ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2863.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2863/2019-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1, proti žalované: Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 46/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 11 Co 268/2018-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 30 C 46/2015-74, uložil výrokem I žalované povinnost zaplatit žalobkyni 84.000 Kč a v částce 45.600 žalobu zamítl, výrokem II jí uložil dále zaplatit částku 1.284.000 Kč a co do částky 1.596.000 Kč žalobu zamítl a výroky III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně utrpěla v 17 letech při dopravní nehodě těžkou újmu na zdraví, pro kterou byla opakovaně operována a hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice a která zanechala trvalé následky v narušeném způsobu chůze a v psychické oblasti (změna osobnosti). Obvodní soud rozdělil dle žaloby nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU) na oblast fyzických a psychických následků, vyšel ze znaleckých posudků a bodového ohodnocení 1900 bodů u psychických následků a náhradu zvýšil o další trojnásobek a z ohodnocení 1500 bodů u fyzických následků a náhradu zvýšil o další pětinásobek, ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č. j. 11 Co 268/2018-106, změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (dalších) 45.600 Kč, ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (dalších) 111.000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že věc je třeba posuzovat dle právní úpravy účinné v době vzniku škody, neboť nejde o natolik mimořádný a závažný případ, aby odůvodňoval užití nové právní úpravy. Dále vytkl soudu prvního stupně nesprávný postup při mimořádném zvýšení náhrady za ZSU bez navýšení dle §6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. a rozčlenění odškodnění za ZSU na fyzické a psychické následky, neboť dle ustálené rozhodovací praxe je nárok na náhradu za ZSU jediným nárokem, který lze mimořádně zvýšit jedině jako celek. Základní bodové ohodnocení ZSU činí 1500 a 2375 bodů, tomu odpovídá 465.000 Kč, z nichž žalobkyně obdržela 180.000 Kč a 144.000 Kč, bylo jí přisouzeno 84.000 Kč, a jelikož požadovala 273.6000 Kč, zbývá jí na základním odškodnění ZSU doplatit 45.600 Kč. Odvolací soud připomenul, že zvýšení odškodnění okolo desetinásobku je vyhrazeno případům, kdy je poškozený téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady jsou zcela ztraceny, že v mnohem závažnějších případech poškozených s těžšími následky bylo přiznáno toliko odškodnění ve výši sedminásobku, a proto v případě žalobkyně, jež není zasažena v oblasti intelektu, gnostických a komunikačních schopností, je zaměstnána, je schopná se o sebe postarat a přes fyzický handicap a nutnost určité pomoci druhých osob zapojovat se do života, je na místě zvýšit základní odškodnění za ZSU 465.000 Kč o trojnásobek, tedy na částku 1.395.000 Kč, z níž zbývá doplatit 111.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že při výkladu §2957 o. z. a §3079 odst. 2 o. z. nelze ztotožňovat mimořádné důvody a okolnosti hodné zvláštního zřetele, a že má dovolací soud posoudit již rozhodnutou otázku posouzení přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z. jinak než učinil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněného pod číslem 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Dovolatelka má za to, že důvody pro použití přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z. mají být jiné, než uvedené v §2957 o. z. a nemá se jednat o vyšší míru výjimečnosti, ale o důvody zcela jiné. Není však schopna uvést jaké, když dle jejího názoru vlastně nejsou známé. Dovolatelka v závěru spekuluje, zda záměrem zákonodárce nebylo ztotožnit důvody pro užití přechodného ustanovení s důvody ke zvýšení náhrad za ZSU dle původní úpravy, neboť by takový výklad bylo možno považovat za spravedlivý. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., není však přípustné.
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle podzákonného předpisu - vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015).
Podle §3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud přehodnotil svůj předchozí závěr ohledně aplikace přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z., aniž by uvedla konkrétní důvody, které by měly vést k aplikaci nové právní úpravy, neboť dle jejího názoru vlastně nejsou známé. Z rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, je však zřejmé, že dovolací soud neztotožňuje okolnosti a mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, ale naopak pro mimořádné důvody vyžaduje vyšší míru výjimečnosti, což dovozuje i na základě důvodové zprávy. Jednou z podmínek užití §3079 odst. 2 o. z. je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (viz odkaz na §2 odst. 3 o. z.). Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí př ípady, kdy s ̌kůdce způsobil š kodu úmyslne ̌ z touhy nič it, ublíz ̌it nebo z jin é pohnutky zvlás ̌ť zavrž eníhodné. Za zvlá šť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 731 s.).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017, dále dovolací soud uvedl, že uvedené přechodné ustanovení je třeba vyložit ústavně konformním způsobem tak, že umožňuje za podmínek popsaných shora přiznat a podle nového zákona právně kvalifikovat náhradu takové nemajetkové újmy, která mohla být přiznána již dříve, byť neměla vedle ochrany osobnosti své výslovné zákonné podřazení (např. náhrada za ztrátu osoby blízké, nároky obětí trestné činnosti). Z toho zároveň vyplývá, že toto přechodné ustanovení nesměřuje k automatickému opuštění systému určení výše náhrady za bolest či ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. V dosud neskončených věcech. Jednak se o tom nezmiňuje ani důvodová zpráva, která jinak považovala za nezbytné vyložit, kam v tomto směru míří, jednak nároky nemajetkového charakteru při poškození zdraví, jde-li o bolest a ztížení společenského uplatnění, nejsou vlastně nové (srov. §2958 o. z.), odlišná jsou jen pravidla pro určení výše náhrady (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016, a rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016). Především však nelze akceptovat, aby škoda na zdraví způsobená třeba i ve stejný den byla odškodněna na základě rozdílných právních úprav pouze v závislosti na tom, zda o odškodnění bylo požádáno a rozhodnuto před nabytím či po nabytí účinnosti nové právní úpravy. Takový závěr nelze považovat za spravedlivý.
V daném případě nebyly tvrzeny, respektive prokázány žádné skutečnosti hodné mimořádného zřetele, jež by odůvodňovaly postup podle přechodného ustanovení §3079 odst. 2 o. z. Závěr odvolacího soudu tak je v tomto případě v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Tento závěr činí dovolací soud při vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného přepisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. Tento systém je použitelný za předpokladu, že soud provede objektivizaci obtíží poškozené a takto zjištěnou částku individualizuje odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozené, čímž dospěje k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016, Soubor C 16287, či usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2912/2015, Soubor C 16078). Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval i Ústavní soud například v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15. Závěr odvolacího soudu o neexistenci mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele odůvodňujících užití §3079 odst. 2 o. z. je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu