ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.972.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 972/2019-190
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce O. J. L. M. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská č. 450/38, proti žalované E. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná č. 1633/47, o zaplacení 121.243,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 129/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2018, č. j. 17 Co 244/2018-174, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. května 2018, č. j. 28 C 129/2017-141 (s výjimkou výroku I.), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2018, č. j. 17 Co 244/2018-174, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 28.4.2017 u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal toho, že žalovaná mu „je povinna zaplatit částku ve výši 121.243,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 11.11.2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku“, a „je povinna nahradit náklady řízení k rukám jeho právního zástupce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že „na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22.9.2016, č.j. 34 D 780/2016-97, byl potvrzen jako jediný dědic svého zemřelého otce, pana O. M., nar. XY, zemř. dne 9.3.2016“ (dále též jen „zůstavitel“), že „součástí aktiv dědictví, která nabyl, byl i sporožirový účet číslo XY“, který „vykazoval ke dni úmrtí zůstavitele zůstatek ve výši 83.163,- Kč“, že „žalovaná byla mnohaletou přítelkyní zůstavitele“, že „měla zřízeno dispoziční právo k bankovnímu účtu na základě podpisového vzoru z 27.7.1999“, že „v krátké době po úmrtí zůstavitele, aniž tuto skutečnost oznámila bance (České spořitelně), která bankovní účet vedla, provedla z tohoto účtu dva neoprávněné výběry v celkové hodnotě 74.000,- Kč, ačkoli její dispoziční právo k účtu zaniklo“, že „první výběr z bankovního účtu ve výši 20.000,- Kč je datován dnem 11.3.2016, tj. dva dny po úmrtí zůstavitele“, že „druhý z výběrů z bankovního účtu ve výši 54.000,- Kč je datován dnem 17.3.2016, tj. dnem zpopelnění zůstavitele“ a že „uvedeným jednáním se žalovaná na úkor žalobce neoprávněně obohatila o částku 74.000,- Kč“. Rovněž uvedl, že „při následné kontrole výpisů z účtu vztahujících se k bankovnímu účtu dále zjistil, že žalovaná v krátké době před úmrtím zůstavitele převedla z jeho účtu bez právního důvodu částku v celkové výši 93.270,- Kč“, že „se konkrétně jednalo o převod na účet 213991354/0300 ve výši 57.000,- Kč ze dne 11.2.2016, který byl realizován na základě příkazu k úhradě ze dne 10.2.2016, který podepsala žalovaná“, že „druhým převodem pak byl převod na účet 213991354/0300 ve výši 36.270,- Kč ze dne 22.2.2016, který byl realizován na základě příkazu k úhradě ze dne 22.2.2016, který podepsala opět žalovaná“, že „žalovaná nedoložila žádný právní důvod, kterým by náležitě osvědčila převod finančních prostředků na účet XY“, a že „má za to, že se na úkor zůstavitele, resp. na jeho úkor bezdůvodně obohatila o částku ve výši 93.270,- Kč“. Konstatoval, že „neuplatňuje vůči žalované touto žalobou celou částku ve výši 93.270,- Kč, ale pouze část této částky ve výši 47.243,- Kč, která je rozdílem po zápočtu pohledávek“, jelikož „žalovaná u něj uplatnila požadavek na úhradu nákladů pohřbu zůstavitele ve výši 28.715,- Kč, nákladů na polohovací lůžko ve výši 2.420,- Kč, obědů pro zůstavitele ve výši 1.294,- Kč, pomoci s hygienou ve výši 2.570,- Kč a nákladů pobytu zůstavitele v domově seniorů ve výši 11.028,- Kč, celkem tedy částku ve výši 46.027,- Kč“. Uzavřel, že „žalovaná se bezdůvodně obohatila na jeho úkor o částku ve výši 74.000,- Kč, a to výběry z bankovního účtu po smrti zůstavitele a dále převody z bankovního účtu zůstavitele bezprostředně před jeho smrtí v zápočtem snížené výši o částku 47.243,- Kč“, a že tedy „celkem se žalovaná na úkor žalobce obohatila o částku 121.243,- Kč“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 17.5.2018, č.j. 28 C 129/2017-141, rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 45.285,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 45.285,- Kč od 11.11.2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok I.), a že „žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 5.851,- Kč k rukám JUDr. Anny Horákové, advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok III.); zároveň rozhodl, že „žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 75.958,- Kč s příslušenstvím, se zamítá“ (výrok II.). Po provedeném řízení a dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Měl za to, že „pokud se jedná o zaplacení částky 47.243,- Kč, tak není důvodná, neboť žalovaná prováděla příkazy k úhradě za života zůstavitele jako osoba, která měla dispoziční právo k jeho účtu, a to z pozice družky otce žalobce“, a že „jiná situace je však v případě částky 74.000,- Kč, kterou žalovaná vybrala na pokladně ve dnech 11.3.2016 (20.000,- Kč) a 17.3.2016 (54.000,- Kč), tedy po smrti zůstavitele“. K tomu uvedl, že „úmrtím zůstavitele zaniklo dispoziční oprávnění žalované k jeho účtu č. XY“ a že „smrtí zůstavitele se vlastníkem prostředků na účtu stal žalobce, což bylo potvrzeno i dědickým usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22.9.2016, č.j. 34 D 780/2016-97, které nabylo právní moci dne 8.10.2016“. Dospěl k závěru, že „v případě výběru částky 74.000,- Kč se tedy žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila“, přičemž „na tuto částku započetl 28.715,- Kč, kterou žalovaná zaplatila na pohřeb zůstavitele, a přiznal žalobci částku 45.285,- Kč“; „ohledně zbývající částky 75.958,- žalobu zamítl“.
K odvolání žalobce proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.10.2018, č.j. 17 Co 244/2018-174, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé II. a ve výroku o nákladech řízení III.“ a rozhodl, že „žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.880,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Anny Horákové, advokátky“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že „pokud žalovaná poté, co ke dni smrti zůstavitele do práv a povinností majitele předmětného sporožirového účtu vstoupil žalobce, vybrala z účtu peněžní prostředky v celkové výši 74.000,- Kč, vznikl jí tím bez právního důvodu na úkor žalobce majetkový prospěch, který je bezdůvodným obohacením a který je povinna žalobci vydat“. Za situace, kdy „žalovaná svou pohledávku za žalobcem ve výši 28.715,- Kč namítla k započtení na pohledávku žalobce ve výši 74.000,- Kč, došlo ke zrušení obou pohledávek v rozsahu, ve kterém se vzájemně kryjí“. Soud prvního stupně „tedy nepochybil, pokud žalobní požadavek žalobce na zaplacení peněžité částky odpovídající výběrům žalobkyně z účtu po smrti zůstavitele co do částky 28.715,- Kč shledal nedůvodným a v tomto rozsahu žalobu zamítl“. Odvolací soud shledal „věcně správným rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně v části, ve které zamítl žalobou uplatněný nárok žalobce jako dědice zůstavitele na zaplacení částky 47.243,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované vzniklého převodem peněžních prostředků z účtu zůstavitele před jeho smrtí“. Jelikož „z obsahu usnesení o dědictví vyplývá, že pohledávka zůstavitele za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého převodem peněžních prostředků z účtu zůstavitele před jeho smrtí nebyla zahrnuta do aktiv pozůstalosti a v dědictví projednána nebyla“, dospěl odvolací soud k závěru, že „žalobce není k uplatnění této pohledávky věcně aktivně legitimován“. Vycházel ze závěru, že „v poměrech stávající právní úpravy účinné od 1.1.2014 není využitelná judikatura, která dovozovala aktivní legitimaci dědice k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a její nabytí nebylo potvrzeno v dědickém řízení, neboť je založena na argumentaci, že pohledávka na dědice přešla již smrtí zůstavitele, resp. vychází z právní úpravy obsažené v ust. §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013, ze které plyne, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele“. Dodal, že „ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot“, že „prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o účtu nejsou v majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peníze byly případně na účet vloženy či poukázány, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků“, a že sice „dosud provedené dokazování neposkytuje dostatečný skutkový základ pro odpověď na otázku, zda v daném případě mohlo dojít mezi zůstavitelem a žalovanou k platnému postoupení pohledávky ze smlouvy o účtu na žalovanou“, avšak že „s ohledem na uvedené závěry o nedůvodnosti žaloby pro absenci věcné legitimace žalobce se další doplnění dokazování jeví jako nadbytečné“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku právního důvodu disponentky k převodům finančních prostředků z bankovního účtu zůstavitele za jeho života, a to s poukazem na absenci aktivní legitimace žalobce“. Domnívá se, že soudy „měly vycházet z toho, že ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot, a proto měly zkoumat a vyhodnotit důkazy předložené stranami k tomu, zda-li měla žalovaná k odčerpání finančních prostředků z účtu jeho otce nějaký právní důvod, či tak učinila bez právního důvodu, a tedy se na jeho úkor bezdůvodně obohatila“. Domáhá se vyřešení otázek, zda „má dědic, který v rozhodnutí o dědictví nabyl aktiva pozůstalosti, jež jsou tvořena právy a povinnostmi zůstavitele k bankovnímu účtu, aktivní legitimaci k podání žaloby na zaplacení finančních prostředků odčerpaných disponentem bez právního důvodu z účtu zůstavitele za jeho života“, zda „je nějakým způsobem omezen rozsah aktiv nabytého dědictví v případě, že jsou nabývána práva a povinnosti k bankovnímu účtu zůstavitele“, zda „má obvyklá cena majetku vyjádřená zůstatkem na bankovním účtu vliv na to, zda dědic nabude dědické právo pouze k finančním prostředkům odpovídajícím výši zůstatku na účtu či vstoupí do všech práv a povinností zůstavitele k předmětnému bankovnímu účtu“ a zda „má dědic aktivní legitimaci k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a její nabytí nebylo potvrzeno v dědickém řízení“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22.9.2016, č.j. 34 D 780/2016-97, které nabylo právní moci dne 8.10.2016, stanovil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti částkou 92.787,- Kč, výši pasiv pozůstalosti částkou 0,- Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 92.787,- Kč a potvrdil nabytí dědictví po zůstaviteli jedinému synovi (žalobci) jako dědici ze zákona. Rovněž stanovil, že aktiva pozůstalosti (mimo jiné) tvoří „práva a povinnosti zůstavitele jako majitele Sporožirového účtu číslo XY, vedeného na jméno O. M., r.č. XY, u společnosti Česká spořitelna, a.s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62“. Jediný dědic zůstavitele při kontrole výpisů z tohoto účtu zjistil, že z něj žalovaná (dlouholetá družka zůstavitele) vybrala finanční prostředky jak před smrtí zůstavitele, tak i po jeho smrti. Proto ji vyzval dopisem ze dne 1.11.2016 k „vydání veškerých finančních prostředků zůstavitele, které vybrala (popř. převedla na svůj bankovní účet) z bankovního účtu zůstavitele č. XY vedeného u České spořitelny a.s. bez právního důvodu“. Jelikož žalovaná na požadavky vznesené v předžalobní výzvě nepřistoupila, domáhal se dědic zůstavitele předmětnou žalobou zaplacení 121.243,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení o žalobě bylo zjištěno, že žalovaná měla na základě podpisového vzoru ze dne 27.7.1999 ke sporožirovému účtu zřízeno dispoziční právo a že tento účet vykazoval ke dni smrti zůstavitele zůstatek ve výši 83.163,- Kč. Na základě listin, datovaných dnem 1.2.2001, 1.6.2013 a 28.10.2013, podepsaných pouze zůstavitelem a označených jako „darovací doklad“ a „moje rozhodnutí“, bylo zjištěno, že zůstavitel zamýšlel „darovat“ veškeré své finanční úspory žalované, se kterou více než 25 let žil a která se o něj starala.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení otázky procesního práva, zda má univerzální dědic práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na zaplacení finančních prostředků odčerpaných (bez prokázání právního důvodu) z tohoto účtu za života jeho majitele žalovanou jako osobou s dispozičním právem k účtu. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu v uvedených souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit – s ohledem na dobu vzniku smluvního závazku České spořitelny, a.s., zřídit pro majitele (zůstavitele) sporožirový účet č. XY – podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že zůstavitel (majitel účtu) zemřel dne 9.3.2016, je třeba řízení o pozůstalosti po něm posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).
Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněžní prostředky, vyplácet z něj peněžní prostředky nebo z něj či na něj provádět jiné platební transakce (srov. ust. §708 odst. 1 obch. zák.).
Prostředky na běžném účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy uzavřené dle §708 obch. zák. nejsou v majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peníze byly případně na účet vloženy či poukázány, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Pohledávku ze smlouvy o běžném účtu je možné postoupit na jiného (např. i platným darováním). Přitom není rozhodující, zda je smlouva označena jako smlouva o postoupení pohledávky, neboť rozhodující je obsah dohody a skutečný úmysl smluvních stran (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2017, sp. zn. 21 Cdo 5271/2016, podle nějž lze bezúplatnou smlouvu o postoupení pohledávky ztotožnit s darováním práva nebo jiné majetkové hodnoty).
Smrtí majitele účtu smlouva o běžném účtu nezaniká. Banka proto např. pokračuje i po smrti majitele běžného účtu v přijímání peněžních prostředků na účet a ve výplatách a platbách z účtu na základě příkazů, které jí dal majitel účtu, příp. osoby jím zmocněné. Do práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu vstupují jeho dědici děděním. Obvyklá cena takového majetku koresponduje s výší zůstatku peněžních prostředků na účtu v okamžiku smrti majitele účtu (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 2008).
Byť to v o.z. již není výslovně zakotveno, přidržuje se nadále koncepce, podle níž dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice ze zákona (ex lege) zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li nabytí dědického práva odsunuto na splnění podmínky nebo doložení času, nebo nemá-li z jiného důvodu dědictví nabýt následný dědic. Platná právní úprava totiž nevyžaduje, aby dědic učinil projev vůle směřující k přijetí dědictví (např. podání dědické přihlášky) ani konstitutivní rozhodnutí příslušného orgánu (např. odevzdací listinu, neboli rozhodnutí soudu o odevzdání dědictví). Je tedy zcela zřejmé, že záměrem platné právní úpravy nebylo přiklonit se ke koncepci ležící pozůstalosti. Zásada, že se dědictví nabývá již smrtí zůstavitele (není-li nabytí dědictví odsunuto), je „oslabena“ pouze právem dědice v určité lhůtě dědictví odmítnout a také zásadou ingerence veřejné moci. Ta spočívá v tom, že s nabytím dědictví je spojeno obligatorní pozůstalostní řízení a vydání usnesení o dědictví, jímž se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Bez tohoto deklaratorního rozhodnutí dědic nemůže dědictví nabýt.
Je zřejmé, že dědění tedy nadále spočívá rovněž na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce (ust. §2009 o.z.). Jedná se samozřejmě i o majetkový nárok zůstavitele (majitele účtu) na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, který není vázán pouze na jeho osobu (ust. §2009 odst. 2 o.z.), a proto jeho smrtí nezanikl, a to bez ohledu na to, že jej za svého života u soudu neuplatnil (k tomu podrobněji srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 124, ročník 2002).
Na základě uvedeného lze shrnout, že i podle nové právní úpravy dědického práva (o.z.) děděním vstupuje dědic zemřelého majitele běžného účtu do jeho práv (i povinností), tedy i do práva na plnění v podobě zaplacení finančních prostředků odčerpaných z účtu za života jeho majitele osobou, které majitel sice udělil plnou moc k nakládání s peněžními prostředky na účtu, avšak která (dosud) neprokázala právní důvod k jejich čerpání (k tomu srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.11.2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, podle nějž ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot; proto má-li být vyloučen vznik majetkového prospěchu žalované, je nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, například v podobě účinné smlouvy).
Z pohledu aktivní legitimace dědice (jediného účastníka řízení o pozůstalosti po zemřelém majiteli účtu) k podání žaloby o zaplacení pohledávky zůstavitele vzniklé za jeho života vůči osobě s dispozičním oprávněním k jeho účtu proto není (ani nemůže být) významné – z důvodu vstupu dědice do práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu ke dni smrti zůstavitele – zda pohledávka byla v řízení o pozůstalosti jmenovitě zařazena do majetku zůstavitele (jeho aktiv), anebo zda bylo (obecně) stanoveno, že aktiva pozůstalosti tvoří práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtu. Ustálená soudní praxe navíc dovozuje, že jelikož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, dědici jsou oprávněni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004), nebo že jediný dědic zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele (k tomu opět srov. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 124, ročník 2002). Tím spíše je nutné pohlížet na posuzovaný nárok jako na uplatnitelný jediným dědicem i po právní moci usnesení o dědictví, vyplývá-li současně ve vztahu k (případné) zůstavitelově pohledávce, že nedošlo dosud k jejímu vypořádání v řízení o dědictví (pozůstalosti) nebo (z důvodu její spornosti) v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení §189 odst. 1 z.ř.s. (před 1.1.2014 ust. §175y o.s.ř.) [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.11.2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015].
Je přitom třeba zdůraznit, že otázka aktivní věcné legitimace žalobce (dědice) v předmětném sporu nezávisí na tom, zda (případná) pohledávka zůstavitele za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého převodem peněžních prostředků z účtu zůstavitele před jeho smrtí bez právního důvodu, byla uplatněna v pozůstalostním řízení (zahrnuta do aktiv dědictví), jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž na tom, že rozhodnutím soudu potvrzujícím žalobci nabytí dědictví bylo postaveno najisto, že je jediným dědicem zůstavitele, a tedy že je oprávněn domáhat se práva, o nějž v řízení jde.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce nelze (případně) dovozovat ani z toho, že se žalobce měl domáhat určení, že zůstavitel měl ke dni smrti vůči žalované pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, neboť podle ustálené judikatury pravomocný rozsudek o žalobě na plnění podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. zahrnuje kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva či právního vztahu, a tudíž žaloba na určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemusí předcházet žalobě na plnění [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.9.2016, sp. zn. 21 Cdo 103/2016].
Ze všech výše uvedených důvodů není proto závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce k podání předmětné žaloby správný. Odvolací soud rovněž pochybil, pokud se domníval, že se jeví jako nadbytečné další doplnění dokazování k otázce, zda „v daném případě mohlo dojít mezi zůstavitelem a žalovanou k platnému postoupení pohledávky ze smlouvy o účtu na žalovanou“. Za situace, kdy žalovaná (disponentka s účtem) dosud bez prokázání právního důvodu (kterým nemohlo být pro absenci zákonných náležitostí uzavření „darovací smlouvy“, jak již správně dovodil i odvolací soud) odčerpala z účtu zůstavitele za jeho života žalobou nárokovanou částku, aniž by však odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) bylo současně náležitě uváženo, zda pohledávku z titulu výplaty finančních prostředků, jíž je majitel účtu nadán vůči bance, za svého života nemohl na žalovanou platně postoupit jinak než „darováním“ na základě listin ze dne 1.2.2001, 1.6.2013 a 28.10.2013, nelze (prozatím) dospět k závěru o bezdůvodném obohacení žalované.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (v otázce aktivní věcné legitimace žalobce k podání předmětné žaloby) a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro předčasný (a tudíž nesprávný) rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž tento rozsudek (vyjma části, kterou bylo rozhodnuto o finančních prostředcích převedených žalovanou z účtu zůstavitele až po jeho smrti) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu