ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3970.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 3970/2018-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: K L I F E s. r. o. , se sídlem Soudní 774/4, Praha 4, IČO 60471191, proti žalovanému: N. I. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem Ocelářská 1354/35, Praha 9, o 1.002.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 97/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 94/2016-312, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaný podal dovolání proti rozsudku ze dne 26. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 94/2016-312, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, č. j. 73 Cm 97/2011-231, kterým mu byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 1.002.400 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, bylo prokázáno splnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni, neboť žalovaný již v době uzavření kupní smlouvy na nemovitosti žalobkyně nebyl jejím jednatelem, a i kdyby o svém odvolání z funkce nevěděl, věděl, že k prodeji daných nemovitostí musí získat předchozí souhlas společníků žalobkyně, který mu však udělen nebyl. Stejně tak by musel získat obdobný souhlas k uznání závazku z jen tvrzené půjčky žalobkyni. Jeho jednání při odčerpání finančních prostředků bylo úmyslné a mělo za následek zmenšení majetku poškozené žalobkyně, tedy vznik skutečné škody.
Dovolatel namítá, že prokázal, že jednal s péčí řádného hospodáře a že měl splatnou pohledávku za žalobkyní („zjevně z částky půjčené“), kterou žalobkyně uznala. Domnívá se, že protiprávně jednala také žalobkyně, protože mu bez zbytečného odkladu nedala na vědomí odvolání z funkce jednatele, čímž se podílela na jeho nevědomém protiprávním jednání. Kromě toho, že jeho námitky směřují v zásadě jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však přípustnost dovolání nelze založit (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.), ve vztahu k právní otázce vzniku odpovědnosti za škodu odkazuje jen na závěry „konstantní judikatury“, aniž by je promítl na projednávanou věc a ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí dostatečně konkretizoval. Žalovaný zmiňuje pouze rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005, aniž by vymezil právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od odkazovaného rozhodnutí, které se zabývá odpovědností zhotovitele za škodu způsobenou při provádění díla a konstatuje, že v daném případě jde o mimozávazkovou odpovědnost za porušení právní povinnosti, přičemž je nerozhodné, zda byla porušena povinnost vyplývající z právního předpisu či ze závazku (ze smlouvy). Na projednávanou věc tak uvedené rozhodnutí neodpadá.
Dovolání tudíž neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti – od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16).
V dovolacím řízení tak nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci uvedených zákonných náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) nelze posoudit přípustnost dovolání, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 94/2016-312, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud současně ani nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §243 písm. a) o. s. ř., když již z obsahu vlastního dovolání bylo zjevné, že nemůže být úspěšné, a tomuto návrhu by proto ani nemohlo být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu