ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.344.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 344/2019-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Z. P. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Kateřinou Stránskou, Ph.D., advokátkou se sídlem Dvorecká 1162/2a, Praha 4, proti žalované: H. O. , advokátka, IČO XY, se sídlem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Pojišťovna a.s. , IČO 61859869, se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, zastoupená JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou, se sídlem Bílkova 132/4, Praha 1, o zaplacení 1.784.555 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 110/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, č. j. 18 Co 222/2017-293, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení 18.440 Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 70 C 110/2016-153, uložil žalované advokátce povinnost zaplatit žalobkyni 1.659.514 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení 125.041 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o právní pomoci, jejímž předmětem byl sepis darovací smlouvy a následné podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Darovací smlouvou ze dne 22. 5. 2014 darovala žalobkyni její matka ideální ½ nemovitostí – pozemku parc. č. XY s rodinným domem č. p. XY na adrese XY. Žalovaná návrh na vklad nepodala a matka žalobkyně dne 29. 12. 2014 zemřela. Ideální polovina nemovitosti, která byla předmětem darovací smlouvy, se stala předmětem dědického řízení. Žalobkyně nabyla ¼ této nemovitosti a další dědici (synovci žalobkyně) též dohromady ¼ nemovitosti. Na schůzce v kanceláři žalované konané dne 26. 10. 2015 žalovaná žalobkyni sdělila, že v darovací smlouvě udělala chybu v datu, proto následně nepodala návrh na vklad do katastru nemovitostí. Na dotaz ohledně dědického řízení sdělila žalobkyni, že „už se s tím nedá nic dělat“ a dědici obdrží příslušný dědický podíl. Nesdělila žalobkyni, že by mohla darovací smlouvu uplatnit v dědickém řízení. Nárok žalobkyně posoudil soud prvního stupně podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dospěl k závěru, že žalovaná nepodáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a následným nepoučením žalobkyně o možnosti zabránit vzniku škody uplatněním darovací smlouvy v dědickém řízení způsobila žalobkyni škodu, jestliže se její majetek oproti očekávanému stavu nezvětšil. Výši škody dovodil soud z hodnoty celé nemovitosti, tedy z částky 7.138.220 Kč. Žalobkyně do svého vlastnictví v důsledku jednání žalované nenabyla podíl o velikosti ¼ nemovitosti, jehož hodnota čin í 1.784.555 Kč. Od této částky soud odečetl částku 125.041 Kč představující hodnotu majetku, který žalobkyně nabyla jako dědička po zůstavitelce a který by v případě darování ½ nemovitosti před smrtí zůstavitelky již v dědickém řízení nenabyla, neboť by na povinný díl byla započtena hodnota darované nemovitosti (§1660 odst. 2 a §1658 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 222/2017-231, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a škodou, která vznikla až na základě dobrovolného jednání žalobkyně, jež nejprve uzavřela dědickou dohodu a následně čtvrtinový podíl na nemovitosti od ostatních dědiců odkoupila.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 25 Cdo 5819/2017-256, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nepodala-li žalovaná v rozporu se smlouvou o právní pomoci návrh na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí, nehledala-li způsob, jak napravit své pochybení, ale namísto toho žalobkyni chybně poučila, že situace nemá řešení, nelze mít její povinnost poskytnout žalobkyni právní službu za skončenou. Uzavření dědické dohody žalobkyní nepředstavovalo okolnost přerušující příčinnou souvislost mezi vadným poskytnutím právní služby žalovanou a vznikem škody žalobkyně.
Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 18 Co 222/2017-293, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a v nákladovém výroku potvrdil. Vyšel z obvodním soudem zjištěného skutkového stavu a uzavřel, že pochybením žalované byl porušen §16 odst. 1 zákona o advokacii, neboť žalovaná v rozporu s dohodou účastnic nezajistila vklad platně uzavřené darovací smlouvy do katastru nemovitostí, žalobkyni informovala, že vklad nebyl proveden, ačkoli se o něj ani nepokusila a nepoučila ji o možnosti uplatnit darovací smlouvu v dědickém řízení. Žalobkyně proto uzavřela dědickou dohodu, v jejímž důsledku nabyla nikoli jednu polovinu, ale jen jednu čtvrtinu nemovitostí, zbývající čtvrtinu pak odkoupila od ostatních dědiců. Uzavřením smlouvy o právní pomoci se stávající advokátkou nedošlo k ukončení smlouvy o právní pomoci mezi žalobkyní a žalovanou. Odvolací soud se ztotožnil též s postupem soudu prvého stupně, který se nezabýval námitkou žalované, že darovací smlouva nebyla uzavřena platně pro nedostatek kontraktační způsobilosti dárkyně, a žalovanou navrhované důkazy k tomuto tvrzení neprováděl. Tato námitka byla uplatněna až po koncentraci řízení a navíc by přijetí a ověření podpisu dárkyně na darovací smlouvě žalovanou advokátkou v případě důvodných pochybností o svéprávnosti dárkyně bylo jen dalším pochybením advokátky při poskytování právní služby, které by zakládalo odpovědnost advokátky za škodu vzniklou žalobkyni. Stejně tak shledal správným závěr obvodního soudu o neprokázání skutkových tvrzení žalované, že žalobkyně zfalšovala podpisy dárkyně v ověřovací knize, že za čtvrtinový podíl nemovitostí od spoluvlastníků nic nezaplatila, že žalobkyni poučila o možném uplatnění darovací smlouvy v dědickém řízení po ukončení nahrávaného jednání stran dne 26. 10. 2015. Námitkou, že žalobkyně snad měla dostat nějaké plnění od rakouské pojišťovny, se odvolací soud nezabýval, neboť šlo o tvrzení uplatněná v rozporu se zásadou neúplné apelace až v průběhu odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Polemizovala se závěrem dovolacího soudu o nepřerušení příčinné souvislosti mezi nepodáním návrhu na vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí a vznikem škody žalobkyně. Měla za to, že k přerušení příčinné souvislosti došlo v důsledku uzavření smlouvy o právní pomoci mezi žalobkyní a jejím současným zástupcem (ještě před uzavřením dědické dohody žalobkyní), ten měl žalobkyni poučit o možnostech uplatnění darovací smlouvy v dědickém řízení. Tvrdila, že s žalobkyní neměla uzavřenou žádnou smlouvu o právní pomoci a že návrh na vklad darovací smlouvy do katastru měla podat až poté, co jí žalobkyně zaplatí za sepis smlouvy a správní poplatek za vklad do katastru, k čemuž však nedošlo. Namítala, že darovací smlouva byla neplatná, protože dárkyně nebyla v době jejího podpisu svéprávná a odvolacímu soudu vytýkala, že nepřipustil k této námitce dokazování znaleckým posudkem. Tvrdila, že žalobkyně byla po podpisu darovací smlouvy až do 26. 10. 2015 nekontaktní a neposkytla jí žádnou součinnost, tedy se podílela na vzniku škody ve smyslu §2918 o. z. Nesouhlasila se skutkovým závěrem soudů obou stupňů, že žalobkyně prokázala zaplacení kupní ceny za podíl na nemovitosti, který nenabyla darovací smlouvou. Konečně namítla podjatost těch členů senátu odvolacího soudu, kteří hlasovali pro přijetí napadeného rozhodnutí, přičemž námitku odůvodnila tím, že bylo rozhodnuto v její neprospěch. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považovala podané dovolání za nedůvodné, polemizující s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, a směřující proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Částečně se dovolání opírá o nově tvrzené skutečnosti. Žalobkyně navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), fyzickou osobou s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Námitky, že žalobkyně neprokázala úplatné nabytí spoluvlastnického podílu na nemovitostech ani výši jeho ceny, tvrzení, že žalobkyně byla žalovanou ústně a mimo zvukový záznam dne 26. 10. 2015 poučena o možnosti uplatnit darovací smlouvu v dědickém řízení, že žalobkyně falšovala podpis dárkyně do ověřovací knihy a že dárkyně nebyla v době uzavření darovací smlouvy svéprávná, že žalobkyně byla nekontaktní a že mezi ní a žalobkyní nebyla uzavřena žádná smlouva o právní pomoci, postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Žalovaná dále brojila proti závěru odvolacího soudu, že právní zastoupení žalobkyně žalovanou ve věci sepisu a vkladu darovací smlouvy do katastru nebylo ukončeno uzavřením smlouvy o právním zastoupení žalobkyně JUDr. Stránskou, Ph.D., aniž by však konkrétně uvedla, co právnímu posouzení této otázky odvolacím soudem vytýká, v čem podle ní odvolací soud pochybil či které zákonné ustanovení, týkající se této otázky, nesprávně vyložil. Odvolací soud po právní stránce správně uzavřel, že zásada jediného právního zástupce se mimo soudní řízení neuplatní. Výslovně je upravena v ustanovení §28 odst. 3 o. s. ř. a v §35 odst. 9 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též jen „s. ř. s.“), je tedy relevantní pouze pro procesní zastoupení účastníka v občanském soudním řízení a v řízení před soudy ve správním soudnictví (viz §1 o. s. ř. a §1 s. ř. s.), zatímco například §37 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, volbu více zástupců jedním obviněným pro jedno trestní řízení výslovně připouští. Vztah založený smlouvou o právní pomoci podle §2430 a následujících o. z. pak nijak nevylučuje možnost příkazce uzavřít smlouvu s jiným poskytovatelem právních služeb jakožto příkazníkem. Uzavření smlouvy o právní pomoci mezi žalobkyní a JUDr. Stránskou, Ph.D., by mělo pro posouzení věci význam jen tehdy, bylo-li by prokázáno, že smlouva o právní pomoci mezi žalobkyní a žalovanou byla předtím ukončena. Žalovaná v dovolání tvrdila, že žalobkyně zmocnila JUDr. Stránskou, Ph.D., k „řešení problému s darovací smlouvou“ a k zastupování „proti žalované“. Tím přednesla jen jinou skutkovou verzi než tu, s níž pracoval odvolací soud. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá, že by žalobkyně nějakým způsobem ukončila smluvní vztah s žalovanou a že by předmětem mandátní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a JUDr. Stránskou, Ph.D., mělo být poskytování právních služeb ohledně darovací smlouvy sepsané žalovanou. Ani v tomto směru nepředkládá žalovaná dovolacímu soudu k řešení konkrétně formulovanou právní otázku, na které by napadené rozhodnutí záviselo, ale namítá nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu.
Dovolání žalované proto bylo podle §243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.
Námitkou podjatosti soudců senátu odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval, neboť se jedná o námitku tzv. jiné vady řízení, k níž může dovolací soud přihlížet, jen je-li dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 věta 2. o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu