ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.534.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 534/2019-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobkyně: ACword, spol. s r.o., IČO 44741065, se sídlem Oldřichovice 923, 739 61 Třinec, zastoupená Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem Hrabinská 498/19, 737 01 Český Těšín, proti žalovanému: V. P., IČO XY, soudní exekutor se sídlem XY, zastoupený JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Ovenecká 871/13, 170 00 Praha 7, o 102 045,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 209/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 13 Co 34/2018-223, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 6 679 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Libuše Svobodové.
Stručně Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala na žalovaném zaplacení 102 045,05 Kč s příslušenstvím s Odůvodnění:m, že jakožto dlužník povinné SMART TRADING COMPANY s.r.o. tuto částku poukázala žalovanému v rámci jím vedené exekuce pod sp. zn. 063 EX 1266/2011. Žalovaný uvedenou platbu přijal, ačkoliv bylo vůči povinné zahájeno insolvenční řízení, o čemž žalobkyni nevyrozuměl, jakož ani o tom, že usnesení o nařízení exekuce dosud nenabylo právní moci. Vymoženou částku pak insolvenčnímu správci nevydal, a proto byla žalobkyně nucena plnit na svůj dluh znovu sama.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 13 Co 34/2018-223, k odvolání žalovaného změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 9. 2017, č. j. 10 C 209/2013-150, ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak dovodil, že žalovaný neodpovídá za škodu, neboť při provádění exekuce postupoval v souladu se zákonem. Uzavřel, že vydání exekučního příkazu není podle §47 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „exekuční řád“), podmíněno nabytím právní moci usnesení o nařízení exekuce, povinností exekutora nebylo žalobkyni vyrozumět o zahájení insolvenčního řízení ani o tom, že usnesení o nařízení exekuce dosud nenabylo právní moci. Rozpor s právními předpisy upravujícími exekutorskou činnost neshledal ani v tom, že žalovaný přijímal žalobkyní vyplácené částky, a to i po 9. 9. 2011, neboť takto byl majetek povinné pouze zajištěn a k provedení exekuce tím nedošlo. Za situace, že insolvenční správce žalovanému nesdělil číslo účtu, na který by měl být výtěžek exekuce ve prospěch majetkové podstaty poukázán, zvolil žalovaný vhodné řešení složit jej do soudní úschovy. Závěrem soud konstatoval, že žalobkyně k opakované úhradě přistoupila v rozporu se zákazem vyplacení pohledávky povinné, o němž byla vyrozuměna exekučním příkazem, a proto nejen že plnit nemusela, ale ani neměla.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolacím soudem byly nesprávně právně posouzeny otázky dosud dovolacím soudem neřešené, případně by měly být tyto otázky vyřešeny jinak. Domnívá se, že žalovaný vydal exekuční příkaz před nabytím právní moci usnesení o nařízení exekuce v rozporu s exekučním řádem, nebyl oprávněn zasílané částky přijímat, navíc po zahájení insolvenčního řízení tímto jednáním porušoval i zákaz provádění exekuce podle §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a v rozporu s exekučním řádem nevydal usnesení o vydání přijatých částek ve prospěch majetkové podstaty dlužníka. Je přesvědčena, že žalované plnění lze rovněž považovat za bezdůvodné obohacení žalovaného. Navrhla proto změnu rozsudku odvolacího soudu, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 29 Cdo 339/2008, publikovaném pod č. 64/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zákon neváže vydání exekučního příkazu na právní moc usnesení o nařízení exekuce. Stanoví, že exekutor vydá exekuční příkaz po doručení usnesení o nařízení exekuce poté, co posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena (§47 odst. 1 věta první exekučního řádu). S vydáním exekučního příkazu jsou spojena (vedle uložení konkrétních příkazů, zákazů a výzev povinnému a dotčeným osobám) významná dispoziční omezení povinného (srov. §47 odst. 4 exekučního řádu), která se předtím neuplatní. V praxi je proto pravidlem, že exekutor vydá exekuční příkaz, jakmile mu bude doručeno usnesení o nařízení exekuce, tedy ještě předtím, než toto usnesení nabude právní moci. Z ust. §47 odst. 2 exekučního řádu vyplývá, že provést exekuci, tj. plnění získané od povinného předat či vyplatit oprávněnému, je exekutor oprávněn až poté, co usnesení o nařízení exekuce nabude právní moci. Do té doby může podnikat kroky v rámci exekučního řízení, může od povinného přijmout plnění podle exekučního titulu, nikoliv však provést exekuci, tj. plnění předat či vyplatit oprávněnému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008). V tomto směru je tedy závěr odvolacího soudu zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nejedná se o otázku dosud neřešenou.
Ani dovolatelkou předestřená otázka, zda lze vydání usnesení o vydání částky do majetkové podstaty úpadce vázat na sdělení čísla účtu insolvenčním správcem, resp. Zda má exekutor podle §46 odst. 6 exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012 povinnost usnesení vydat i v případě, že mu není známo číslo účtu, na který má být plněno, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá. Soud pouze uzavřel, že byl-li insolvenční správce nečinný, zvolil žalovaný vhodné řešení složit vymožené plnění do soudní úschovy. Lze doplnit, že vydání usnesení ve smyslu citovaného ustanovení za situace, že není kam vymožené plnění poukázat, by bylo čirým formalismem a pro dovolatelku by nemělo žádný praktický význam.
V daném případě nelze zvažovat ani bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť o bezdůvodné obohacení se může jednat pouze v případě neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného, tj. je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016), což není tento případ.
Napadá-li pak dovolatelka výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti tomuto výroku podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které jsou tvořeny odměnou advokátky ve výši 5 220 Kč (§7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „AT“) za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání žalobkyně (§11 odst. 1 písm. k/ AT), náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 AT) a náhradou za daň z přidané hodnoty (1 159,20 Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem po zaokrouhlení na celé koruny 6 679 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu