ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3401.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3401/2019-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) D. E., narozená XY, bytem XY, b) L. E., narozený XY, bytem XY, c) L. E., narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni obecnou zmocněnkyní V. U., bytem XY, proti žalovanému: M. K., narozený XY, bytem XY, t. č. Věznice Znojmo, zastoupený JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem Marešova 304/12, 602 00 Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Slavia pojišťovna a. s., IČO 60197501, se sídlem Revoluční 1/655, 110 00 Praha 1, o 2 850 000 Kč, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2019 č. j. 44 Co 34/2019-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 17 C 199/2016-110, uložil žalovanému zaplatit žalobcům a) a b) každému 1 000 000 Kč a žalobkyni c) 850 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
K odvolání žalovaného a vedlejší účastnice Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 44 Co 34/2019-217, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť žalovaný žalobcům plnil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Namítal nesprávné právní posouzení v otázce dobrovolnosti plnění z jeho strany a odklon od judikatury Nejvyššího soudu při posouzení výše plnění dle §2959 o. z.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však subjektivně přípustné (§243b, 218 písm. b/ o. s. ř.), neboť ve věci samé (výrok I) bylo žalovanému zcela vyhověno, stejně jako ve výroku o poplatkové povinnosti (výrok V). Dovolateli tak nevznikla žádná újma ve smyslu ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikováno pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Napadá-li pak dovolatel výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výroky o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti nim jednak objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a jednak není ani subjektivně přípustné, neboť žádným z výroků II, III ani IV nebyla žalovanému uložena žádná povinnost.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu