ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2582.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2582/2019-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. M. , narozený XY, trvale bytem XY, t. č. Ústav na výkon trestu odňatia slobody, Sládkovičova 80, Banská Bystrica – Kráľová, Slovenská republika, zastoupený JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem Benešova 628/12, Brno, proti žalovanému: R. K. , soudce XY, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 27/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 Co 25/2018-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 Co 25/2018-255, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 26. 2. 2018, č. j. 24 C 27/2013-224, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal písemné omluvy formou doporučeného dopisu a zaplacení částky 30 000 Kč jako nemajetkové újmy za slovní urážku. Podle žaloby mělo k zásahu do osobnostního práva žalobce dojít slovní reakcí žalovaného, který při náhodném střetu nákupními vozíky v obchodním středisku údajně nazval žalobce agresivním debilem a duševně chorým psychopatem, který by se měl léčit; učinil tak podle žaloby poté, co se žalobce na počátku konfliktu žalovaného zeptal, zda potřebuje dostat facku, aby přestal obtěžovat a čumět, neboť podle žalobce se na něj po nárazu vozíku nepřátelsky díval. Žalobce celou situaci vnímal jako zásah do své osobní cti, důstojnosti a dobré pověsti, neboť k jeho ponížení mělo dojít před jeho družkou a přáteli. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepovažoval za nutné provádět dokazování, zda k tvrzenému jednání skutečně došlo (žalobce vylíčení téže historky neúspěšně použil v rámci námitky podjatosti ve své trestní věci, kterou žalovaný jako soudce rozhodoval), neboť ani kdyby žalobce jednání žalovaného prokázal, nedošlo by jím k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv ve smyslu §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Nejednalo by se totiž o jednostranný bezdůvodný slovní útok žalovaného vůči žalobci, nýbrž o reakci na nevhodný žalobcův slovní projev, který sám nebyl adekvátní v popsané situaci.
Dovolatel se domnívá, že stěžejní otázka, zda „neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti je vyloučena v případě, že poškozený sám zasáhl do práva na ochranu osobnosti toho, kdo zasáhl do jeho práva na ochranu osobnosti“, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dále odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění rozsudku a porušení práva žalobce být přítomen při jednání ve věci. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel sice předkládá otázku, o níž se domnívá, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, ve skutečnosti však obecnou otázkou, na níž stojí napadené rozhodnutí, je posouzení míry přiměřenosti hájení chráněných zájmů při výkonu práva na ochranu osobnosti, která je u zásahů do cti důvodem vylučujícím neoprávněnost difamačních znevažujících výroků. Závěr odvolacího soudu, že tvrzenými výroky žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť jim v konkrétním případě předcházel neadekvátní slovní útok žalobce vůči žalovanému, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž je pro určení, zda je určité tvrzení difamující, nutno posuzovat nikoli jen použité výrazy a formulace, ale celkový dojem s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011). V celkovém kontextu teoreticky dané situace, kdy tvrzeným výrokem žalovaného mělo pouze vygradovat napjaté setkání účastníků v nákupním centru, k jehož vyvolání velkou měrou přispěl žalobce tím, že jako první velmi nezdvořile slovně reagoval na výraz ve tváři žalovaného, lze tedy uzavřít, že dovolatelem předkládaná otázka byla řešena soudy obou stupňů zcela v souladu v judikaturou Nejvyššího soudu, a řešení této právní otázky proto nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatel dále poukazuje na vady řízení (především, že mu nebylo umožněno účastnit se osobně odvolacího řízení). K namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by ovšem dovolací soud mohl ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné; tak tomu v posuzované věci není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu