ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3537.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3537/2018-335
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) P. Š., narozený XY, bytem XY, b) J. V. narozený XY, bytem XY, c) J. Š. , narozený XY, a d) H. K. , narozená XY, oba bytem XY, všichni společně zastoupeni Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem se sídlem Široká 25/6, Praha 1, proti žalovaným: 1) Ústřední vojenská nemocnice - Vojenská fakultní nemocnice Praha , se sídlem U Vojenské nemocnice 1200, Praha 6, IČO 61383082, zastoupená JUDr. Magdou Adamovou, advokátkou se sídlem Ovčí hájek 2160/18, Praha 5, a 2) Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, příspěvková organizace, se sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2, IČO 00064165, za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 9/2013, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, č. j. 35 Co 11/2018-291, takto:
I. Dovolání se ve vztahu k žalované 1) odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, č. j. 35 Co 11/2018-291, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 C 9/2013-248, se ve vztahu k žalované 2) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobci jsou pozůstalí po M. Š., jež byla dne 10. 2. 2011 hospitalizována v zařízení žalované 2). Dne 11. 2. 2011 byla převezena v doprovodu lékařky – anestezioložky žalované 2) do zdravotnického zařízení žalované 1) k plánovanému zákroku – embolizace děložního myomu, po němž došlo k neplánovanému zákroku – angioplastice pravé děložní tepny. Po provedení těchto zákroků v zařízení žalované 1) pacientka zemřela. Žalobci požadují jednorázovou náhradu újmy způsobené usmrcením osoby blízké.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 27 C 9/2013-248, uložil oběma žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) částku 240.000, žalobci b) částku 175.000 Kč, žalobci c) částku 240.000 Kč a žalobkyni d) částku 240.000 Kč, vždy navýšenou o příslušenství, a dále povinnost nahradit náklady řízení žalobcům a státu. Po skutkové stránce uzavřel obvodní soud na základě znaleckého dokazování, že při předchozím zákroku (katetrizaci děložních tepen) dne 16. 4. 2010 v zařízení žalované 2) nedošlo k poranění cévy, obrazová i operační dokumentace odpovídá povaze zákroku a postup ošetřujícího lékaře nebyl v rozporu s dostupnými poznatky lékařské vědy, při lékařském zákroku dne 11. 2. 2011 v zařízení žalované 1) došlo rovněž postupem v souladu s dostupnými lékařskými poznatky (lege artis) k embolizaci děložní tepny a následně k neplánovanému zprůchodnění tepenního uzávěru a vyztužení stěny cévy stenty. Po ukončení operačního zákroku byla pacientka předána k pooperační péči anestezioložce V., zaměstnankyně žalované 2), jež nebyla plně kvalifikovaná a měla pracovat pouze pod přímým odborným dohledem, která první známky vnitřního krvácení vyhodnotila nesprávně a včas neupozornila radiointervenční tým, který však poté také na tuto situaci adekvátně nezareagoval, včas neaktivoval anesteziologický tým a neučinil další kroky, což v celkovém důsledku vedlo k úmrtí pacientky na vnitřní vykrvácení. Po právní stránce obvodní soud uzavřel, že odpovědnost žalované 1) je dána dle §420 a 421a zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neboť lékaři žalované 1) i přes informace o bolestech poškozené zpočátku nezareagovali, neprovedli vyšetření k odhalení příčin, a proto včas nepřivolali cévního chirurga a anesteziologický tým ani nezajistili operační sál. K vykrvácení pacientky došlo v důsledku časově zpožděného vzniku trhliny v tepně, jež nevydržela plošný tlak stentu a praskla. Zpevnění a výztuž cévy, a tedy i schopnost vyvolat tlak na stěny cévy jsou přitom charakteristickou vlastností stentu, proto žalovaná 1) odpovídá rovněž dle §421a obč. zák, jelikož byla škoda způsobena obecnou vlastností použitého nástroje. Odpovědnost žalované 2) je dána podle §420 obč. zák., neboť její zaměstnankyně včas nerozpoznala příznaky příčiny zhoršujícího se stavu pacientky, nezajistila její monitorování a další úkony umožňující včas odhalit vnitřní krvácení alespoň žádostí vůči lékařům žalované 1).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 35 Co 11/2018-291, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K odpovědnosti žalované 2) uvedl, že anestezioložka V. nepředstavovala kvalifikovaný odborný dozor, neboť nerozpoznala příčinu zhoršujícího se zdravotního stavu a nebyla na ni schopna adekvátně reagovat vyžádáním si pomoci lékařů žalované 1). Připomněl rovněž, že podle znaleckého posudku měl radiointervenční tým podstatně dříve reagovat na informace anestezioložky i zdravotní sestry převozní služby. Smrt pacientky byla odvratitelná i při pozdním zjištění vnitřního krvácení zajištěním cévního chirurga a operací v nouzových podmínkách radiointervenčního sálku. Dále byla dle znaleckého ústavu nepochybná medicínská příčinná souvislost mezi lékařským zákrokem prováděným v zařízení žalované 2) a následkem nastalým po zákroku provedeném žalovanou 1). Poškození cévy způsobené plošným tlakem stentu, který způsobil změnu elasticity cévy, posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně podle §421a obč. zák., tedy jako odpovědnost žalované 1) za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Za nadbytečné označil odvolací soud návrhy na doplnění dokazování trestním spisem a znaleckým posudkem podaným pro účely trestního řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky odpovědnosti dvou zdravotnických zařízení při souběžném poskytování zdravotní péče, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka připomněla, že k plánovanému výkonu embolizace děložního myomu podstoupila pacientka neplánovaně také náročnější zákrok s vyšším rizikem vzniku komplikací, na něž lékařka dovolatelky nebyla dostatečně vybavena a nemohla na vzniklé komplikace sama adekvátně reagovat. Zajistit řádnou pooperační péči mohla pouze žalovaná 1). Poskytovat péči lege artis lze dle názoru dovolatelky pouze do momentu, kdy je toho lékař adekvátně schopen, a poté je povinností jiného zdravotnického zařízení tuto péči převzít. Ani dle znalců nebylo dostatečně jasně formulováno rozdělení kompetencí a dále znalci uvedli, že se lékařka dovolatelky nacházela ve velmi nevýhodné a komplikované situaci. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že monitorování stavu po zákroku by bylo stejné, i pokud by k neplánovanému zákroku nedošlo. Skutková zjištění jsou záležitostí nalézacích soudů, pochybení žalované 2) bylo víc a v tomto ohledu se jednalo o postup non lege artis, žalobci se proto ztotožňují i s právními závěry soudů obou stupňů. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto a byla jim přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
6. Ve vyjádření k dovolání žalovaná 1) uvedla, že v dovolání byly uvedeny některé okolnosti v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi, dále zdůraznila, že se jednalo o napravení poškozené tepny, jež způsobili lékaři žalované 2) při předchozím zákroku, a proto došlo k ucpání tepny. Námitky dovolatelky považuje za účelové, proto navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
7. Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1071/2010). Jestliže v řízení vedeném proti několika žalovaným, kteří nejsou v postavení nerozlučných společníků, bylo jedním rozhodnutím zároveň rozhodnuto o právu se samostatným skutkovým základem proti jednomu ze žalovaných a o právu s jiným skutkovým základem proti ostatním žalovaným, není prvně uvedený žalovaný subjektivně oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o právu žalobce ve vztahu k ostatním žalovaným (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1993, sp. zn. 1 Cdo 36/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešitě 3/1994 pod č. 16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3550/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4243/2015). Žalovaná 2) proto není oprávněna podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1), neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčena. Proto Nejvyšší soud dovolání ve vztahu k žalované 1) odmítl [§243c odst. 3 věta první, §218 písm. b) o. s. ř.].
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalované 2) ve vztahu k části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech žalované 2), bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího zastoupení osobou, jež má právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř.), a je přípustné pro řešení otázky odpovědnosti dvou zdravotnických zařízení za škodu při souběžném poskytování zdravotní péče, jež dosud nebyla na obdobném skutkovém základu v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání je důvodné.
9. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
10. Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět též jen „obč. zák.“), popřípadě dalších v době škodní události účinných předpisů, neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
11. Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
12. Podle §12 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2011, tj. v době, kdy byly provedeny posuzované zdravotnické výkony, poskytují zdravotní péči zdravotnická zařízení, na základě spolupráce a účelné dělby práce při zachování jednoty odborné péče o zdraví člověka a osobní odpovědnosti za poskytovanou péči. V těchto zařízeních mohou výkony zdravotní péče provádět jen oprávnění zdravotničtí pracovníci.
13. V projednávané věci jde o kolizi kompetencí dvou zdravotnických zařízení při výskytu komplikací v pooperační péči. Přesto, že námitka dovolatelky směřuje pouze do vymezení kompetencí jednotlivých lékařů zdravotnických zařízení v konkrétním případě, je dle dovolacího soudu nezbytné zabývat se především výkladem jednotné odborné péče poskytované oprávněnými zdravotnickými pracovníky, jíž se však soud prvního stupně a odvolací soud nezabývaly.
14. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), avšak v projednávané věci nelze na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ve věci spolehlivě rozhodnout, neboť soud prvního stupně neučinil žádné závěry ve vztahu k rozhodným událostem a jejich časové souslednosti.
15. Pro posouzení věci se jeví zcela klíčovým určení přesného časového průběhu poskytování pooperační péče. Z obsahu spisu je zřejmé, že bylo provedeno několik znaleckých posudků, jež pracovaly s různým množstvím podkladů, významně se však liší v určení časových údajů ukončení výkonu, předání pacientky k pooperační péči, projevení prvních příznaků komplikací, úkonů V. a především první informace radiointervenčnímu týmu, že u pacientky dochází ke zhoršování zdravotního stavu. Rozhodnutí soudu prvního stupně v odůvodnění uvádí pouze obsah soudem vyžádaného znaleckého posudku a výpovědi znalce před soudem, aniž by uvedl, jaké skutkové závěry z těchto důkazů vyvodil a určil časovou osu jednotlivých událostí. Nespornými jsou pouze čas zahájení výkonu v 8:30 hodin a čas úmrtí pacientky v 11:45 hodin.
16. Obvodní soud citoval znalce, jenž uvedl, že k ruptuře tepny došlo v čase 9:40 až 9:50 hodin a ještě v 10:00 hodin nemusel být klinický stav pacientky bez dalšího nutně způsoben pouze vnitřním krvácením, v 10:15 hodin již byl stav šokový, zároveň soud konstatoval, že v čase 10:00 až 10:30 hodin, tedy v čase provádění zákroku na druhé pacientce, při němž současně V. asistovala a aplikovala anestetika, byli lékaři žalované 1) poprvé informováni o bolestech pacientky i podezření sestry transportní služby na vnitřní krvácení. Současně bylo zjištěno, že V. informovala lékaře žalované 1) o bolestech pacientky, avšak neměla k dispozici potřebná monitorovací zařízení ani oprávnění rozhodovat o jejich použití, navíc spolupůsobila při zákroku u druhé pacientky, a nemohla tedy učinit nic jiného, než informovat o stavu pacientky lékaře žalované 1). Není tedy zřejmé, kdy konkrétně měla V. nedostatečně reagovat na zhoršující se stav pacientky a jak mohla její včasná reakce zabránit fatálnímu následku, neboť rozhodující byla součinnost personálu žalované 1). Pro vyvození odpovědnosti žalované 2) je proto nezbytné učinit patřičné skutkové závěry svědčící o pochybení, jež bylo v příčinné souvislosti s tragickým následkem. Jelikož soud prvního stupně v tomto směru konkrétní skutková zjištění neučinil a spokojil se s neúplnou citací závěrů znalce a odvolací soud toto pochybení nenapravil, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá závěr, že pochybení žalované 2) spočívá především v okolnosti nedostatečné kvalifikace V. pro samostatný výkon lékařské péče, avšak opět pouze v souvislosti s tím, že si nedokázala vyžádat pomoc od příslušných lékařů žalované 1). Ze závěrů znaleckého posudku z odvětví radiologie pak vyplývá, že v obdobných případech je nutné považovat pacienta za rizikového a nelze ho ponechat bez monitorace vitálních parametrů či dokonce bez odborného dohledu, má být předán týmu jednotky intenzivní péče v místním zdravotnickém zařízení ke kontinuální monitoraci vitálních parametrů.
17. Z uvedeného vyplývá, že v tuto chvíli nelze ani zodpovědět otázku dovolatelky, zda měla a mohla lékařka žalované 2) zajišťovat pooperační péči včetně monitorování zdravotního stavu pacientky, či dokonce zasahovat do poskytování zdravotních služeb a organizovat a rozhodovat o jejich poskytování v jiném zdravotnickém zařízení. Z doposud zjištěných skutečností vyplývají přinejmenším pochybnosti, zda k provedení všech podstatných úkonů umožňujících zachránit pacientce život byla V. oprávněna a zda k tomu měla na pracovišti, kde nebyla zaměstnána, vytvořeny objektivní předpoklady.
18. Uplatněný dovolací důvod nesprávného, respektive neúplného právního posouzení při řešení otázky odpovědnosti zdravotnického zařízení za škodu vzniklou při poskytování zdravotní péče je tak naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalované 2), která podala dovolání, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve vztahu k žalované 2) i rozsudek tohoto soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu