ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2737.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2737/2018-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) E. V. , narozená XY, bytem XY, b) S. G. , narozený XY, bytem XY, c) J. V. , narozený XY, bytem XY, d) J. V. , narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 222/5, Brno, proti žalované: R. H. , narozená XY, bytem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Pojišťovna a. s. , se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, IČO 61859869, o zaplacení 12.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 40/2016, o dovolání žalobkyně a) a žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 25 Co 419/2017-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 14 C 40/2016-193, ve znění usnesení ze dne 14. 9. 2017, č. j. 14 C 40/2016-246, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 100.000 Kč s příslušenstvím a co do částky 5.900.000 Kč s příslušenstvím její žalobu zamítl, žalobu žalobců b), c) a d) zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 4. 6. 2014 při dopravní nehodě vozidlem svého otce usmrtila J. V., adoptivního syna žalobkyně a), dvojče žalobce b) a adoptivního bratra žalobců c) a d). Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, č. j. 4 T 13/2015-553, byla žalovaná uznána vinnou zločinem vraždy, za jehož spáchání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 11 let, k trestu zákazu činnosti v délce 9 let a bylo jí uloženo protialkoholní ochranné léčení. Vedlejší účastnice, u níž bylo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla, vyplatila dne 28. 7. 2015 žalobkyni a) a žalobci b) na náhradě nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké každému částku 400.000 Kč, žalobcům c) a d) pak vyplatila každému po 200.000 Kč. Soud prvního stupně vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, potažmo z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobcům b), c) a d) byla již vedlejší účastnicí poskytnuta náhrada za ztrátu osoby blízké podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v odpovídající výši. Odškodnění pro žalobkyni a) je pak namístě zvýšit o dalších 100.000 Kč na výsledných 500.000 Kč odpovídajících horní hranici základního rozpětí náhrady ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.
K odvolání žalobkyně a), žalobce b), žalované a vedlejší účastnice Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 25 Co 419/2017-279, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit již přisouzených 100.000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil ve výroku o platební povinnosti žalované a v zamítavém výroku ohledně nároků žalobkyně a) a žalobce b) a řízení o odvolání žalobců c) a d) pro zpětvzetí odvolání zastavil; rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci, včetně stanovené výše náhrady pro jednotlivé pozůstalé. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, na rozhodnutí zmíněná již soudem prvního stupně a na aktuální judikaturu především trestních soudů vztahující se k předmětné problematice, podle které je při určování výše náhrady nemajetkové újmy nutno vždy zohlednit relevantní kritéria jak na straně škůdce, tak na straně pozůstalých. Obdobně jako soud prvního stupně považoval za rozhodující zejména skutečnost, že intenzita vztahů zemřelého se žalobci [včetně žalobkyně a), jejíž vztah k zemřelému lze hodnotit jako nejintenzivnější] byla v porovnání se vztahy v běžné rodině spíše podprůměrná, neboť zemřelý byl dospělým člověkem s vlastním životem, který nežil se žalobci ve společné domácnosti a vídal se s nimi zřídka. Z domova odešel zhruba šest let před svou smrtí a od té doby se vzájemné vztahy značně oslabily. Žalobce d) nechal od roku 2011 zrušit zemřelému trvalý pobyt ve svém domě [obývaném mimo jiné i žalobkyní a)] s odůvodněním, že se zde zemřelý již delší dobu nezdržuje, ačkoliv například žalobce b), který rovněž žije v jiném místě, zde má pobyt nahlášen dodnes. Žalobci nevěděli, kam se zemřelý odstěhoval, kde se zdržuje, nikdy jej nenavštívili a ani tvrzený vzájemný intenzivní telefonický kontakt nebyl v řízení prokázán. Pozůstalí nebyli na zemřelém hmotně závislí, dostalo se jim určité morální satisfakce v podobě přísného trestněprávního postihu žalované a stranou nelze ponechat ani postoj žalované, která opakovaně projevila nad svým činem upřímnou lítost a žalobcům se omluvila.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobkyně a) a žalobce b). Namítají, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi jejich námitkami a stanovil odškodnění ve výši, která neodráží skutečnou míru jejich utrpení. Jsou přesvědčeni, že do civilního řízení nelze bez dalšího přebírat závěry trestních soudů, tedy mimo jiné ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Civilní soudy jsou vázány rozhodnutími trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, nikoliv však jejich rozhodnutími o výši náhrady za způsobenou újmu. Mají za to, že nalézací soudy opomenuly posoudit nároky dovolatelů podle zásad slušnosti, jak jim ukládá ustanovení §2959 o. z. Nesouhlasí s tím, aby bylo pro účely určování výše náhrady zohledňováno odsouzení žalované k trestu odnětí svobody, potažmo skutečnost, že se v průběhu výkonu trestu žalovaná nebude moci starat o své děti. Zpochybňují skutkový závěr nalézacích soudů o tom, že mezi žalobci a zemřelým nebyl prokázán intenzivní telefonický kontakt, a jsou přesvědčeni, že měl být ve věci vypracován znalecký posudek z oboru psychologie či psychiatrie, neboť bez něho není možné prokázat míru jejich citového utrpení. Za skutečnost umocňující jejich újmu pak považují i to, že žalovaná neprojevila sebemenší lítost nad svým činem a snaží se kvalitu života zemřelého snižovat. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně a) a žalobce b) odmítl podle §243c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Při určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké ve smyslu §2959 o. z., je podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která sice obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž,
byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Při stanovení konkrétní výše náhrady lze za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, považovat v případě nejbližších osob dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Takto nastavená základní částka je východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady zohledňující již konkrétní aspekty té které projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
Po promítnutí uvedených východisek ustálené rozhodovací praxe do podmínek projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že v postupu odvolacího soudu nelze shledat žádné pochybení. Průměrná mzda za rok 2013 činila podle údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem 25.128 Kč, za základní částku náhrady pro úmrtí nastalá v roce 2014 lze tedy ve vztahu k nejbližším příbuzným považovat částku 502.560 Kč. Z okolností odůvodňujících modifikaci takto stanovené základní částky bylo namístě zohlednit jak hlediska svědčící pro její zvýšení (zejména skutečnost, že zemřelý byl usmrcen úmyslným jednáním žalované), tak i pro její snížení (zejména podprůměrná intenzita vzájemných vztahů, absence finanční či existenční závislosti žalobců na zemřelém, poskytnutí jisté morální satisfakce v podobě odsouzení žalované k vysokému trestu odnětí svobody či přístup žalované, která projevila nad svým činem lítost a vyjádřila žalobcům omluvu). Vyhodnotil-li odvolací soud uvedená kritéria ve vztahu k žalobkyni a), jejíž vztah k zemřelému lze v porovnání s ostatními pozůstalými označit za nejvíce intenzivní, tak, že jako adekvátní se jeví náhrada ve výši odpovídající de facto shora uvedené základní částce, neshledává dovolací soud takový závěr nesprávným či nepřiměřeným. Obdobným způsobem pak dovolací soud hodnotí i úvahu odvolacího soudu týkající se nároku žalobce b), jemuž byla přiznána náhrada o 100.000 Kč nižší, a to vzhledem k evidentně nižší intenzitě jeho vzájemného vztahu se zemřelým, vedoucí přirozeně i k nižší míře vzniklých duševních útrap. Kvalita vzájemných vztahů je přitom klíčovou okolností, jak plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, publikovaného pod C 16045 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1/17, byť se opírají o předchozí právní úpravu.
Ustanovení §2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. Ve světle těchto skutečností je zřejmé, že námitky dovolatelů směřující k tvrzené nesprávné aplikaci ustanovení §2959 o. z., resp. ke stanovení výše náhrady v rozporu se zásadami slušnosti, nejsou důvodné, neboť přiznaná náhrada není nepřiměřeně nízká.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani neopodstatněná výhrada dovolatelů, že se nalézací soudy dopustily pochybení nepřípustným přebíráním závěrů trestních soudů v otázkách náhrady nemajetkové újmy. Odvolací soud respektoval judikaturu existující v době vydání napadeného rozhodnutí, aniž by rezignoval na svou vlastní úvahu, nelze mu proto vytýkat, že by nesprávně přejímal nepoužitelné závěry jiného soudu. Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje vnitřní integritu právního řádu a z ní plynoucí fakt, že neexistuje jediný racionální důvod, pro který by se rozhodování civilních a trestních soudů v otázkách náhrady nemajetkové újmy podle téhož hmotněprávního ustanovení (§2959 o. z.) mělo řídit odlišnými pravidly a vycházet z rozdílných principů. Je naopak vysoce žádoucí, jak správně podotkl již odvolací soud, aby soudy při rozhodování o témže nároku postupovaly jednotným způsobem, bez ohledu na typ řízení, v němž byl předmětný nárok uplatněn. Nelze totiž přehlédnout zákonný požadavek předvídatelnosti rozhodovací praxe a princip legitimního očekávání zakotvený v §13 o. z., podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
Námitky dovolatelů, že v řízení bylo prokázáno, že mezi nimi a zemřelým probíhal intenzivní telefonický styk, že žalovaná neprojevila lítost nad svým jednáním, čímž měla prohloubit duševní útrapy žalobců, potažmo že měl soud nechat zpracovat znalecký posudek z oboru psychologie či psychiatrie za účelem prokázání míry jejich duševních útrap, postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu