ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2787.2018.3
sp. zn. 25 Cdo 2787/2018-283
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: V. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem Na příkopě 988/31, 110 00 Praha 1, proti žalovaným: 1) P. Hlava s. r. o. , IČO: 27364291, se sídlem Na Břevnovské pláni 55/2106, 169 00 Praha 6, zastoupená JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem U Demartinky 152/1, 150 00 Praha 5, a 2) D. P. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou se sídlem Obrněné brigády 20/20, 350 02 Cheb, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 45/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 1 Co 55/2017-219, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2018, č. j. 1 Co 55/2017-219 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2017, č. j. 34 C 45/2011-146, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 34 C 45/2011-146, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1.250.000 Kč, a to buď aby jí tuto částku zaplatili oba žalovaní společně a nerozdílně, anebo aby jí tuto částku zaplatila žalovaná 1) nebo žalovaný 2), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 28. 3. 2008 se žalobkyně podrobila v zařízení žalované 1) plastické operaci břicha (abdominoplastice) s tím, že předoperační vyšetření u ní prováděl žalovaný 2) jakožto její obvodní lékař. Po operaci u žalobkyně došlo ke komplikacím v podobě špatného a zdlouhavého hojení operované rány. Především na základě znaleckého dokazování provedeného v řízení o náhradu škody mezi týmiž účastníky vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 116/2010, soud uzavřel, že všechny lékařské zákroky byly provedeny lege artis. Příčinou komplikovaného hojení operační rány byla souhra více faktorů (reakce tkáně na vstřebatelný šicí materiál, tvorba rozsáhlých exudátů v ráně, vznik pooperačního hematomu, obezita a věk žalobkyně, rozsah výkonu) a nikoliv účinky léku Metalcaptase, přestože je nebylo možno zcela vyloučit. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaní svým jednáním nezasáhli neoprávněně do osobnostních práv žalobkyně podle §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a žalobkyni tak nelze přiznat zadostiučinění podle §13 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 1 Co 55/2017-219, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval však, že se žalobkyně v řízení o ochranu osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy na základě stejných skutkových tvrzení jako v řízení o náhradu škody na zdraví (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 116/2010), které již bylo pravomocně skočeno. Jelikož právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nároky na náhradu škody na zdraví podle §444 odst. 1 obč. zák. jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, nelze je uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení. Dvojím hodnocením vzniklé nemajetkové újmy na lidském zdraví by docházelo k porušení obecné právní zásady „non bis in idem“. Nárok proto shledal nedůvodným a rozhodnutí soudu prvního stupně, i když z jiných důvodů, potvrdil.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s tím, že existence pravomocného rozhodnutí o nároku na náhradu škody na zdraví brání projednání a rozhodnutí o žalobě na náhradu nemajetkové újmy z titulu zásahu do osobnostních práv v případě totožných skutkových okolností, zejména absence informovaného souhlasu poškozené osoby. Tvrdí, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 se domáhala náhrady škody na zdraví v důsledku postupu non lege artis, naproti tomu v tomto řízení se domáhá náhrady nemajetkové újmy za zásah do jejích osobnostních práv jednáním žalovaných non lege artis. Pokud jsou v obou žalobách totožně líčeny skutkové okolnosti případu, je to pouze z důvodu popsání celé situace vedoucí ke škodlivému následku. Na podporu svých tvrzení odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 154/2007, ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16. Namítá rovněž, že skutková tvrzení ohledně nesplnění informační povinnosti ze strany lékařů a absenci následného informovaného souhlasu, uvedla již v žalobě ze dne 22. 3. 2011 a vyjádřením ze dne 14. 11. 2016 nedošlo ke změně žaloby, nýbrž pouze k doplnění výše uvedeného právního rozboru. Soud tak byl povinen posoudit existenci možného nároku vůči žalovaným, jenž z vylíčení okolností nepochybně vyplýval. V tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09; a navrhla zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné (§237 o. s. ř.) pro posouzení otázky, zda mohou vedle sebe obstát nároky na náhradu škody na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění) a na odškodnění zásahu do osobnostních práv, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť ke škodné události došlo před 1. 1. 2014.
Kolize mezi nárokem na finanční satisfakci podle ustanovení §13 odst. 2 o. s. ř. a nárokem z titulu náhrady škody na zdraví se, podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu, posuzuje tak, že nároky na náhradu škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Závěr vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, v němž je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle §444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, publikovaný pod č. 56/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „Sbírka“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3002/2017, nebo usnesení ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2433/2018).
V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 1.240.000 Kč s tvrzením, že se žalovaní dopustili protiprávního jednání, a to žalovaný 1) tím, že jí provedl abdominoplastiku v rozporu s poznatky lékařské vědy, v jiném než žalobkyní odsouhlaseném rozsahu, a neposkytl řádné poučení ani pooperační péči, a žalovaný 2) tím, že ji v předoperační zprávě, v rozporu se skutečností, označil za schopnou této operace, čímž zasáhli (nebo jen některý z nich) do její fyzické i psychické integrity, v důsledku čehož utrpěla její důstojnost, a odškodnění dle §444 obč. zák. nepovažuje za přiměřené svému utrpení a všem negativním následkům. Již v žalobě poukázala na to, že podala žalobu na náhradu škody, jež byla projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 116/2010, kde se po totožných žalovaných domáhala bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 195.000 Kč, náhrady nákladů léčení v částce 21.404 Kč a nákladů na vypracovaní znaleckého posudku v částce 3.675 Kč, celkem částky 220.079 Kč, s tím, že se žalovaní jednáním, jež bylo popsáno shodně jako v žalobě v projednávané věci, dopustili protiprávního úkonu v příčinné souvislosti s nímž žalobkyni vznikla škoda. Žaloba v této věci byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 8. 11. 2012, č. j. 19 C 116/2010-257, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2013.
I když v obou žalobách byly účastníky tytéž osoby a žalobkyně popsala jednání žalovaných shodně, nelze uzavřít, že se jedná o totožná skutková tvrzení, neboť není dána totožnost právního důvodu, o nějž nároky opírá, a zejména následku, od něhož uplatněné nároky odvozuje. Na rozdíl od řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 116/2010 se v projednávané věci domáhá finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do její tělesné integrity podle §11 a §13 obč. zák. na základě odlišných skutkových tvrzení o tom, v čem spočívá zásah do jejích osobnostních práv, podrobně uvádí skutková tvrzení týkající se následků tvrzeného zásahu do těchto práv i tzv. „převisu“ nad nárokem uplatněným z titulu náhrady škody. Navíc žalobkyně odůvodňuje svůj nárok i absencí informovaného souhlasu, mimo jiné i v důsledku nedostatečného poučení ze strany lékařů, a zde je předmětem ochrany jiný osobnostní statek než lidské zdraví, a to právo na informace, na sebeurčení a na svobodné individuální rozhodování pacienta. Zásahy do těchto chráněných hodnot jsou odčinitelné prostředky ochrany osobnosti, přičemž odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb za škodu na zdraví v případě nedostatečného poučení o možných rizicích zákroku může být dána, i když byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, publikovaný pod č. 81/2015 Sbírky).
V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že podání žalobkyně ze dne 14. 11. 2016 je dle obsahu nutno posoudit jako doplnění žaloby o tvrzeních týkajících se okolností, jež předcházely operaci včetně poskytnutí nedostatečných informací ze strany žalovaných, neboť již v žalobě ze dne 25. 3. 2011 tvrdila žalobkyně nedostatečné poučení i to, že k provedení operace v rozsahu posléze provedeném nedala souhlas. Nejde tedy o nové skutkové tvrzení, ale o doplnění argumentace týkající se tvrzeného nedostatku informovaného souhlasu žalobkyně z hlediska uplatněného nároku na ochranu osobnosti. Doplnění tvrzení pak nebrání ustanovení §118b o. s. ř., neboť k němu došlo před prvním jednáním ve věci samé, přípravný rok se nekonal. Jestliže se tedy odvolací soud ztotožnil s procesním postupem soudu prvního stupně, který toto podání posoudil jako rozšíření žaloby, jež nepřipustil, a tímto nárokem se nezabýval, postupoval nesprávně.
Lze uzavřít, že v projednávané věci žalobkyně uplatňuje samostatný nárok na ochranu osobnosti na základě jiných skutkových tvrzení než v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 116/2010. Jak vyplývá z citované judikatury, uplatnění takového nároku právní úprava obsažená v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., jež byl účinný v době škodné události, nevylučovala.
Jelikož odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, je dovolací důvod uplatněný žalobkyní naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože se soud prvního stupně v důsledku procesního pochybení nezabýval žalobou v celém rozsahu, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu