ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3949.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3949/2017-215
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: A. G. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti žalované: L. Š. , advokátka se sídlem XY, zastoupená JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Pojišťovna a. s., se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, IČO 61859869, o 768.939 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 192/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2017, č. j. 71 Co 65/2017-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2017, č. j. 71 Co 65/2017-138, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. 26 C 192/2014-97, zamítl žalobu o zaplacení 216.000 Kč s příslušenstvím, jinak řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby co do částky 552.939 Kč zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná advokátka zastupovala žalobkyni v řízení před Okresním soudem v Přerově (sp. zn. 12 C 15/2008) o náhradu újmy na zdraví, kterou utrpěla při dopravní nehodě dne 29. 12. 2004. Žalobkyně jako poškozená v tomto řízení nejprve požadovala částku 1.056.000 Kč, která měla představovat mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na čtyřnásobek základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“). Po vypracování znaleckého posudku MUDr. Jana Andrleho, znalce v odvětví chirurgie, advokátka vzala žalobu částečně zpět s tím, že žalobkyně nadále požaduje již jen částku 223.200 Kč, odpovídající základnímu počtu bodů stanovenému znalcem pro poškození vnitřních orgánů. Rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 69 Co 157/2010, zrušen s pokynem, aby byl vypracován znalecký posudek z odvětví psychiatrie k posouzení, zda žalobkyně trpí též posttraumatickou stresovou poruchou. Přestože znalec MUDr. Pavel Žádník, CSc., u žalobkyně tuto poruchu konstatoval, Okresní soud v Přerově žalobě vyhověl jen ohledně 223.200 Kč, neboť nemohl překročit návrh. Soud ve sporu o náhradu škody způsobené výkonem advokacie dospěl k závěru, že žalovaná porušila své povinnosti podle §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále též jen „zákon o advokacii“), neboť ačkoli MUDr. Andrle ve svém posudku uvedl, že poškozená utrpěla především psychickou újmu, k níž se však blíže vyjádřit s ohledem na svou specializaci nemohl, nenavrhla vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie a naopak nelogicky, a bez výslovného pokynu žalobkyně, žalobu omezila na částku pouze 223.200 Kč. I přesto však žalobkyni v příčinné souvislosti s tímto pochybením žádná újma nevznikla, protože oběma posudky jí bylo souhrnně přiznáno 2.055 bodů, tedy 246.600 Kč, a ve skutečnosti obdržela nejen 223.200 Kč na základě rozsudku soudu, ale také 54.000 Kč ještě před podáním žaloby. Přiměřené zvýšení náhrady je podle Okresního soudu v Ostravě pouze spekulativní, neboť Okresní soud v Přerově sice v odůvodnění svého rozhodnutí citoval ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, ale současně neuvedl, zda je aplikoval, natož aby se zmínil, zda případ žalobkyně považuje za hodný mimořádného zřetele, a v čem tedy spatřuje okolnosti odůvodňující takový výjimečný postup.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 71 Co 65/2017-138, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o zamítnutí žaloby a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a doplnil jej o zjištění, že zastoupení žalobkyně ve sporu o náhradu újmy na zdraví převzal dne 11. 2. 2010 advokát JUDr. Petr Grobelný. Odvolací soud, přestože na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že v původním sporu byly dány podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, a to alespoň na dvojnásobek, dospěl k závěru, že zvolením nového zástupce byla přerušena příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem tvrzené škody, jakkoli žalovaná porušila povinnosti advokáta. Ačkoli se JUDr. Grobelný stal zástupcem žalobkyně až v odvolacím řízení, mohl přesto svým postupem vzniku újmy zabránit, pokud by s ohledem na nutnost posouzení psychických obtíží žalobkyně rozšířil žalobu, přičemž o změně žaloby by bylo rozhodnuto v následném řízení před okresním soudem; s přihlédnutím k závěrům znalce MUDr. Žádníka, CSc., by tak byl nárok uplatněn včas. Odvolací soud proto i přes složitou procesní situaci JUDr. Grobelného, který jednal v situaci, kdy žaloba byla původně zamítnuta z důvodu promlčení, nemohl nevzít v potaz, že změnil-li by žalobu, újma by žalobkyni nevznikla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že odvolací soud se při posuzování otázky přerušení příčinné souvislosti odchýlil od ustálené judikatury. Příčinná souvislost nemohla být v daném případě přerušena, neboť pochybení žalované spočívající nejen v tom, že žalobu nepodala včas, ale především, že ji bez souhlasu klientky omezila (kdyby tak neučinila, dosáhla by žalobkyně odškodnění v požadované výši), je zásadní a právně relevantní příčinou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Pochybení naopak nelze shledat na straně pozdějšího zástupce žalobkyně, který nemohl vzhledem k okolnostem věci v době podání odvolání proti rozsudku okresního soudu předjímat, že k ustálení zdravotního stavu poškozené došlo netypicky až po třech letech a osmi měsících po úrazu, když obvykle k tomu dochází jeden rok po škodné události, a tedy nemohl více než pět let poté rozšiřovat žalobu. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky přerušení příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Ve sporech o náhradu škody je třeba při zjišťování příčinné souvislosti zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, publikované pod C 1025 a C 5077 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Právě v řešení této otázky v daném případě spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Podle §24 odst. 1 věty první zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.
Odpovědnost advokáta za pochybení při výkonu advokacie je odpovědností bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost), která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody.
Příčinná souvislost není v zákoně o advokacii ani ve vztahu k němu subsidiárně používaném občanském zákoníku nikterak definována. Za naplnění vztahu příčinné souvislosti se tradičně považuje stav, kdy škoda vznikla následkem nesprávného výkonu advokacie, tedy je-li pochybení advokáta a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt jej, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později. Existenci příčinné souvislosti tedy nelze vztahovat pouze k příčině „nejbližší“ způsobenému následku; rozhodující je, zda taková okolnost byla příčinou podstatnou a rozhodující (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a celou řadu na něj navazujících rozhodnutí dovolacího soudu).
Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi pochybením advokáta a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na počínání advokáta nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011, Soubor C 10104 a C 12280). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, resp. poznatků adekvátním důsledkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že nový zástupce žalobkyně, který vstoupil do původního řízení po vydání rozsudku soudu prvního stupně, nerozšířením žaloby přerušil příčinnou souvislost mezi jednáním žalované, která předtím vzala žalobu částečně zpět v částce odpovídající mimořádnému zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, a vznikem škody spočívající ve ztrátě této části pohledávky proti viníku dopravní nehody. V obecné rovině platí, že je povinností advokáta činit kroky k napravení případných nedostatků předchozího zástupce, takže neprovedení potřebných opatření mu může přivodit odpovědnost za škodu buď výlučně či společně s dřívějším zástupcem. V projednávané věci však počínání JUDr. Grobelného nemůže být považováno za samostatně působící příčinu ztráty pohledávky, která by sama o sobě byla způsobilá vyvolat následek bez ohledu na předchozí procesní úkony žalované. Nelze totiž přehlédnout (i odvolací soud to zmiňuje), že JUDr. Grobelný podával za žalobkyni odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba ohledně základní náhrady zamítnuta z důvodu uplatnění námitky promlčení, a nebylo zatím zcela zřejmé, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu poškozené (okolnost významná pro počátek běhu promlčecí doby); podáním odvolání docílil zrušení pro žalobkyni nepříznivého rozhodnutí soudu prvního stupně a dosáhl možnosti zohlednit i posttraumatickou stresovou poruchu, kterou žalobkyně rovněž utrpěla. Navýsost problematická otázka promlčení nároku pak byla řešena ve prospěch žalobkyně až nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14, z nějž teprve vyplývá, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby se má vázat poněkud netypicky až k datu 14. 10. 2008 (tj. téměř čtyři roky od dopravní nehody), kdy se žalobkyně dozvěděla o psychiatrické diagnóze. I když tedy teoreticky mohl JUDr. Grobelný stihnout odvrátit marné uplynutí promlčecí doby nároku na zvýšenou náhradu za ztížení společenského uplatnění tím, že by do 14. 10. 2010 opětovně žalobu rozšířil, měl tento postup své opodstatnění až po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 4. 2011, kdy však již byl nárok promlčen zejména proto, že žalovaná předtím vzala částečně žalobu zpět. Nelze tedy dovodit, že postup JUDr. Grobelného v této specifické procesní situaci byl natolik samostatně působící okolností, která by bez ohledu na prvotní škodní událost vedla ke vzniku újmy a která by přerušovala vztah příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie ze strany žalované a ztrátou části pohledávky.
Bylo to naopak především právě jednání žalované, které se stalo podstatnou a rozhodující příčinou, bez níž by ke vzniku škody na straně žalobkyně nedošlo. Případné pochybení nového zástupce nemohlo vést ke vzniku škody bez předchozího jednání žalované, která žalobu podala s jistým časovým odstupem od vlastního úrazu a především ji bez výslovného pokynu v průběhu řízení omezila jen na částku 223.200 Kč. Naopak, i kdyby nějaká další skutečnost (tj. pochybení nového zástupce) přispělo ke vzniku škody, příčinná souvislost mezi škodnou událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje, pokud původní škodná událost zůstává tou základní skutečností, bez níž by k následku nedošlo. To platí bez ohledu na to, zda lze případně uvažovat i o odpovědnosti jiného subjektu v souvislosti s některou z dalších příčin, schopných vyvolat škodlivý účinek, neboť povinnost k náhradě škody, která stíhá osobu, jenž za ni odpovídá, není vyloučena případnou spoluodpovědností jiné osoby, viz §438 obč. zák. (srov. např. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673).
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu