ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.224.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 224/2019-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. W. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem se sídlem Střelecká 672/14, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: V. Č. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem Suppého 532/4, 148 00 Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 166/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2018, č. j. 19 Co 230/2018-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 3. 2018, č. j. 7 C 166/2016-154, výrokem I uložil žalovanému povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci dopis znění: Omlouvám se za své výroky, že „P. W. byl gauner a veliký hajzl a ve věznici XY udával bachařům“, které jsem pronesl 26. 4. 2012 v restauraci XY v XY; a ve zbývajících nárocích žalobu výroky II až IV a VI zamítl, výrokem V řízení o uplatněném nároku zčásti zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII až IX). Ohledně vyhovujícího výroku I vycházel ze zjištění, že při setkání disidentů u příležitosti vzpomínky na P. W. 26. 4. 2012 v restauraci XY v XY žalovaný pronesl za přítomnosti dalších osob citovaný výrok. Posuzoval jej podle §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), ale i podle §81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), neboť následky zásahu přetrvávají a projevují se do současné doby a vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2014 může požadovat posmrtnou ochranu člověka i sourozenec, který se navíc domáhá i ochrany dobrého jména svého a své rodiny, uložil žalovanému povinnost žalobci se omluvit, neboť poškodil dobré jméno P. W. překročením míry přípustné kritiky a použitím výrazů, jež jsou mírou expresivity ve značném nepoměru k cíli kritiky, a tím protiprávně zasáhl osobnost P. W., žalobce i jejich rodiny.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 19 Co 230/2018-197, vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), řízení o odvolání žalobce proti výrokům II a III zastavil (výrok III), v zamítavých výrocích IV a VI rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a vůči státu. Ve vztahu k výroku I uzavřel, že došlo-li k jednorázovému porušení práva P. W., žalobce a jeho rodiny před 1. 1. 2014, je nutné právní skutečnosti a právo na zadostiučinění posuzovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který neumožňoval sourozenci uplatnit po smrti fyzické osoby právo na ochranu její osobnosti, a proto žalobce není věcně legitimován k vedení sporu o ochranu osobnosti jeho zemřelého bratra. Vzhledem k odlišnosti jména nemůže být případným protiprávním jednáním žalovaného žalobce dotčen, čest žalobce nemohla být pošpiněna, neboť výroky se týkaly výlučně jeho zemřelého bratra, navíc nebyly takové intenzity, aby mohly zasáhnout integritu žalobce, byly proneseny v uzavřené společnosti 10 – 15 lidí, a to více než tři roky před podáním žaloby. Ohledně zásahu spočívajícího v poškození pověsti a dobrého jména celé rodiny pak žalobce neupřesnil, koho tím míní.
Proti měnícímu výroku I a výrokům nákladovým (IV a V) rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014. Namítá, že s ohledem na výjimečnou osobnost jeho bratra P. W. mělo být na danou věc aplikováno ustanovení části první, hlavy I, §6 odst. 2 a §7 o. z., a to s ohledem na ustanovení §3030 o. z. V opačném případě by nebylo možno bratrovu památku za případné útoky učiněné před 1. 1. 2014 chránit, neboť jiná oprávněná osoba než žalobce již nežije. Žalobce navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a jeho následnou změnu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť není důvodu, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Odvolací soud své rozhodnutí v dovoláním napadeném výroku I založil na závěru, že jelikož k tvrzenému zásahu do osobnostních práv bratra žalobce P. W. mělo dojít 26. 4. 2012, tedy před účinností v současné době platného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je nutno danou věc v souladu s přechodným ustanovením (§3028 odst. 2 o. z.) tohoto zákoníku posoudit podle předchozí úpravy, tedy podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to podle §15, podle něhož není žalobce aktivně věcně legitimován k vedení sporu o ochranu osobnosti zemřelého bratra, když toto právo příslušelo pouze manželu nebo partnerovi a dětem; není-li jich, rodičům dotčené osoby.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (tzv. kvalitativní rozsah dovolání). Jak ostatně dovolatel sám konstatuje, právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z., byla již Nejvyšším soudem vyřešena, a to konkrétně rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaným pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení §3030 o. z. (stanovící, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). K obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5797/2017, neboť žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou).
Dosavadní právní úprava v §15 obč. zák. taxativně vymezila okruh osob, jimž po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti. Toto kogentní ustanovení musí být v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 respektováno. Pokud by soudy po tomto datu přiznaly žalobci právo domáhat se ochrany osobnosti zemřelého bratra, postupovaly by v rozporu s výše uvedenou zákonnou dikcí i rozhodovací praxí dovolacího soudu a umožnily tím uplatnění nároku, jejž právní řád v době tvrzeného zásahu žalobci nepřiznával. Proto je třeba uvedené judikaturní závěry respektovat i v případě výjimečné osobnosti P. W.
Není tedy důvodu, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka nemožnosti aplikace §6 odst. 2 a 7 o. z. na daný případ byla posouzena jinak. Ostatně ani případná aplikace §6 odst. 2 o. z. (stanovící, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a že nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu) či §7 o. z. (podle něhož se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře) by na závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce nemohla nic změnit, neboť tato ustanovení žádné nároky samostatně nezakládají a jsou jen výkladovými pravidly vycházejícími ze základních zásad soukromého práva.
Přípustnost dovolání vůči výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je pak vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. není na místě, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu