení ze strany odvolacího soudu spatřuje jak v otázce posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy, tak i v otázce vydržení vlastnického práva.
S přihlédnutím k obsahu dovolání lze pak vyvodit, že dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení právní otázky určitosti převodní smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatel v dovolání odkazuje, a dále nesprávně vyřešil právní otázku vydržení, když v tomto směru dovolatel skutkově a právně argumentuje s tím, že: „Otázkou proto je, zda lze dobrou víru pozbýt, aniž by tato dobrá víra byla zpochybněná aktivním jednáním původního vlastníka či jeho právních nástupců.“ K tomu dovolatel dále uvádí, že: „Odvolací soud však přitom pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu (ve svých úvahách neodkazuje na žádné judikáty ani na právnickou literaturu), z níž vyplývá, že pro ztrátu dobré víry držitele věci není určující, kdy ztratí své dosavadní přesvědčení o svém vlastnictví, ale kdy se mu dostane informace objektivně způsobilé k tomu, aby zapochyboval, že mu věc náleží.“
S ohledem na výše uvedené má dovolatel za to, že: „byl v dobré víře ohledně vlastnictví předmětného pozemku. Jelikož mu pozemek připadl v dědictví a v katastru nemovitostí nebyla žalobkyně uvedená jako vlastník, neměl proč pochybovat o tom, že k převodu vlastnictví na obec nikdo nedošlo, i když se v dodatečném dědickém řízení dozvěděl o předmětné smlouvě.“ Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu o určení vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku zamítne, určí, že vlastníkem předmětného pozemku je dovolatel, a dále rozhodne o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobkyně prostřednictvím svého advokáta v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalovaného. Má za to, že odvolací soud rozhodl věcně správně. Předmětná kupní smlouva není stižena neurčitostí. Žalobkyně (a dříve její právní předchůdkyně) po celou dobu věděla o hranicích předmětného pozemku, protože byla zhotovitelem hráze tzv. suchého poldru nad částí obce XY, byla zhotovitelkou investic koupaliště a rekreačního areálu, který dispozičně navazuje na tuto hráz a nemohla by v době výstavby hráze hráz zhotovit (nabýt příslušná rozhodnutí a následně stavební povolení), nebyla-li by vlastnicí pozemků, na kterých se stavba prováděla. Právní předchůdci žalovaného a i jejich děti (následně dědicové ze zákona) naopak věděli o prodeji předmětného pozemku. Není pravdou, že by se žalobkyně o uvedený pozemek nestarala, neboť je předmětem vodohospodářské stavby, jejíž užívání má pravidelný režim údržby. Dovolatel nemohl být nikdy v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku. Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl a přiznal jí náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předně předesílá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, a to z následujících důvodů.
K posouzení otázky neplatnosti smlouvy z důvodu neurčitosti vymezení jejího předmětu:
Odvolací soud při rozhodování vyšel mj. ze zjištění, že „na všech vyhotoveních (kupní) smlouvy (uzavřené dne 16. července 1969 mezi prodávajícími V. S., narozeným XY, a E. S., narozenou XY, oběma společně tehdy bytem v XY, a kupujícím tehdy označeným jako „Československý stát – Místní národní výbor v Boleticích“ došlo k opravě parcelního čísla XY na XY (v jednom případě byla oprava provedena psacím strojem, v druhém případě rukou), po opravách se údaje shodují, a je z nich zřejmé, jaký pozemek je předmětem kupní smlouvy (tj. pozemek parcelního čísla XY o výměře 3,35 arů, který byl původně součástí pozemku parcelního čísla XY, zapsaného ve vložce č. XY pozemkové knihy).“
Toto odvolacím soudem učiněné dílčí (a pro rozhodnutí zásadně významné) skutkové zjištění, které v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu revidovat a dovolací soud z něj při rozhodování musí vycházet, pak nemohlo vést k jinému právně kvalifikačnímu závěru, než který odvolací soud zaujal v odůvodnění svého rozsudku, tj., že: „vůlí účastníků smlouvy bylo převést tento pozemek “, který „je dostatečně specifikován, lze jej individualizovat, není zaměnitelný s jiným pozemkem, nelze proto dovodit neurčitost kupní smlouvy.“
Sama okolnost - jak v dovolání namítá žalovaný - že odvolací soud v uvedeném směru svůj právně kvalifikační závěr ohledně určitosti předmětu převodní smlouvy argumentačně nepodpořil judikaturou, na správnosti tohoto závěru ničeho nemění. Je zřejmé, že pro odvolací soud posouzení této právně významné okolnosti bylo notorietou, neboť při zjištění, že jednotlivá vyhotovení kupní smlouvy byla opravena na stejné znění parcelního čísla (viz zjištění odvolacího soudu shora), nemohly (objektivně) panovat žádné pochybnosti o identitě převáděného pozemku. Tato právně kvalifikační úvaha odvolacího soudu je logická a věcně správná. O jinou situaci (která však v tomto případě nenastala) by se jednalo, pakliže by na některých vyhotoveních kupní smlouvy oprava nebyla zřetelná, respektive vznikly by pochybnosti, o jaký předmět převodu se má vlastně jednat, a to navíc ve vazbě na jednání účastníků této smlouvy, mezi kterými by byl rozpor ohledně identifikace předmětu převodu. Odvolací soud tedy při rozhodování vyšel ze zjištění, že na všech vyhotoveních předmětné kupní smlouvy byla provedena stejná oprava, o níž nepanují žádné pochybnosti stran její formulační neurčitosti či nesrozumitelnosti.
Pokud tedy dovolatel v rámci své dovolací argumentace k řešení této právní otázky předkládá jakousi rešerši judikatury dovolacího soudu, nutno dodat, že tato není ve skutkových poměrech této věci uplatnitelná. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby.
K otázce vydržení předmětného pozemku:
Také v této části bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významné skutkové zjištění, že: „žalovaný u jednání odvolacího soudu uvedl, že až do doby, kdy bylo dodatečně projednáváno dědictví po jeho matce (v roce 1995), měli za to, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalobkyně. V té době mu otec dal smlouvu, na základě které zjistil, že žalobkyně není vlastníkem pozemku, který je předmětem sporu.“ I s přihlédnutím k těmto skutkovým zjištěním pak odvolací soud uzavřel, že: „Žalovaný tedy nutně opírá svou dobrou víru o kupní smlouvu z roku 1969, která se mu dostala do dispozice v roce 1995. Již z tohoto tvrzení lze jednoznačně dospět k závěru, že ani předchůdci žalovaného a ani žalovaný nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Právní předchůdci žalovaného byli srozuměni s tím, že pozemek převedli na právní předchůdkyni žalobkyně. Žalovaný, ač byl také přesvědčen, že pozemek je ve vlastnictví žalované, se v roce 1995 seznámil s kupní smlouvou uzavřenou mezi jeho rodiči a právní předchůdkyní žalobkyně, kterou si zřejmě vyhodnotil tak, že je neplatná. Za této situace nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, a to přesto, že žalobkyně nebyla v katastru zapsána jako vlastník pozemku.“
Právní posouzení věci odvolacím soudem je přitom v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jež vychází ze závěru, že posouzení, zda někdo jednal v dobré víře, je sice posouzením právním, je však založeno na zjištěném skutkovém stavu; nejsou-li (zde v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) skutečnosti nasvědčující dobré víře tvrzeny a prokázány, resp. nevyjdou-li v řízení najevo, ponese nepříznivé důsledky této skutečnosti ten, jehož tvrzené právo na jeho dobré víře závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 22 Cdo 2222/2018). Z toho dále plyne, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím nedostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou v řešení této otázky poukazuje dovolatel.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že na podkladě uplatněné dovolací argumentace (dovolacího důvodu a vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání) se žalovanému přípustnost jeho dovolání nepodařilo osvědčit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 4. 9. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu